Trans a nebinárních dětí nepřibývá, ale doba je dost bezpečná, takže můžou s barvou ven, říká Agáta Hrdličková

Pojďme si v tom na začátek udělat pořádek. O čem to vlastně mluvíme, když mluvíme o transgender tematice, nebinárnosti a navrch také o komunitě LGBT+?

Začnu zkratkou LGBT+. LGB jsou písmena definující sexuální orientaci: Lesby, Gaye nebo Bisexuály. Ale T, které je na konci, nesouvisí se sexualitou jakožto sexuální orientací, tím, kdo se mi líbí a kdo ne, nýbrž s genderovou identitou, a zastupuje transgender lidi. Tedy se situací, kdy se člověk necítí být v souladu se svým biologicky daným pohlavím, s nímž se narodil. Transgender člověk pak klidně může být i LGB, ale stejně tak může být heterosexuál. To jsou věci, které se nevylučují. 

A jak je to s tou genderovou nebinárností? 

Abychom mohli mluvit o nebinaritě, je potřeba oddělit gender od pohlaví a sexuality. Sexualitu jsme vysvětlili. A co se týče pohlaví, tak pokud to vztáhnu sama na sebe, jsem biologickým pohlavím žena. To dnes platí stejně jako to platilo před sto lety, platí to v současné době. K mému biologickému pohlaví patří konkrétní fyzické ženské znaky, mám dělohu, mohu rodit a podobně. 

Doporučujeme: Děti to chtěj vědět taky – kniha, díky níž se přestanete stydět mluvit s dětmi o sexu Čtěte více

Ale gender, to jsou věci dotvořené k pohlaví společností. Být ženou v konkrétní společnosti, v konkrétní době za konkrétních okolností se velmi liší, přestože biologická podstata pohlaví je stejná… Gender totiž zahrnuje všechny stereotypy a role, které si jako společnost v dané době a na daném místě s konkrétním pohlavím spojujeme. 

Takže pokud já jako biologická žena souzním se svou současnou ženskou rolí, jsem binární žena? 

Úplně správně cisgender žena. Cis znamená souznící se svým úředním pohlavím zapsaným při narození i rolemi k němu náležejícími. Ale zároveň tu vždycky byli lidé, kteří rozumí genderovým stereotypům, mohli by hrát své genderem dané role, ale necítí to tak. Což je ve společnosti, která genderově třídí dokonce už i děti před narozením, když vybíráme růžové a modré oblečení, hodně náročné. Pokud někdo do škatulek nepasuje, je to pro nás až ohrožující pocit. Dokonce i když jsme respektující, není jednoduché zapracovat nebinaritu do svého paradigmatu, vidění světa.  

Roste množství nebinární lidí?

Podle všech výzkumů ne. 

Přesto tu téma samotné vibruje mezi dětmi a dospívajícími až fascinujícím způsobem. Proč tedy?

Je bezpečné o tom mluvit. Vděčíme za to době. A sociálním sítím. Ty se pro trans a nebinární lidi staly velkou oporou. Zvlášť pro ty, kdo žijí mimo velká města. Sociální sítě umožňují dostat se k informacím, stejně jako sdílet obyčejný život trans a nebinárních lidí. Ti v době bez internetu bývali extrémně osamělí, dlouho jim trvalo popsat, co se vlastně děje, žili rozpory, kterým nerozuměli, neměli tušení, jestli s tím, kdo jsou, mohou žít normální, rodinný život. Sociální sítě jim ukazují, že to jde. 

A protože je najednou prostor, kde se o tom můžeme bavit, trans a nebinární lidé mohou i dřív pojmenovat, kým jsou. V minulosti se to dělo až v pozdějším věku, kdy si byli natolik jistí sami sebou, že si to riskli… Aniž by je třeba ohrožovalo, že je za to někdo vyhodí z domu. Což se bohužel pořád ještě děje. 

Je to bezradnost? Zkrat? Vztek nebo leknutí, že moje dítě není „normální“? Neumím si představit, že své dítě vyhodím z domu za cokoliv.

Všechno najednou. Ale také za takovou reakcí bývá strach rodičů, že pokazili něco ve výchově. 

Tohle přece nejsou věci dané výchovou… 

Nejsou. Ale je to téma obalené spoustou dezinformací, včetně těch, že je to jen naučené a móda. A když rodiče tohle slyší, logicky si začnou říkat, že mohli něco udělat jinak.

Jedna z teorií také říká, že to všechno je jen důsledek toho, že se dnešní děti nudí… 

Proč by tohle někdo dělal z nudy? Když na sebe chci upozornit, dá se udělat spousta jiných věcí než nechat na sebe plivat na ulici, což trans nebo nebinární lidi normálně zažívají. Opravdu jsou vystaveni násilí, odmítnutí ze strany společnosti… 

Dokážu to poznat na svém dítěti? Že odmítá své biologického pohlaví nebo se cítí být nebinární…

Pokud vám to vysloveně neřekne, asi ne. Spíš budete jako rodiče schopní vycítit, že se s ním něco děje obecně. Možná ani ono samo nebude umět pojmenovat co. Proto požadavek, že by si rodič měl všimnout, že je dítě trans nebo nebinární, nepovažuji za reálný. Co můžete zaregistrovat, je změna chování, jednání, možná prospěchu. Můžete si všimnout silných reakcí, když třeba na rodinném obědě proletí homofobní hlášky a vaše dítě najednou odejde od stolu. Ale pak je nutné se opatrně doptávat. Může za tím být nešťastná láska stejně jako nebinarita. 

Dobře. Představme si situaci, že to vím. Existuje na to správná reakce?

I když většina rodičů zažije šok, zdravou reakcí by mělo být ocenění, že se vám dítě svěřilo. „Díky, že mi to říkáš, vím, že to muselo být těžké. Potřebuju si to urovnat v hlavě, ale budu ráda, když se o tom ještě pobavíme!“ A když v šoku jako rodič nebudu, poděkuju za sdílení a rovnou se zeptám, co udělat, co to pro nás doma teď znamená. A pokud si neřekneme jinak, neměla bych to hlavně šířit dál. 

Co na tomto životním zlomu bývá právě pro rodiče nejnáročnější?

Ve chvíli, kdy něco takového zjistíte, začnete přehodnocovat celý dosavadní život, každou vzpomínku s dítětem spojenou, veškerý vztah, který k němu máte. Protože gender je opravdu významnou konstantou. Zvlášť pokud mám pevně zaškatulkované, že ženy žijí tímto způsobem života a muži zase tímto. Pak když najednou musím své dítě přesunout z jedné škatulky do té druhé, je to náročný proces. Pro rodiny trans a nebinárních lidí, nebo obecně LGBT+ lidí, také platí, že se na ně vztahuje nějaké společenské stigma. Najednou se jich v práci ptají, proč nemluví o dceři, ale o synovi… a tak dále. 

Na festivalu Mezipatra. FOTO: Agáta Hrdličková

„Co na to řeknou lidi!“ bývá tedy jeden z nejsilnějších strachů?

Ano. A je dobré, aby na to ti rodiče nebyli sami, aby si našli podporu i pro sebe: v terapii nebo na podpůrných skupinách, které dělá například organizace Transparent. Není ostuda přiznat, že je to pro vás těžké. Dokonce ani není nutné tvářit se statečně, protože vidíte, že je to těžké pro samotné dítě a nechcete to komplikovat ještě tím, co cítíte sami. Všechno je řešitelné. A úplně nejdůležitější mi přijde připomenout, aby si rodiče nenechali kvůli své vlastní bezradnosti zkazit vztah se svým dítětem. Zvlášť proto, že – jak už jsme říkali, koluje velká spousta dezinformací kolem tohoto tématu. To už se spíš doma domluvte, že informace budete třídit společně. Že společně budete přicházet na to, co přiznání přinese do života vás všech. Společně přemýšlejte, jak s tím budete pracovat. Ideálně bez toho negativního nánosu, který je těžké přehlížet, ale který je nutné odstranit. 

Tohle bude těžké hlavně pro ty autoritativnější z nás… 

Nebo pro ty, kdo mají matoucí pocit, že na té nové situaci musí něco vyřešit, něco kolem toho třeba rozhodnout. Že by měli přebírat odpovědnost za to, co z jejich dítěte vlastně bude. Nic z toho není potřeba. A autoritativní vstupy už vůbec ne. Protože když do tohoto křehkého okamžiku rodič vstoupí autoritativně nebo necitlivě, zpřetrhá s dítětem zbytečně vztahy. A často neopravitelně. Cítí-li rodič cokoliv na škále od paniky po znechucení, je potřeba, aby si to vyřešil sám, mimo vztah s dítětem.

Problémy s postavou neřeší jen silné děti, ponižování se děje i ve sportovních oddílech, popisuje Ridina Ahmedová Čtěte více

V jakém období s tím děti mohou nejčastěji přijít? Je to puberta, která se nabízí asi nejvíc? 

Zlomový bod je samozřejmě nejčastěji fyzická proměna během puberty, kdy se objevují sekundární pohlavní znaky, kterými každý opouští tu dětskou neutralitu. S pubertou také každý jakoby vstupuje do společnosti, rozvíjí svou vztahovost. A pak se snadno to, co v sobě cítím „mimo škatulky“, bude ozývat s velkou naléhavostí. Protože moje měnící se tělo i společenský status mě k tomu doslova tlačí. 

Další bod zlomu může ale přijít v době, kdy se dotyčnému člověku podaří vytvořit nějaké bezpečné prostředí. To se stává lidem, kteří se během dospívání necítí doma dost bezpečně na to, aby šli s barvou ven. A pak odejdou na školu, do jiného města kvůli práci, získají své zázemí, a teprve řeknou, kým se cítí být, kým jsou. Není to ve chvíli, kdy si to poprvé uvědomí. Ale kdy poprvé cítí bezpečí. 

Co když mě napadne, že si mé dítě jen prochází nějakým experimentálním obdobím, a tečka. 

Může se stát, že s tím dospívající experimentuje, to ano. Protože to k hledání identity při dospívání patří. A za mě je důležité ten prostor k hledání sebe sama dětem vytvořit. Je super nechat je zkoušet, definovat, kým jsou, nechat jim k tomu prostor minimálně na sociální úrovni. Proto můžu v klidu nechat deseti- dvanáctileté děti a dospívající zkoušet, jaké to je měsíc používat jiné jméno. Tak jako to zkouší s přezdívkami a styly oblékání, protože hledání identity je součástí puberty na mnoha úrovních. Ale neměla bych spoléhat na to, že jen dočasně napodobuje nějaké kamarády. 

Pojďme teď do školy… Jsou na to ty naše české připravené? Že tu máme trans a nebinární děti?

Každá škola by měla předpokládat, že u věkové skupiny, která vstupuje do puberty, se budou objevovat případy trans a nebinárních dětí. Bude se jim to dít každý rok, především na velkých školách. A tvrdit, že nějaké školy se tato problematika netýká, je stejné, jako když tvrdí, že se jich netýká šikana. Týká. 

Proto bych doporučila, aby zařazovaly LGBT tematiku v rámci primární prevence už na prvním stupni nebo alespoň v šesté či sedmé třídě. Podle mě je důležité, aby s tématem přišla nejdříve sama škola, aby se případně trans a nebinární děti cítily dost bezpečně, aby mohly otevřeně říct, že se jich téma týká osobně. Tak by se také všichni vyhnuli té méně příjemné situaci, kdy škola objednává workshopy primární prevence až ve chvíli, kdy si to o některém z dětí šeptá půlka města. To už je fakt pozdě. A vlastně ani není nutné dělat workshopy, bohatě stačí drobnosti, jako že na nástěnce ve škole bude letáček na poradnu S barvou ven. Nebo že se s dětmi bude mluvit v rámci rodinné výchovy o tom, že existují i jiné vztahy než ty, ve kterých je muž, který má penis, a žena, která má vagínu a že spolu mají sex, který vypadá jedině tak, že se penis strká do vagíny, a vlastně to dělají jen proto, aby měli děti. 

A mohu jako rodič své dítě podpořit s coming outem právě i ve škole?

Pokud je to ve vašich kapacitách, bylo by fajn zeptat se samotného dítěte, co od vás potřebuje. A je pravda, že spoustu věcí škola přijme opravdu lépe od rodičů. Když přijde dítě samo, že chce, aby mu říkali „Alex“ nebo jiným neutrálním jménem, škola úplně neví, co s tím… Neví, jestli by to tak chtěli právě i rodiče dítěte, neví, jestli je má naopak informovat a podobně. 

Každá škola potřebuje někoho, kdo s dětmi umí dobře mluvit o sexu Čtěte více

Když přijde s dítětem do školy sám rodič, stává se styčným bodem a komunikačním uzlem pro obě strany. Dítě i školu. A škole tak odpadá také podezření, že to dítě dělá, jen aby poutalo pozornost. 

Postupy pro pedagogy jsou pak podobné, jaké jsme zmiňovaly u rodičů? Tedy když vyučující zjistí – například si všimne, že konkrétní dítě používá ve vztahu k vlastní osobě jiné zájmeno, nebo dokonce jiné jméno – má s tím iniciativně nějak pracovat?

Může si konkrétní dítě či dospívající/ho vzít stranou a říct: „Všiml/a jsem si, že používáš jiné jméno. Měl/a bych o tom vědět a používat ho ve vztahu k tobě také?“ A pokud si to vy jako dospělý vyučující potřebujete s někým zpracovat, například se školským poradenským pracovištěm, je potřeba se na tom domluvit se samotným trans nebo nebinárním dítětem. Zeptat se, kam až s tou informací mohu. 

Co když se queer témata, LGBT+ komunita týká mimochodem samotných pedagogů? 

Takoví vyučující by měli mít ujasněné, jestli chtějí svou identitu po škole šířit. Pokud ano, mohou kontaktovat například metodičku prevence, aby jim objednala do třídy nějaký vzdělávací program, který LGBT+ témata otevře a dovolí učiteli vystoupit i se svou identitou. 

Často se to ale bohužel provalí jinak, protože učitelům a učitelkám nedochází, že to, že to vědí oni jako kolegové a kolegyně, neznamená, že je to volně šiřitelná informace. Také už jsem se setkala se situací, kdy škola svému učiteli doporučila, aby to s ohledem na své bezpečí držel v tajnosti. Jenže děti se ptají: „Paní učitelko / pane učiteli, a máte rodinu? A máte děti?“ I mě jako lektorky se na jednorázových workshopech ptají na mé zázemí, pomáhá jim to vytvářet celkový obraz o tom dospělém. A vyučující zvlášť potřebují být se třídou pokud možno v autentickém vztahu… Mají tedy tajit, kým jsou? Naopak bych si přála, aby školy viděly v přítomnosti queer vyučujících svou výhodu. Mohou totiž představovat obrovskou podporu právě pro queer děti. Ale nikdy na svůj vlastní úkor, i LGBT+ či nebinární vyučující se prostě musí před svým coming outem cítit ve škole bezpečně. 

Agáta Hrdličková působí jako lektorka, školitelka a genderová expertka v organizacích Jules a Jim a Gender Studies a kromě tematiky genderu a queer inkluzivní sexuální výchovy se zabývá také prevencí sexuálního násilí nebo diskriminací v zaměstnání jako genderová auditorka na Ministerstvu práce a sociálních věcí.  

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.