Zatím na to neexistují přesná data, ale ze zkušeností učitelů se zdá, že se ve školách všech stupňů objevuje čím dál víc trans a nebinárních dětí. A s tím se zvyšuje i poptávka po informacích, jak k tomuto žactvu přistupovat a jak s nimi komunikovat. Ministerstvo školství slíbilo metodiky, jejich vydání se ale zatím odkládá. Mezitím se je možné inspirovat příběhy dobré praxe - třeba tím ze života učitelky Milady a transžáka Nikoly z jedné malé školy na Moravě.
V posledních letech vyhledává různé pomáhající služby kvůli otázkám spojeným s trans a nebinární identitou až čtyřikrát víc lidí všech věkových kategorií než v minulosti. Viktor Heumann z organizace Transparent se ale brání široce rozšířené představě, že by šlo o jakousi módní záležitost: „Samozřejmě zejména u dospívajících může jít o nějakou fázi hledání sebe sama a experimentování s vlastní sexualitou a společenskou a genderovou identitou. Také je ale fakt, že prostě některým lidem vyhovuje genderově neutrálnější role a nepotřebují sami sebe natlačit do předem určených škatulek. Nemáme žádná data, která by podporovala představu, že jde o jakousi ‚nákazu‘.“
„Existuje řada škol, kam trans a nebinární studující v pohodě dochází, od nich je možné čerpat příklady dobré praxe. Milada je učitelka z moravské základky, do jejíž třídy chodí trans žák Nikola. Dnes už deváťák přišel do kolektivu na začátku osmé třídy. Původní základní školu byl nucen opustit, protože tamní děti ho mezi sebe nepřijaly,“ vypráví příběh s dobrým koncem fotografka a redaktorka Tereza Škoulová. Učitelka Milada přesvědčila učitelský sbor, že u nich přijetí trans žáka mohou zvládnout: „Všichni se mohli vyjádřit a nepamatuju si žádný pochybující prvek. Možná s tím někdo nesouhlasil, ale otevřeně nikdo nic nenamítal. Zazněl ale názor, že ve třídě je kluk, který Nikolu nepřijme, že mu to dá sežrat. Kolegy jsem ubezpečila o tom, že identita nového spolužáka není jeho věc a už vůbec ne důvod, proč Nikolu nepřijmout.“
Nástup Nikoly do základní školy na moravské vesnici se neobešel bez drobných úprav běžných zvyklostí. Nešlo o nic zásadního a náročného, všichni si pouze zvykali na to, že je potřeba na některé věci myslet dopředu – třeba na to, s kým bude Nikola spát v chatce, až se pojede na výlet. Nebo na to, že v prezenčním archu je veden pod svým dívčím jménem. „Nikola chce, abychom ho oslovovali jménem, které si zvolil, ne abychom malovali duhy. Neprojevuje se nijak ostentativně, vyžaduje stejný respekt jako ostatní studující. Jeden žák se mě zeptal, proč musíme říkat Nikola, když se jmenuje ***. Vysvětlila jsem mu, že kdyby si přál, abych mu samotnému říkala Jakube místo Kubo, budu to respektovat stejně tak. Dál se neptal,“ usmívá se učitelka. Víc o tom, jak s trans a nebinárními dětmi ve škole zacházet, čemu se naopak vyhýbat a na jaké zdroje se lze spoléhat si přečtěte v textu Terezy Škoulové na webu Heroine.cz.