Příliš mladá na rakovinu a život bez dětí. Jak jsem řekla ne chemoterapii a hledala léčbu v zahraničí

Prázdniny 2013 voněly tak jako vždycky – sluncem, borůvkami a lesními cestami, které křupou pod pneumatikami kol v zapadlém koutě jižních Čech, kde mají rodiče chalupu. Už poněkolikáté jsme se dohodli, že začátek léta bude patřit nám „mladým“. Těšila jsem se na otevřený dům, kde se budou střídat přátelé a známí, přijede i bratr s rodinou, a v duchu se utěšovala, že až léto skončí, dobrodružství bude pokračovat. S mým mužem jsme se chystali na svatební cestu do Ameriky.

„Au!“ Posadila jsem si Honzíka do klína a sáhla na bolestivé místo nad pravým prsem, do kterého se mi synovec vší silou sotva ročního cvaldy právě opřel. Boulička. Bulka. Něco. Malé, ale jasně hmatné. „Hele, vem to tak, že rakovina nebolí,“ prohlásila pevně na zápraží chalupy spolužačka z vysokoškolských časů, která viděla můj vystrašený výraz. Snad proto, že to řekla tónem, který nepřipouštěl pochyby, jsem se uklidnila.

Příliš mladá na karcinom

Pocházím ale z doktorské rodiny, tak jsem o tom řekla rodičům. Matka i otec byli přesvědčení, že to bude nějaká hloupost. Bylo mi sedmatřicet, na rakovinu prsu jsem byla podle jejich uvážení – a podle toho, co jsem pochytila při občasném čtení „ženských témat“ – mladá a neměli jsme pro ni dispozice v rodině. Pro jistotu jsem se ale objednala na gynekologii na termín po návratu do Prahy a dál se věnovala chalupě a borůvkám.

Gynekoložka ze mě nebyla dvakrát moudrá. Znala naši rodinnou anamnézu a i jí jsem připadala na karcinom příliš mladá. „Hormonální uzel?“ napsala do žádanky o vyšetření na mamografu v narážce na událost, o které jsem si myslela, že byla tím nejhorším, co mě toho roku má potkat. V únoru jsem otěhotněla a poté spontánně potratila.