Ivana Štefková: Nerozmlouvejme ministrovi, že mu facky v dětství pomohly. Hledejme naději, že to jde i jinak

Rodiče, kteří nemají žádné pocity viny, asi neznám. Místo toho neustále potkávám rodiče, kteří si pro své děti přejí to nejlepší a zároveň mají pocit, že se jim nedaří tomu dostát. Mají pocit, že selhávají. A pak si to vyčítají.

Pevně věřím, že rodiče na své děti nekřičí ani je nebijí, protože jim to přijde v pořádku. Zpravidla se to děje ve chvílích, kdy jsou naprosto mimo svůj komfort. V situaci, kdy jim došly potřebné zdroje.

Návod na situaci, kdy mě dítě rozzlobí natolik, že na něj chci zakřičet, nebo ho dokonce uhodit, mi nabídl americký psychiatr Daniel Siegel. Jasně napsal: V takovou chvíli si dávám ruce za záda a pevně stisknu rty. Neudělám tak nic, co by dítě bezprostředně ohrozilo. Nadechnu se a vydechnu. Řeknu: Teď tu s tebou nemůžu být. Není to tvoje chyba. Ztratil jsem kontrolu. Až ji zas najdu, tak se vrátím. Napsané je to tak snadné. Naučit se to skutečně udělat tak náročné.

Každý má svůj příběh

Čím jsem starší, tím víc se na svět dívám optikou toho, že každý z nás má svůj vlastní příběh a má na něj své právo.

Na jednom kurzu lektorů výchovných dovedností vyprávěl můj „spolužák“, jak mu v dětství tělesné tresty pomáhaly jasně a rychle ukončit situaci, kterou pokazil. Daly jí tečku a mohl se vydat dál. Opakoval nám, že je za to vděčný. Pro nás ostatní frekventanty to byl náročný moment, ale zarámovala jsem si to tak, že neznám celý jeho příběh. Co když jeho druhý rodič reagoval na podobné situace tak, že s ním pár dní nemluvil? Co je v takové situaci lepší?

Můj spolužák z psychologie vychovává svého syna tak, že se v péči o něj dělí s dalšími dospělými. Vždy se mu tak někdo naplno věnuje, syn prospívá a vzkvétá. S radostí to sleduju a přeju mu to. Méně už to, když hodnotí chování dalších rodičů. Při návštěvě zoo třeba komentoval, že se zvířata často chovají ke svým potomkům lépe než
návštěvníci. 

Běželo mi hlavou, že to je možná tím, že o zvířata tam někdo pravidelně pečuje, ošetřuje je a dává jim jídlo pod nos. Naproti tomu samoživitelka, která chtěla své dítě potěšit a teď jí běží hlavou, kolik peněz jí zbývá po zaplacení vstupného na jídlo, pro mě pochopitelně exploduje v napohled nevinné situaci, kdy dítě flákne na zem draze koupeným jídlem se slovy, že chtělo něco jiného.

Oblíbenou historkou mé kamarádky je příběh o tom, jak ji maminka naháněla po bytě s vařečkou v ruce. Doteď se tomu směje. Bere to tak, že máma byla hodně mladá, nevěděla si s ní v tu chvíli rady a jí ta obíhačka docela bavila. Některým svým kamarádům tuto historku už nevypráví. Dělali z ní oběť a jí se v té roli nelíbilo. 

Pokud ministrovi pomáhá dívat se na své zážitky z dětství tak, že mu nastavily hranice, proč mu to rozmlouvat. Nevíme, jakou roli to v jeho příběhu hraje. Třeba to chtěl v rozhovoru pouze tzv. normalizovat – ukázat, že se to může stát. Pravda je, že tím spíš otevřel Pandořinu skříňku. 

V Pandořině příběhu byla na dně proklínané skříňky naděje. Kde ji můžeme hledat? Nabízím tři tipy.

Obraťme pozornost zpátky k sobě

V rodičovství často většinu své pozornosti upínáme na děti. Těm však většinou pomůže, když ji vrátíme zpátky k sobě. Americká spisovatelka Brené Brown doporučuje klást si místo otázky „Vychovávám své děti správně?“ otázku „Jsem takovým dospělým, jakým si přeju, aby se jednou staly mé děti?“ Ta nám totiž
výrazně proměňuje perspektivu. Vyzývá nás k tomu pečovat o své zdroje a o to, co nás sytí. Naše děti si přejí vidět, že je nám v rodičovství dobře a že ve chvílích, kdy nám tak není, si umíme pomoci nebo si o pomoc umíme říci. 

Posilujme soucit k sobě i druhým

Vztahujme se k sobě i k druhým se soucitem. Hledejme to, co nás spojuje. Neznáme příběh druhých. Nevíme, proč se chovají tak, jak se chovají. Tak je nezahanbujme. To jim nepomůže. Místo toho jim narovnejme korunku. Ukažme jim, že i oni mají v rodičovství chvíle, kdy se jim daří, oceňujme je. Naše děti to sledují. Řiďme se, prosím, i ve vztazích mezi dospělými zlatým pravidlem Laury Markham „Pokud chceme, aby druhý na svém chování něco změnil, potřebujeme nejdřív porozumět tomu, proč se tak chová.

V malých krocích je velká síla

Každý den se otevírá nová příležitost být tím rodičem, kterým si přejeme být. Můžou nám v tom pomoci maličkosti. Třeba usmát se na své dítě pokaždé, když vstoupí do místnosti. Soustředit se na to, co se nám daří, a zapisovat si to. Obklopit se lidmi, kteří v nás věří.

Ivana Štefková vystudovala pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Zajímá ji téma odolnosti a otázky toho, jak přetvořit životní nesnáze v příležitost pro vlastní růst. Spolu s terapeutem Honzou Vávrou tvoří projekt Rodičovské posilovny.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.