Děti nejsou agresivní. S každým se dá vyjít, když se na něj nepovyšujete, vzpomíná učitel na konflikty ve škole

Jak se vám líbí seriál ze školního prostředí Ochránce, který běží v České televizi?

Velmi se mi líbí a musím říct, že je vidět, že to je ze života. Téměř všechno jsem zažil já sám, nebo vím o kolezích, kteří podobné věci běžně zažívají. Veřejnost teď vidí, že to ve škole není vždy úplně snadné. Co se ale týká toho hlavního konfliktu v aktuálním čtvrtém díle Mužská záležitost, přišlo mi to malinko přehnané. 

Jak to myslíte?

Mluvím o té facce, kterou ředitel školy dal jednomu ze žáků. Myslím, že by si ve skutečnosti ředitel do té situace až tak nenaběhl, jeho jednání mi přišlo hodně nešikovné. Sám do toho kluka začal rýt. Proč? Úplně zbytečně. Ti kluci byli v pohodě, klasický učňák, dalo se s nimi dobře vyjít. Když si to pustíte znovu, vidíte, že ten kluk něco sází, pracuje, nepotřebuje seknout přes ruce a říct hele, běž, tady tohle je tvoje práce. To nebyl tento případ. Vypadalo to, že si na něm ředitel chce od začátku zchladit žáhu.   

Říkal jste, že jste většinu věcí, kterým se seriál věnuje, ve školství také zažil. Setkal jste se někdy přímo s fyzickým násilím nebo tresty ze strany učitele vůči žákům?

Stalo se to i u mě ve třídě a musel jsem to z pozice třídního učitele řešit. Sám to odmítám a myslím si, že si za to většinou učitel může sám, pokud se do podobné situace dostane. Jednou to dokonce hraničilo se šikanou učitele vůči žákům, ale ten člověk pak ze školy odešel. Naštěstí ředitel našel správné argumenty, ono není totiž zrovna jednoduché vyhodit dnes učitele. Na jednu stranu nás zákon ochraňuje, ale na stranu druhou – když nastane podobný problém, není to úplně snadné.

Děti samy o sobě nejsou agresivní. A to jsem učil i leckteré hodně výchovně problémové žáky. S každým se ale dá vyjít, když s ním jednáte na rovinu a nepovyšujete se na něj. Když vědí, že jim nechcete ublížit, často se vám otevřou. Ani vlastní rodič třeba neví to, co víte vy. Musíte si ale chtít k těm žákům cestu najít. Je potřeba nechat jim prostor, aby se k tomu konfliktu vyjádřili a řešit to spravedlivě. Často tu situaci pak dokážou vyřešit sami.

Co ti učitelé, kteří nejsou schopni konfliktní situaci řešit s dětmi formou řízeného rozhovoru a podléhají emocím?

Nemají asi většinou v arzenálu schopnost nebo dovednost, jak se k té situaci postavit. Jsme na druhou stranu lidé a máme právo reagovat zkratkovitě. Chyby děláme všichni. Není ale možné brát fyzické násilí jako princip, podle kterého platí „škoda rány, která padne vedle“. Problém je možná v tom, že starší generace nebyla na tu nejmladší, která je teď ve školách, připravená. Byli jinak vychovávaní a zvyklí aplikovat tu výchovu dál. Zakrněli někde v osmdesátých letech a neposunuli se.

A v čem je podle vás současná mladá generace jiná? Proč na ně nefunguje autoritativní, direktivní přístup, který fungoval dřív?

Je to dáno společností, ve které vyrůstají. Nemají direktivní přístup v rodině a uvědomují si, že mají sami nějakou osobnost. A to není špatně. 

Někdo nechápe, že i to dítě může mít své problémy. Jeho chování není způsobené jen tím, že by bylo nevychované, řada z nich prožívá situace, do kterých my jsme se vůbec nedostali. Někteří ze studentů se léčí s psychickými potížemi, někteří musejí přebírat zodpovědnost za svůj život mnohem dřív, protože je třeba nevychovávají rodiče, ale prarodiče. Někdy se musí chovat jako dospělí už v šestnácti.

Jakou podporu jako škola můžete nabídnout dětem, které se ocitnou v nějaké složité životní situaci?

To je samozřejmě klíčová úloha třídních, aby věděli, co se ve třídě děje. Máme každý týden společnou poradu, kde takové informace sdílíme. Některé děti mají třeba sociální fobie a distanční výuka jejich situaci ještě zhoršila. To sdílíme na poradě, abychom zajistili individuální přístup k žákům. Abychom věděli, že nechodí do školy ne proto, že na to kašle, ale že řeší nějaké psychické obtíže. Myslím, že to tady funguje dobře.

A je také velmi důležité nebát se nechat je dělat chyby. Není to o tom, že vše musí umět hned a dělat to perfektně. Měla byste vidět, jak holkám svítí oči, když jdou po mole na přehlídce v šatech, které samy navrhly a ušily. Vědí, že si to mohou vytvořit samy podle sebe. Když se jim něco nepovede, je tu někdo, kdo jim poradí, jak to opravit. 

Ve zmiňované epizodě seriálu Ochránce jsme mohli vidět, že škola v době vyučování v podstatě využívala práce žáků a mělo z toho prospěch jen pár lidí z vedení.

U dětí je důležitá motivace. Musejí chtít něco dělat a pak to dělají rády a nemusíte mít ani žádná restriktivní opatření. Na řadě věcí se s nimi dá dohodnout. Ti žáci si to řemeslo vybrali, protože to chtějí dělat. Pokud vidíme jako v tomto díle, že někdo jejich práce zneužívá, nelze se divit tomu, že se brání.

Mají takhle pozitivní přístup k žákům u vás ve škole i ostatní učitelé?

Ano. Rozhodli jsme se teď třeba udělat den otevřených dveří v sobotu a většina učitelů s tím nemá problém. Připravíme workshopy, napečeme štrúdl, není to ale povinné, kdo chce, tak se zúčastní. Zítra jdeme s pár kolegy společně do divadla. Tohle klima se pak samozřejmě přenáší i do tříd a na děti. Když se jich pak zeptáte, přijdou nám také rádi v sobotu pomoct.

Co všechno můžou žáci u vás ve škole reálně ovlivnit?

Funguje nám tady školní parlament, každá třída si volí své zástupce a ti se pak scházejí společně a řeší, co by se mohlo změnit. Setkávají se ve sborovně, aby to mělo trochu fazónu, je tam paní ředitelka a někdo další z učitelů. Řeší například to, jakým způsobem bude organizovaný ples nebo jaký z volitelných předmětů mohou mít a který už třeba mít nechtějí. Ve třídě se dohodnou a na té schůzce to pak jejich zástupci musí obhájit před ostatními třídami i učiteli.

Co konkrétního se jim povedlo prosadit?

Stáli třeba o to mít opět otevřený kroužek pro modelky a design a zrovna teď v září začínají.

To vypadá, že obě strany se vzájemně respektují. Jakým způsobem si má ale učitel – i v tomto respektujícím prostředí – pěstovat svou autoritu?

To je otázka. Je to osobnost od osobnosti a neexistuje asi univerzální recept. Mně fungují pro dobré vztahy jasně daná pravidla. A ta pravidla dodržujeme všichni, nejen studenti, ale i já. „Když tě něco nebaví, fajn, tak to řekni a běž se projít na chodbu. Potřebuješ se vyvětrat? Dobře, ale nevyrušuj.“ To opravdu funguje a rozhodně se neděje to, že by se půlka třídy sebrala a šla na chodbu. Často i ten jeden člověk, kterého to nebaví, neodejde, ale spíš se zklidní. Většinou je to opravdu tak, že autoritu máte takovou, jakou si ji zasloužíte.

Tohle přesně zaznělo v prvním díle Ochránce. Zároveň se ale ukázala i odvrácená strana tohoto výroku, když kolegové nechali bez povšimnutí šikanu kolegyně, která si tu autoritu u žáků nedokázala vybudovat…

Je to samozřejmě o lidech. Kolegy si nevybíráte, a když vám někdo chce pomoct, tak pomůže. Někdy vám ale nepomůže a třeba i uškodí.

A dovolím si nakonec ještě trochu odbočit, máte pocit, že dnešní mladí lidé věří ve svoji budoucnost?

Snažím se je motivovat, aby šli volit, aby se zajímali o svět kolem sebe a snažili se ho měnit k lepšímu. Musím říct, že jsem z nich nadšený. Když například řešíme nějaký problém ve třídě, najdou řešení poměrně rychle. Když vidím, že mají chuť do života, což mají velkou, jsem optimista.

Antonín Bednář vystudoval Pedagogickou fakultu na Technické univerzitě v Liberci, už na gymnáziu věděl, že chce být učitelem. Po studiu nastoupil na Střední školu řemesel a služeb v Jablonci nad Nisou. Teď učí třetím rokem němčinu a matematiku v centru Liberce na střední průmyslové škole textilní.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.