Stydíte se odpálkovat prasáka? Chování ve stresové situaci jde natrénovat

Představte si, že jdete na pohovor na místo asistentky výzkumu. Personalista se vás po několika běžných otázkách zeptá: „Máte přítele?“ O pár otázek později pak: „Hodnotí vás lidé jako atraktivní a přitažlivou?“ A nakonec: „Myslíte si, že by ženy měly do práce nosit podprsenku?“ Jak byste mu odpověděly? Pokud jste si právě řekly, že byste ho odpálkovaly nebo šly pryč, podléháte sebeklamu.

Odpovědi na to, jak budou ženy ve výše popsané situaci reagovat, hledaly psycholožky Julie Woodzicka a Marianne Lafrance. V první části experimentu se dotazníkem zeptaly 200 žen, jak by ve výše popsané situaci reagovaly. 90 % z nich řeklo, že by reagovalo asertivně až agresivně. Okolo 60 % odpovědělo, že by řekly něco ve smysl „co si to dovolujete, na tohle se přeci nemůžete ptát!“ a odmítlo by odpovědět. 30 % by z pohovoru odešlo. Popisovaly také své předpokládané pocity: 30 % si myslelo, že by byly naštvané a také ochotnější personalistu konfrontovat. Jen 2 % žen řeklo, že by se v dané situaci bálo.

Ve druhé části vypsaly psycholožky inzerát na pozici asistentky výzkumu. Na pohovor s „personalistou“, který jim v jeho průběhu položil tři výše zmíněné nevhodné otázky, pozvaly padesát žen. Jak reagovaly? Ani jedna z pohovoru neodešla. Všechny odpověděly na všechny otázky. Třetina po skončení pohovoru velmi slušně a opatrně pronesla: „Můžu se zeptat, proč jste se ptal na to, jestli si lidé myslí, že jsem přitažlivá?“ Velký rozdíl byl také v pocitech. Velká většina žen se v dané situaci bála. Žádná necítila hněv nebo naštvání.

Empatii musíme cítit i sami k sobě

Jaké je vysvětlení tak velkého rozporu mezi očekáváním a realitou? Když se nás někdo zeptá, jak bychom v takové situaci reagovali, nebereme v úvahu emocionální stav, v jakém budeme. Neodhadneme v plné šíři, jakému tlaku budeme vystaveni, jaká bude cena za to, že odejdeme, jak nás budou lidé vnímat, a zejména, jak se budeme cítit - budeme překvapení, budeme cítit šok, strach. Myslíme jen na naši samotnou reakci bez celkového kontextu.

Reálná situace má ale svou dynamiku. Není jen o černobílém rozhodnutí, jestli budu nebo nebudu dotěrného tazatele konfrontovat. Nejprve musíme interpretovat situaci a vyhodnotit, že to, co se děje, je vlastně sexuální obtěžování. Pak se musíme rozhodnout, jestli se vyplatí konfrontace, nebo to tentokrát necháme plavat. Pokud se rozhodneme pro konfrontaci, musíme přijmout zodpovědnost za následky (to místo nejspíš nedostanu). A teprve poté přichází na řadu samotná konfrontace.

Angličtina zná termín „stress-exposure training“, česky trénink pod stresem. V něm jde o trénování potřebných dovedností v emočním rozpoložení, ve kterém je budeme potřebovat – tedy v „rozpáleném stavu“. Pokud se jedná o dovednosti, které budeme potřebovat v situaci vysokého stresu – například v situaci, kdy se bojíme – musíme je v něm i trénovat. Jakýkoliv trénink, který toto nebere v úvahu, nás na danou situaci adekvátně nepřipraví.

Nedokáže to ani tento článek, protože si ho čtete v „chladném stavu“. Přesto se zde pokusím dát pár tipů. V reálné situaci potřebujete především získat čas, abyste se dostaly pryč z rozpáleného stavu zpět do stavu chladného. Ten, kdo nevhodnou poznámku pronesl, si ji připravil, vybral si čas a místo. Není realistické předpokládat, že budete tak pohotová a dokážete za každých okolností reagovat. Čas si koupíte jednoduchou frází, kterou si nacvičíte a budete ji používat v jakékoliv situaci, kdy se budete chtít ohradit. Může to být třeba „jak to myslíte“, „co jste tím chtěl říct“ nebo třeba ostřejší „co si to dovolujete“.

Pokud bude vaše fráze otevřenou otázkou, převrátíte dynamiku situace a nutíte toho, kdo obtěžuje, aby reagoval na vás. Najednou je to on, kdo musí odpovídat. Během jeho reakce máte čas posbírat síly, dát dohromady myšlenky a zvolit další postup. Lidé, kteří se k podobným narážkám uchýlí, zpravidla nejsou připraveni dále reagovat. Pokud udržíte aktivní roli, vyjdete ze situace nejspíše vítězně.

V případech, kdy nejde o tu nejjednodušší vulgární urážku, ale dvojsmysl nebo narážku skrytou, se dobře osvědčilo ji „nepochopit“ a trvat na jejím vysvětlení. Původce čeká úplně jinou reakci a zpravidla se do vysvětlování zamotá tak, že ztrapní sám sebe.

Posledním tipem je: berte každou podobnou situaci jako trénink. Samozřejmě, že když vás někdo obtěžuje, je to těžké. Chce se vás dotknout, ponížit vás, předvést se. Poprvé ani podruhé to třeba nevyjde. Ale až podobného otrapu svým ostrovtipem odrazíte po dvacáté, bude to už taková rutina, že se nad tím ani nepozastavíte.