Toxická produktivita. I z přehnané seberealizace je možné vyhořet
V pandemii eskaluje mnoho symptomů nemoci naší společnosti. Mezi ně patří i trend hyper produktivního životního stylu zaměřeného na úspěch a osobní zisk. Zaplnit minimálně dvanáct hodin svého dne prací, vzděláváním se, cvičením a dalšími seberealizačními aktivitami je nejen úctyhodné, ale téměř žádoucí. Když na sobě nemakáš, nejsi nic. A taky nikdy nic nebudeš.
První lockdowny se v tomhle ohledu zdály jako naprosto ideální příležitost dohnat vše, co „normálně nestíháme“ – dokončit rozdělanou práci, rozjet nový projekt, doučit se jazyk, věnovat se více sportu nebo nabrat nové koníčky. Mnoho z nás, kteří takové ambice díky vzniklému stresu či náhle měnící se životní situaci vůbec (a zcela pochopitelně) neměli, se pak v porovnání s okolím cítilo méněcenně či neproduktivně. Stačí otevřít Facebook, Instagram nebo YouTube. Odevšad se na nás valí nové nápady, motivační videa a citáty, tipy na denní rutinu milionářů a úspěšných lidí. Vzniká dojem, že stačí tohle všechno implementovat do svých životů a „úspěšní“, bohatí a naplnění budeme i my. O tom, že je tenhle značně privilegovaný životní styl často neslučitelný s běžnou existencí, se už tolik nemluví.
Práce jako droga
„Čím víc pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego. A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život,“ píše Michelle Losekoot otevřeně v novém speciálu Heroine Prezidentky. Přečtěte si celý článek o tom, jak snadné je dostat se do pasti závislosti na práci ve společnosti, která výkon adoruje.
Reálný život je plný účtů k proplacení, pracovních povinností, péče o rodinu, vztahy a sebe samotné. Ne vždy tak zbývá chuť a energie na brzké ranní vstávání, pravidelné cvičení, journaling a meditaci, vaření zdravých jídel, čtení kvalitní literatury a sledování světového dění – obzvláště pokud to vše má být protkáno ještě prací nebo studiem. I do činností, jež měly primárně sloužit k naší radosti a odpočinku, se tak dostal obrovský požadavek na výkon a prokazatelný výsledek. Kolik krásně nakynutých chlebů jste minulý týden upekli vy? A kolika uběhnutými kilometry se pyšní vaše fit aplikace? Korporátní smýšlení tak postupně proniklo i do oblastí našich životů, které mají s korporáty jen pramálo společného.
Výkon i bez biče
O této smutné realitě se dopodrobna rozepisuje korejsko-německý filozof Byung-Chul Han v knize Vyhořelá společnost z roku 2016. V ní se dočteme, že tento požadavek na výkon (nejen) v práci je v dnešní společnosti hluboce internalizovanou a prudce narůstající záležitostí. Lidé k nezdravé produktivitě a neustálému výkonu klidně poženou sami, a to dokonce i v případě, že nad nimi žádný korporátní zaměstnavatel bič nedrží. Jinými slovy – v úspěšně vybudované kapitalistické společnosti drží každý jednotlivec bič sám nad sebou. Motivuje ho k tomu tlak zvenku: „produktivnější“ lidé v jeho okolí, média a vlastně celý systém fungování západní společnosti.
Poznáte vyhoření od obyčejné únavy?
Poruchy spánku, nechutenství i samotná deprese můžou být doprovodným příznakem syndromu vyhoření. Termín, který poprvé použil v 70. letech minulého století psychiatr Herbert Freudenberger, se dá zjednodušeně označit jako vyčerpání, fyzické nebo psychické. „Únavu můžeme snadno napravit tím, že se vyspíme, uděláme si volno. U vyhoření nemáme ani energii na odpočinek,“ vysvětluje psychoterapeutka Martina Viewegová. Přečtěte si, jak syndrom vyhoření rozpoznat. Deprese a vyhoření můžou potkat každého.
Takový přístup k vlastní lidskosti ale vede k opravdu nepěkným jevům, zejména k psychickým onemocněním, kterými v současnosti trpí stále více lidí. Kromě depresí, úzkostí a hraničních poruch osobnosti pak značně narůstá syndrom vyhoření – stav, jež byl v minulosti připisován pouze extrémně workoholickým jedincům na vysokých řídících pozicích. Dnes už se ale s vyhořením potýkají lidi na nejrůznějších postech a v různých věkových kategoriích. A co je na tom všem nejhorší? Dospěli jsme do stádia, kdy vyhořet je prakticky cool. Dosáhnout až na úplné dno svých fyzických a psychických sil se stalo známkou naší šikovnosti, poctivosti, a hlavně dobře odvedené práce. Být v neustálém zápřahu je stav, který se soustavně glamorizuje a romantizuje.
Možná jsem zaujatá, ale pracuju převážně ve filmovém průmyslu, kde je syndrom vyhoření poměrně častým jevem. Občas z mého okruhu přátel, známých a kolegů někdo bez vysvětlení zmizí a následně se dozvím, že dotyčný už „asi vyhořel“. Lidé kolem mě se skoro až předhánějí v tom, kdo víc nestíhá. Odpovědět na telefonát nebo e-mail jim trvá týdny, schůzky se plánují s několikaměsíčním předstihem, pořád se někdo omlouvá, ale opravdu zaručeně „nikdo nic nestíhá“. Že život v dnešní době musí být hlavně pořádný zápřah, slyším všude. Ten, kdo za poslední tři dny nenaspal ani osm hodin, je vzápětí trumfnut někým, kdo za poslední tři dny nespal vůbec. Nepotkat se s rodinou kvůli práci i několik měsíců je standard.
Máte vlastní zkušenost se syndromem vyhoření?
V obklopení toho všeho se občas cítím dost špatně, rozuměj neproduktivně. Cíleně se snažím nevyhořet. Hlídám si, abych na sebe nekladla nerealistické požadavky, abych se nesnažila vyrovnat a zavděčit všem, abych rozumně rozvrstvila čas mezi práci a odpočinek. Přesto tenhle text píšu (kvůli nedostatku času), zatímco bych se měla věnovat jiné práci. Někdy se mi nedaří svůj vnitřní bič odložit. V takových časech pracuju záchvatovitě, čtu čtyři knížky najednou a schůzky plánuju bez jediné volné hodiny mezi nimi. Jsem si vědomá, kdy a proč to dělám, a docela dobře chápu, proč to dělají ostatní. Ať už zcela nebo jen částečně, většina z nás podléhá tlaku na to, abychom byli úspěšní, „kvalitní“, abychom vydělávali dost peněz, dostatečně se realizovali a zároveň se i neustále sebezdokonalovali a rozvíjeli.
V kruhu výčitek a vyčerpání
Otázkou už dávno není, proč to děláme. Mnohem naléhavěji rezonuje otazník – jak z toho ven? Jak se dostat ze začarovaného kruhu, ve kterém se cítím provinile, když se nerealizuju, ale když se realizuju „dostatečně“, padám vyčerpáním?
Uvědomuji si, že z tohoto bludiště nejde zázrakem zcela vystoupit. Ale vědět o svém „vnitřním biči“ a postupně ho zkrotit do únosných mezí určitě možné je. Prvním krokem je najít a pojmenovat v našem okolí vlivy, které v nás tyhle nezdravé tendence spouští. Příkladem z mého života jsou sociální sítě. Ač výkonnost spousty lidí obdivuju, snažím se na žádné platformě nesledovat ty z nich, kteří ve mně soustavně vyvolávají pocit, že toho v životě nedělám dost. Hranice mezi pozitivní motivací k práci a naprosto toxickým obrazem životů na sociálních sítích je zatraceně tenká. Zdravou „cenzuru“ si musíme udělat každý sám za sebe. Online existence, které ve mně vyvolávaly jen stres a pocit méněcennosti, jsem vyměnila za profily lidí, kteří si riziko vyhoření a iluzi o dokonalém výkonu uvědomují, a naopak své followery motivují k odpočinku a snižování nerealistických očekávání.
Mindfulness jako cesta k odpočinku
Mindfulness čerpá z budhistické psychologie. Jeho současná forma je ale zcela neezoterická a nenáboženská. Využívá se nejen u pacientů, ale i u kohokoli zdravého, kdo se cítí ve svém životě nespokojený. Nespokojenost si totiž do jisté míry vytváříme sami.
Stejný přístup můžeme aplikovat i na reálné lidi. U nich sice nemůžeme jednoduše zmáčknout „unfollow“, vždy ale můžeme jejich životy nahlédout i z jiného úhlu pohledu, než jsme běžně zvyklí. Jak doopravdy žije ta naše kamarádka nebo kolega, jejichž produktivita se zdá naprosto nedostižná a jejichž život zvenku vypadá jako reklama na úspěch? Jsou fyzicky a mentálně zdraví? Mají kolem sebe alespoň nějaké přátele, dostatek kontaktu s rodinou či fungující vztah? Pokud je alespoň jedna z odpovědí negativní, rozhodně nejde o člověka, s nímž bychom se měli chtít srovnávat.
Horší situace nastává ve chvíli, kdy touha být hyperproduktivní vychází zdánlivě jenom z nás samotných. Najít kořen tohoto problému je zapeklitější. Pokud máte pocit, že sami sebe opravdu trýzníte nehledě na to, kolik zdravé či patologické motivace kolem sebe máte, je potřeba být perfektní a makat možná dobrým námětem pro terapii. Ačkoliv je náš vnitřní tyran hlavně produktem doby, jehož živí externí okolnosti, silně se v nás mohl uchytit také na základě prostředí, v němž jsme vyrůstali. Obecně ale platí, že rozpoznat, kdy a jak se v nás zrodil a co mu dodává síly, je zásadní podmínkou jeho ovládnutí.
Každému z nás je alespoň někde hluboko uvnitř jasné, že ani to nejnabitější portfolio, nejpůsobivější profesní životopis ani nejvíce produktivně zúročený čas není cennější než naše fyzické a psychické zdraví. Vyhoření často vede k silnému odporu k práci a činnostem, které jsme dříve milovali.
Jak ztlumit vnitřní křik
Jako u spousty dalších podivných zatáček a slepých ulic, do nichž se společnost ve 21. století dostává, i zde platí zlaté pravidlo „všeho s mírou“. V případě nenaplnitelné vize dokonalé produktivity bychom ale měli toto pravidlo doplnit i o neustálé uvědomování si nezdravých vzorců, které přijímáme z okolí. Nepodléhat tlaku, nesrovnávat se s ostatními a najít takové tempo a takový objem práce, který je pro nás zvladatelný a uspokojivý zároveň, rozhodně není snadný úkol. Pro spokojenější život nejen během nouzových stavů je ale důležité pokusit se ho zvládnout.
Ten z našich vnitřních hlasů, který nás nutí neustále něco dělat a nesouhlasně se mračí na každou „neproduktivní“ chvíli našeho dne, není jen našim nepřítelem. Bez něj bychom se možná nepohnuli z místa a nedokázali nic, na čem nám v životě záleží. Realizovat se je zdravé. Alespoň do chvíle, než hlas, co nám káže pracovat, křičí a potlačuje naše přirozené potřeby. Tehdy je nutné ubrat mu na síle a nepřikládat jeho direktivním požadavkům příliš velkou váhu. Jeho křik je produktem strachu z toho, že selžeme. Mnohem víc ale můžeme v životě selhat, pokud se tímhle strachem necháme ovládat.
