Aby děti pořád jenom neseděly. Ministerstvo chce víc pohybu do škol

V roce 2021 provedlo Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost studii antropologických měření u dětí, které přicházely na preventivní prohlídky, a porovnalo je s daty z předešlých období. Odborníci zjistili, že protipandemická opatření měla co do tělesné hmotnosti největší vliv na děti kolem 12 let. Ze všech českých dětí napříč věkem měla téměř desetina nadváhu a 16,4 procenta bylo dokonce obézních, zatímco například ještě v roce 2016 obezitou trpělo jen 10,3 procenta dětí.

Ruku v ruce s nárůstem hmotnosti klesá u českých dětí jejich všeobecná zdatnost, jak dokázala i tematická zpráva České školní inspekce Tělesná zdatnost žáků na základních a středních školách, kterou ČŠI vydala v roce 2023. Z testování, které prováděly všechny základní a střední školy, vyplynulo, že relativně nejlépe (i když stále nijak skvěle) jsou na tom s fyzickou zdatností děti ve třetí třídě ZŠ. Čím jsou starší, tím jsou na tom hůř a největší pokles byl zaznamenán v testu aerobní vytrvalosti – přičemž chlapci zvládli všechny testy lépe než dívky a v pozdějším věku se rozdíly zvyšují.

I proto přichází MŠMT s Plánem podpory pohybu dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních, který by měl dětem přinést aktivnější trávení času – a do budoucna zvýšit jejich zdatnost, snížit hmotnost a přinést i úspory resortu zdravotnictví. „Schválně mluvíme o pohybu, nikoliv o sportu,“ zdůrazňuje klíčové slovo koncepce státní tajemník MŠMT Ondřej Andrys. „Nejde nám o to, aby děti zítra hromadně nazuly tenisky a závodily v běhu. Jde nám o to, aby se napříč školním dnem podpořila fyzická aktivita dětí. Aby prostě pořád jenom neseděly.“

Do školy pěšky, pohyb i mimo tělocvik

Zmiňovaný plán podpory staví na několika pilířích. „Těmi se rozumí například maximalizace pohybu během celého školního dne – podpora aktivního transportu do školy, aktivní přestávky, pohybové chvilky v běžných hodinách imimo tělocvik či koncept otevřených hřišť. Ale také excelence výuky tělesné výchovy, podpora pohybových aktivit v zájmovém vzdělávání nebo rozvoj školní infrastruktury. S tím pak souvisí pravidelné sledování a monitorování této problematiky. Škola samozřejmě nedokáže vyléčit všechny bolesti společnosti, může ale s jejich řešením velmi výrazně pomoci,“ říká Ondřej Andrys.

I proto vydala Česká školní inspekce nový materiál nazvaný Aktivní škola, kde přináší nápady a návody na to, jak pohyb ve školách rozvíjet. „Jde hlavně o to, aby se žáci hýbali zdravě a pravidelně, k čemuž vedou nejrůznější cesty. Máme ve školách děti, které aktivně sportují, ale také ty, které se hýbou velmi málo, a navíc nemají ani vhodné zázemí v rodině, která by je k pohybu vedla. S nimi je potřeba začít pomalu, nerizikovými aktivitami,“ vysvětluje státní tajemník Andrys.

S pohybem by děti mohly začít už ráno, kdy by se do školy dopravovaly pěšky, na kole nebo na koloběžce, dovolují-li to místní bezpečnostní podmínky. Značné množství škol ale nenabízí žákům prostor, kde by si mohli tyto dopravní prostředky bezpečně uschovat. I během běžných hodin, jako je čeština nebo matematika, by se podle představ ministerstva a inspekce děti měly víc hýbat a třeba se i učit venku, pokud to školní areál umožňuje. A když zazvoní na přestávku, nemuselo by se po chodbách ozývat známé „Nelítej!“, ale namísto toho by děti mohly mít možnost se pod dozorem učitele protáhnout. „Namalujme na zem panáka, umožněme dětem hrát třeba hry s měkkými míči, zařaďme řízené pohybové hry,“ vyzývá Ondřej Andrys z MŠMT.

Velké přestávky venku, výuka biologie v lese

To, že je možné pohyb zapojit do běžného dne, ukazují už nyní některé základní i střední školy na vlastním příkladu. Jednou ze „základek“, kde se sedí méně, než je v Česku zvykem, je ZŠ Campanus v Praze - Chodově. Velká sídlištní škola má podporu aktivního pohybu jako jednu ze svých priorit, jak vysvětluje zástupkyně ředitelky Kateřina Zítková: „Máme velké štěstí, že máme dost rozsáhlý areál s hřišti, sportovní halou a čtyřmi tělocvičnami v budově školy. Vejde se nám sem několik stojanů pro kola a koloběžky. Tím to ale nekončí – venku máme také dvě I-hřiště, což jsou interaktivní hřiště, která se dají využívat i během výuky.“

Jak? Učitelé například dětem na různé vysílací body v areálu školy umístí online úkoly, které děti řeší na mobilu, když se k bodu přiblíží. Takto se mohou plnit úkoly při skupinové práci nebo třeba zadat a vyřešit test. „Děti tak při hodině naběhají třeba i dva kilometry,“ pochvaluje si zástupkyně ředitelky a dodává: „Navíc máme kousek od školy les. Chceme, aby tam učitelé s dětmi pravidelně chodili. Proč se mají žáci dívat na květiny a stromy do učebnice, když je mohou pozorovat v přírodě?“ Venku se na Chodově tráví také velké přestávky, kdy žáci mohou využívat sportoviště školy, například i s workoutovým hřištěm.

Podobně to vypadá i na 5. základní škole v Mladé Boleslavi, která nese hrdé přízvisko Škola plná pohybu. Po chodbách tu jsou rozmístěné pingpongové stoly, boxovací pytle, žebřiny či měkké míče. To všechno jsou žáci naučení využívat každou přestávku, a kdo se chce protáhnout víc, míří do tělocvičny. I tady se chodí ohodinách ven a pohyb je součástí běžné výuky ve třídách. „Nejsme ale výkonnostní sportovní škola,“ říká ředitelka Marcela Pavlíková. „Tady v Boleslavi máme základní školy zaměřené na hokej, atletiku nebo florbal, kam chodí děti, které se chtějí věnovat závodnímu sportu. My to spíš bereme tak, že pohyb je důležitý i pro soustředění a psychohygienu.“

Další z pilířů, o který se má Plán podpory pohybu opírat, je výuka tělocviku. Ta by měla být zajímavější, atraktivnější a hlavně přínosná pro děti všech stupňů zdatnosti. „V některých školách se bohužel stále jede nejčastěji atletika a gymnastika na známky, zatímco jinde se dětem hodí balon na fotbal nebo vybíjenou a je hotovo,“ poznamenává státní tajemník MŠMT Ondřej Andrys. „Měli bychom se ale snažit, abychom v žácích nezabili vztah k pohybu. K tomu může pomoct i to, když se do hodin zapojí třeba i odborníci a pohyboví nadšenci zvenčí. Tak funguje například oblíbený projekt Trenéři ve škole, kteří žákům i učitelům mohou rozšířit povědomí o vhodných pohybových či sportovních aktivitách, jimž je možné se věnovat. A měli bychom také proměnit studium budoucích učitelů tělocviku.“

Tělocvik se i na 5. ZŠ v Mladé Boleslavi v lecčems učí jinak, než si to asi pamatuje většina z nás. Ve velké tělocvičně, která se dá přehradit síťovými závěsy, najednou probíhají klidně tři hodiny tělocviku se třemi různými učiteli. Žáci si můžou vybrat, k jaké aktivitě se připojí – jestli si třeba zacvičí jógu, dají si kruhový trénink nebo zahrají basketbal. Podmínkou klasifikace je 70 procent aktivní účasti, což neznamená jen dorazit na určitý počet hodin, ale také projevit zájem. „Říkáme dětem: Nám je úplně jedno, kolik skočíš. My jenom chceme, abys chodil do hodin, a budeme spolu hledat, co v nich můžeš dělat, aby ses hýbal, třeba i individuálně,“ říká ředitelka Marcela Pavlíková.

Kdo se hýbe, méně zlobí

Dalším velkým prostorem pro pohyb je i družina, případně školní klub. Jedna věc jsou placené kroužky pro zájemce, druhou je pak spontánní pohybová aktivita venku i uvnitř. „U nás vedou některé kroužky kolegové učitelé. Školní sportovní kroužky jsou určené komukoliv, kdo má zájem si něco vyzkoušet a hýbat se,“ vysvětluje Kateřina Zítková ze ZŠ Campanus Praha. „Pokud na sobě žáci chtějí víc pracovat, mají k dispozici třeba taekwondo, tanec, atletiku nebo florbal od externích partnerů, se kterými spolupracujeme dlouhodobě. Ti už se pak účastní soutěží a bývají v nich dost úspěšní.“

A kdy na výše zmíněné změny dojde ve všech základních a středních školách v Česku? Někde už probíhají, jinde s nimi teprve začínají. Jak už to ale v našem silně decentralizovaném školském systému chodí, prakticky neexistuje způsob, jak aktivnější přístup ke vzdělávání a běžnému školnímu životu školám vnutit nebo přikázat.

„Můžeme ale na příkladech dobré praxe ukazovat, že to jde. Že školy, které žáky vedou k pohybu, mají menší kázeňské problémy, lepší atmosféru a soustředění v hodinách, spokojenější děti a s nimi i rodiče,“ říká přesvědčeně Andrys z MŠMT a dodává: „I vzhledem k tomu, jak narůstají zdravotní problémy nejmladší generace už nyní v dětství, je potřeba začít něco dělat. Neobjevujeme nic nového a převratného, v zemích, které považujeme za inspirativní, jako jsou třeba skandinávské státy, je tento přístup už dávno běžnou realitou.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.