„Bylo, nebylo“ zní ve školkách stále častěji z úst seniorů. Kdo jsou čtecí babičky a dědečkové a jak se tam dostali?

Kolem poledne vládne na chodbách MŠ Perunova v Praze 3 ruch a shon. Některé třídy se chystají na oběd, další děti už jsou najedené a hrnou se zase zpátky do svých tříd. „Dobrý den, dobrý den!“ pokřikují. Po schodech totiž pomalým krokem stoupá vysoká štíhlá žena s šedými vlasy. Na svetru má cedulku s obrázkem brýlí a nápisem Čtecí babička.

Tato dáma se jmenuje Milena Kelly. Má za sebou pestrý život: učila angličtinu na jedné základní škole na pražských Vinohradech, žila dlouho v USA, je autorkou několika učebnic angličtiny – a také babičkou roční holčičky. Do mateřské školky několik stovek metrů od svého domova dochází každou středu už druhým rokem.

Milena Kelly: Chci se zase přiblížit těm nejmenším

„Byla jsem se podívat na veletrhu Svět knihy a tam mi padl do oka stánek neziskovky Mezi námi, která nabízela seniorům možnost jednou týdně docházet do školky poblíž svého bydliště a číst tam dětem pohádky. Moje dcera v tu dobu měla čerstvé miminko a já jsem si uvědomila, jak dlouho už jsem mimo dětský svět,“ vypráví paní Kelly. „Řekla jsem si, že tohle je pro mě šance se zase přiblížit těm nejmenším, nahlédnout do jejich přemýšlení, naučit se s nimi komunikovat.“

Paní Kelly navštěvuje po celou dobu jednu třídu. Navíc si sama vybrala, že chce chodit trochu dřív a před pohádkou pomáhá kmenové učitelce chystat děti na polední odpočinek. Obě rovnají do řad lehátka, procházejí mezi dětmi, zapínají pyžamka, hledají zatoulané plyšáky a rovnají oblečení dětí do plastových boxů. Když všichni leží a šum ve třídě pomalu utichá, usedá paní Kelly do křesílka u okna a otevírá knížku pohádek Boženy Němcové. „Tak, děti, teď bude čtecí babička Míla číst pohádku, tak hezky poslouchejte,“ říká učitelka. Sedmero krkavců v podání Mileny Kelly začíná.

Školka seniorům nabízí volnost v tom, na co se cítí

„Naše paní učitelky přišly původně s tím, že budou chodit s dětmi na pravidelné návštěvy domova pro seniory,“ vypráví zástupkyně ředitelky Kateřina Jelínková. „Když jsme hledali, jak to zařídit, padla nám do oka nabídka čtecích babiček a dědečků. Nevěděli jsme, co od toho máme čekat, ale řekli jsme si, že to zkusíme.“ V současné době chodí do školky číst dvě babičky a jeden dědeček, a jak tvrdí Kateřina Jelínková, školka má pouze pozitivní zkušenosti: „Děti jsou nadšené, ale obohacující jsou tyto návštěvy i pro nás jako pedagogy. Senioři, kteří k nám chodí, jsou totiž velmi zajímaví a inspirující lidé.“

Školka nechává seniorům poměrně volnost. Můžou si vybrat, zda chtějí raději k menším, nebo k větším dětem. Chtějí pomáhat s přípravou dětí na odpočinek, nebo jim spíš vyhovuje, když si s předškoláky o přečteném příběhu můžou popovídat? Stejně tak mají senioři svobodu i v tom, zda si přinesou na čtení vlastní knihu, nebo si vezmou tu, kterou momentálně čtou ve třídě.

Vladislav Souček: Už jsem „jejich“, má to smysl

Milena Kelly už dočetla a přichází si do sborovny vypít čaj: „Víte, ve chvíli, kdy odejdete do důchodu, tak se vám strašně zúží sociální vazby. Je to smutné, pohybovat se jen mezi seniory. Jsem hrozně vděčná za čas strávený s těmi malými. Pokaždé to hrozně uteče.“ Ozývá se klepání na dveře a do místnosti vchází Vladislav Souček, čtecí dědeček. Jeho „šichta“ za chvíli začíná.

„Už ani nevím, kdo mě vlastně oslovil, abych se do toho čtení pustil,“ zamýšlí se vitální pán se znělým příjemným hlasem. „Řekl jsem si, celý život jsem vedl pěvecký sbor a pracoval s dětmi, proč toho tedy na stará kolena nechávat? Vyzkoušeli si mě tady, jestli umím dobře číst, a od září sem pravidelně docházím.“ Pan Souček si na ty nejmenší děti nevěřil, raději zvolil předškoláky. O knížkách, které čtou, si s nimi rád popovídá. Všiml si, že dnešní děti neznají spoustu slov, které se ve starších textech běžně vyskytují, proto malé posluchače vybízí, aby se ho ptali, jakmile na nějaké takové narazí. Někdy tak sklouznou i k vyprávění o minulosti, což pana Součka hodně baví.

Původně byl přitom k projektu spíš skeptický. „Říkal jsem si, co zmůžu za tu čtvrthodinu nebo půlhodinu týdně? Má to vůbec nějaký smysl? Ale vidím, že děti si mě pamatují, a z toho, jak mě zdraví, usuzuji, že jsem týden od týdne víc ‚jejich'. Mávají mi, usmívají se. Mám radost z toho, jak jsou pozorné a vnímavé. Rozhodně je to pro mě dobře strávený čas,“ usmívá se a odchází „svým“ předškolákům přečíst další příběh – tentokrát o tom, jak oslík Ijáček slavil narozeniny.

Každý týden vstát, upravit se a vyrazit

Čtecích babiček a dědečků je momentálně nejvíc v Praze – něco kolem devadesáti. Program se ale rozjíždí i v Olomouci, Brně a Plzni a přibývají i další města. Senioři, kteří dětem ve školkách čtou, se sdružují v Klubech pohádkových čtecích babiček a dědečků, kde jsou pro ně připravovány další aktivity. Jak říká koordinátorka neziskovky Mezi námi Anna Strnadová, odměnou jim – kromě dobrého pocitu a zpětné vazby od dětí – jsou také různé akce v rámci těchto klubů: „Mezi námi pořádá čtyřikrát do roka setkání, kde si mohou senioři sdílet nejen své zážitky ze čtení, ale také si vyměňovat například tipy na knihy apod. Vznikají zde však i nová přátelství a vztahy mezi seniory, kteří pak tráví i svůj další volný čas společně. Pro Klub organizujeme mimo setkání také různé kulturní akce a výlety, pořádáme i vzdělávací semináře.“

Nové čtecí babičky a dědečky nabírají v Mezi námi různě. Někdy se nabídne školce přímo někdo z prarodičů jejich žáčků, někdo se ozve na výzvu v časopisech městských částí nebo přes sociální sítě. Nejvíce se ale osvědčuje přímé oslovování na akcích pro aktivní seniory. „Právě na tyto akce chodí senioři, kteří jsou stále aktivní a hledají i další činnosti, kterým by se mohli věnovat. Oceňují, že jde o pravidelnou činnost, takže kromě toho, že se senior skutečně stane součástí života dětí, mají také každý týden důvod vstát z křesla, upravit se a vyrazit za dětmi, které už čekají,“ dodává Anna Strnadová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.