Špičky za lodičky. Monika Souza zvládla kariéru baletky i úspěšné finanční poradkyně

V Olomouci tančila například Odettu a Odilii v Čajkovského Labutím jezeře, v Brně jste ji mohli vidět jako Cécile de Volanges v baletním provedení Nebezpečných známostí. Pak ale přišel zlom. „Před pěti lety jsem měla v brněnském Národním divadle vybudovanou velice dobrou pozici. Byla jsem demisólistka a baletem jsem žila. Pak se ale zničehonic změnil šéf, který si začal prosazovat své favority, a pro mě nebylo na jevišti tolik prostoru. Moje místo nakonec dostala jeho tehdejší přítelkyně. Ve třiceti jsem najednou neměla pevnou půdu pod nohama. Na účtu prázdno, a navíc jsem se po dlouholetém vztahu rozešla se svým přítelem, japonským tanečníkem, a bydlela u rodičů. Bylo mi z toho nanic a potřebovala jsem změnu,“ vypráví mi Monika. Možností, kudy dál, měla víc.

Chyběly čtyři centimetry

Lákala ji zahraniční angažmá, jenže z řady předchozích pokusů v Německu a Rakousku měla vyzkoušené, že člověk může být sebelepší tanečník, ale pokud měří jen metr a padesát osm centimetrů, stačí to sice na poslední kolo konkurzu – a pak se stejně dozvíte, že byste byla ze sto padesáti uchazečů ideální kandidátka… jen kdybyste měla o čtyři centimetry víc. „Konkurence je v tomhle oboru neuvěřitelná, a když vedle sebe postavíte pět stejně dobrých baletek, vždycky nakonec vyhraje ta vyšší.“

Další logickou volbou by byla taneční škola. Jenže Moniku učení na plný úvazek nelákalo. „Myslela jsem si, že na děti nemám trpělivost, a tak jsem radši odletěla na měsíc do Indie, abych se pořádně naučila jógu a třeba si v Brně otevřela studio. To se mi nakonec povedlo, ale až o několik let později a jen jako koníček,“ přiznává Monika. Teprve pak si vzpomněla na svého kamaráda Marka, finančního poradce, který ji přesvědčoval, že by měla tohle povolání zkusit pod hlavičkou Partners taky. „Jasně, že jsem se mu tehdy vysmála. To jsem ale měla ještě svoje místo v baletu jisté. Nakonec jsem to byla já, kdo mu zavolal.“

Postavit se na vlastní nohy

Začátky prý byly hodně úsměvné, ale Monika byla vnitřně přesvědčená, že zaškolení a zkoušky zvládne. „Balet za šestnáct tisíc čistého měsíčně jsem dělala posledních patnáct let. Prostě jsem se chtěla postavit na vlastní nohy, přestat být závislá na příjmech partnera, castinzích a taky na tom, jestli se dost líbíte šéfovi v divadle.“

Když poprvé dostala od svého nadřízeného manuál, který musí každý poradce před závěrečnou zkouškou nastudovat, zuřila. „Byla to krušná doba, ale postupně jsem do toho všeho začala pronikat. První klienti byli moji divadelní kolegové. Na nich jsem si ověřila, že to půjde, a že má finanční poradenství smysl. Teprve pak jsem si začala shánět kontakty mimo svůj okruh známých. Dnes je lidí, o které se pravidelně starám, víc než stovka. Drtivá většina z nich byli a dodnes jsou expati. Hodně těžím ze svého multikulturního zázemí. Můj táta pochází z Libanonu, za manžela mám Brazilce, takže i doma mluvíme jenom anglicky. Když kolegové v práci vidí můj kalendář a v něm všechna ta cizojazyčná jména, smějou se mi,“ přiznává Monika.

Klienty si hledá sama, spoléhat se, že vám na konci schůzky někdo vysype na stůl kontakty na kamarády, není ta správná cesta. Píše články pro cizojazyčné weby o financích, je aktivní na sociálních sítích, zvou ji na semináře a prezentace pořádané Brno Expat Centre, které zaštiťuje přímo brněnská radnice. To všechno jí pomáhá budovat si osobní značku, ale taky bořit nedůvěru k českému finančnímu poradenství.

„Myslím, že image finančních poradců se za poslední roky zlepšila podobně jako úroveň služeb, které poskytujeme. Já osobně paradoxně nejvíc bojuju se svými nejbližšími kamarády a rodinou. Pořád mě mají za tu pojišťovačku. Ze začátku jsem se hájila. Dnes už vím, že pro uznání je lepší chodit za svými klienty, kteří reálně vidí výsledky mé práce. Ostatně, i fakt, že jsem veganka, mě od ostatních v rodině odlišuje, a ne každému se to líbí.“