Ty vychovávej manažery, já se postarám o děti

Potkali se na ICQ (pro nepamětníky, příběh se odehrává v roce 2002, kdy zakladatel Tinderu ještě vůbec netušil, že nějaký Tinder o deset let později založí). Jitka se právě rozešla s přítelem a chtěla si zlepšit náladu, Martin s kamarádem hledali zábavu na páteční večer. Aplikace je propojila, zásadní roli v tom sehrál Školák Kája Mařík, Jitčin oblíbený dětský hrdina a zároveň přezdívka Martinova kamaráda v chatovací aplikaci. Naplánovali společné rande ve čtyřech – Jitka pozvala kamarádku. Poznávací znamení? Noviny a jablko. Kluci je ve smluvenou dobu vyhlíželi z okna, jenže nikdo nikde. Kamarádka se příliš dlouho krášlila a klukům došla trpělivost. Když dívky konečně dorazily, kluci už byli pryč. Ve světě bez mobilů ztracený případ. „Noviny jsme zahodily, jablko snědly…“

Náhoda ale zasáhla podruhé, kolem půlnoci na sebe Martin s Jitkou narazili u vchodu do klubu. Poznali se podle fotky, kterou Martin Jitce poslal po chatu. Že by jim to spolu mohlo fungovat, pochopili brzy. „Oba jsme milovali cestování, toužili jsme po opravdu pevné rodině, ctili dochvilnost a chtěli absolutní otevřenost při řešení problémů,“ vypočítává Jitka. A pak tu byla ještě jedna pro celý příběh dost zásadní vlastnost. Toužili dobýt svět. Martin se po škole odstěhoval do Krnova, kde začal pracovat pro firmu zpracovávající břidlici. Rychle se vyšvihl a dostal nabídku stavět továrny v Německu. Jitka mezitím začala budovat tým finančních poradců. Dařilo se oběma, ale vídali se málo, někdy jen jednou za měsíc. „Přesto jsme se rozhodli, že se vezmeme. Oba jsme věděli, do čeho jdeme. Teprve když jsem stála u oltáře, uvědomila jsem si ale, že jsme spolu z posledních čtyř let strávili maximálně pár týdnů,“ vzpomíná Jitka.

Buď, anebo…

Dojet z Německa do Prahy ještě šlo, z Ruska se už ale vrací mnohem hůř. A právě tam měly směřovat Martinovy další profesní kroky. Jenže Jitčino podnikání mezitím nabralo raketové tempo. Pod hlavičkou Partners se jí podařilo vybudovat tým více než sto padesáti finančních poradců, firma rostla a blýskalo se na ještě lepší časy. Co s tím? „Bylo jasné, že je to buď, anebo,“ popisuje Martin, který nakonec nabídku v Rusku odmítl a vrátil se do Prahy. Jitčino podnikání dostalo přednost před klasickou kariérou manžela. A nešlo jen o peníze nebo měsíce a roky strávené na hotelových pokojích. Počítali s tím, že vlastní podnikání bude stát ohromné úsilí první roky, ale pokud se zadaří, přijde s postupem času finanční nezávislost, časová flexibilita a možnost plnit si sny bez ohledu na to, jestli vám šéf schválí dovolenou.

„Majitel firmy, pro niž Martin pracoval, se s námi tehdy potkal na dovolené. Na společné večeři nás oba přemlouval, ať Martin nekončí. Když ne do Ruska, tak alespoň do Polska. My ale oba měli jasno. Nechtěli jsme už dál žít kočovný život,“ doplňuje ho Jitka. „Dohodli jsme se, že založíme rodinu. To bylo rozhodující. Nikdy jsme nechtěli, aby se o naše děti starala chůva,“ odpovídá mi Martin na obligátní otázku, co ho přesvědčilo. Když by byl v Rusku, nešlo by to. „Bylo jasné, že Jitka to bez pomoci sama nezvládne, zrovna totiž přicházelo klíčové období její kariéry. Plán byl, že jakmile se Kačenka narodí, zůstanu doma a budu se jí věnovat na plný úvazek, aby se mohla Jitka stát partnerkou ve firmě a svou pozici následně taky obhájit,“ dodává.

Pojízdný cirkus

První půlrok byl i tak hodně náročný pro oba. „Pracovně jsem našemu systému říkal pojízdný cirkus. Měli jsme permanentně sbalené auto, já s Kačenkou, kolébkou a plenami, Jitka s kostýmky a itinerářem naplánovaným tak, aby se do něj vešly půlhodinovépřestávky na kojení. Absolvovali jsme tak všechna školení, meetingy i víkendové akce po celé republice,“ vzpomíná Martin. Plán se nakonec podařil a Jitka partnerské pozice dosáhla. Pak už bylo lépe, i tak ale bylo nutné plánovat. Jitka se naučila vstávat ve tři ráno, aby si do té doby, než se děti vzbudí a dají si společnou snídani, vyřešila e-maily a připravila se na jednání, která jí další den čekala. To jí dalo možnost přečíst dětem před spaním pohádky, být s nimi na maximum.

Další roky už byly klidnější pro oba. Po narození syna Martina se navíc do procesu zapojili i Martinovi rodiče. Časová flexibilita umožnila Jitce plánovat si čas tak, jak bylo potřeba, a vyvažovat rodinu a firmu. Přišel čas sklízet ovoce a užívat si benefitů úspěšného podnikání. Společně s Martinem a později i s celou rodinou začali aktivně cestovat, „dovolenou“ si užívali, kdykoliv to šlo. Čas na práci měl poslední roky i Martin. „Potřeboval jsem energii čerpat i jinde,“ vysvětluje mi, proč se s kamarády vrhl do podnikání v IT. Jenže firma se rozjela a on se ocitl v presu, jestli se věnovat dětem, nebo práci. „Když jsem doháněl resty po nocích, došlo mi, že místo, abych energii dočerpával, vydávám jí ještě víc. Před půlrokem jsem proto z firmy odešel. Věnuju se zase na plný úvazek rodině, pomáhám Jitce s technickými analýzami a starám se o rodinný majetek. Dvě kariéry vedle sebe zvládnout nejdou,“ přiznává Martin.

Permanentní víkend

Remcání kamarádů, že toho mají dost už po dvou hodinách doma, se směje. „Mám permanentní víkend. Teď, když už jsou děti větší, mě s nimi hrozně baví sportovat. Vidět jejich úspěchy mi dělá velkou radost,“ říká Martin, který sám dřív profesionálně plaval. Na rozdíl od Jitky Martin taky strašně rád vaří. Myslíte si, že tahle role je neobvyklá? Stejnou cestou jako Martin se vydal i jeho nejlepší kamarád, aby se jeho žena mohla věnovat vysoké funkci v Evropské unii. „Opravdu není nutné, aby chlap dělal kariéru jen proto, že je chlap,“ vypráví mi Martin. „A já zase nikdy nechtěla být ‚normální‘ ženská. Vždycky jsem měla velké ambice a šla za nimi. Jasně, vyžaduje to pečlivé plánování, ale role mámy a role manažerky či podnikatelky rozhodně skloubit jdou. Kdybych si musela vybrat jen jednu z rolí, nikdy bych nebyla tak šťastná. Musí vás to ale bavit. Všem ženám, které tahle cesta láká, chci vzkázat, ať to zkusí a neposlouchají všechna ta co by a jak by a že by se něco mělo. Jděte si za svým snem, rodina je nakonec ten důvod, proč to zvládnete.“