Vnímám teď chlapy přes filtr, říká herečka Anežka Pithartová

Že se na internetu někdo občas pokouší někoho zmanipulovat, aby mu poslal svoje nahé fotky, nebo že si to někdo před někým jiným dělá, mi bylo jasné. Že se to děje takhle, že je toho tolik a že je to přece vaše chyba, protože jste nechali dítě samotné s připojením na internet, mě ale poslalo do kolen. I když jsem tušil… Ke zjištění toho všeho mi bohatě stačila hodina a půl. Anežka Pithartová se sexuálními predátory strávila posledního půl roku. Byla to její první herecká role.

Proč jste se přihlásila na konkurz Víta Klusáka? Věděla jste, do čeho jdete?

O čem dokument bude, jsme se dozvěděly až na místě. Casting měl jenom jeden požadavek – mladistvý vzhled. Přihlásila jsem se proto, že jsem celou svoji pubertu zápasila s tím, že vypadám na dvanáct. Pořád jsem někomu musela vysvětlovat, že už mi opravdu bylo patnáct, šestnáct, sedmnáct, a tak jsem si řekla, bych mohla svůj zevnějšek konečně smysluplně využít. A herectví mě lákalo.

Byla to vaše první role?

Zajímavější první zkušenost s filmem bych si představila jen těžko. Jen už nevím, jestli chci někdy v něčem tak tíživém hrát znovu. Pokud se někdy postavím před kameru, tak ve filmu, který bude o něčem krásném.

Co se vám honilo hlavou, když vám Bára Chalupová s Vítem Klusákem vysvětlili, co vás čeká?

Pochybovala jsem, že to zvládnu. Bála jsem se, že na to nemám odvahu. Když mi Vít s Bárou řekli, že se budeme s predátory scházet, představovala jsem si, jak jdu do parku, v křoví jsou policajti, kolem mě kameramani a režiséři a já čekám na toho chlapa. A taky jsem určitě nečekala, jaký ohlas film vyvolá a že to natáčením vlastně celé teprve začíná.

Sedíte před počítačem v ateliéru, všude kolem kamery a lidé ze štábu a vy se chystáte zvednout první hovor. Pamatujete si ten pocit?

Tereza už měla první hovory za sebou. A já už chtěla taky. Uvědomovala jsem si, jak se mi klepou ruce, a tak jsem se je snažila schovávat pod stolem, aby to lidi ze štábu neviděli. Nejen, že jsem nevěděla, koho budu mít na drátě, ale já netušila ani to, jaká budu já. Jak budu hrát, jak to všechno zvládnu. Vím, že mi z počátku dělalo problém chovat se jako malá holka. Vít mi na telefonu, který jsem měla vedle monitoru, psal, ať jsem víc holčička a mluvím vyšším tónem. Když má ale člověk patnáct takových hovorů za den, začne se učit velmi rychle. Stejně jsem se ale bála, že budu ve filmu vypadat trapně.

Od toho tam jsou jiní…

Máte pravdu. Když jsem se na film koukala, styděla jsem se hlavně za ně. Za jejich vulgarity. Co řekne babička, až mě uvidí v takhle vyhrocených situacích? Vidět se a vrátit se zpátky nebylo vůbec snadné. Zároveň se mi ale ulevilo, protože mám z celého filmu vlastně dobrý pocit. Že se u něj lidi smějí, je malý zázrak. Tíha a deprese se střídá s nadhledem a optimismem. To je hrozně důležité. Podle mého by se film neměl brát tak depresivně. Hlavní je, že se díky němu dávají věci do pohybu.

Lidi, kteří o sexuálních predátorech mluví, protože o filmu slyšeli, ale neviděli ho, jsou dost často mnohem víc zdrcení než lidi, co už v kině byli. Je to v háji, nejdřív klimatická krize, a teď ještě predátoři… Jasně, je to problém. A velký. Ale řešitelný. Globální oteplování z gauče nevyřešíte, predátory ano. Stačí o tom s dětmi mluvit a poslouchat je.