Čistič

S čerstvým držitelem Křepelky pro mladé novináře mám sraz před Lokálem U Bílé kuželky na Malé Straně. Pivo mu bodne. Celé dopoledne běhal v pracovní kombinéze po Karlově mostě a velkými štípacími kleštěmi ho čistil od zámků lásky. Na odpoledne jsem si ho zamluvil já, aby mi ukázal, jak vypadá Praha očima turistů.

Nedávno si kromě točení začal moderovat show V centru. Před publikem, naživo. Jak se v tom cítíš?

Popravdě mě to moc nebaví, je to jiná disciplína. Mnohem radši točím. Editor mi něco říká do sluchátka a já přestanu poslouchat, co říká host. Nejsem televizák. Ale publikum mě baví.

Jaké bylo povídání s Adrianou Krnáčovou? Ke konci její politické kariéry ses jí hodně zastával. Proč si změnil názor?

Pochopil jsem, že práci primátora nerozumím a ani jí nikdy neporozumím. Takže bych ji neměl prvoplánově kritizovat. Adrianě Krnáčové jsem se omluvil a řekl jí, že ji mám rád.

Omluvila se ti za něco ona?

To zase ne. Nedávno dostala v jedné diskuzi, k níž jsem se nachomýtl, dotaz, jestli Janek pomohl změnit pražské taxikáře. Odpověděla, že vůbec. V tu chvíli se na mě podívalo sto padesát párů očí a já jen krčil rameny. Pak mi ještě doporučila, že bych neměl točit jen ty špatné věci, ale věnovat se i těm hezkým, chválit a doporučovat. Třeba kam na dobré pivo nebo hezkou procházku. Další pohledy, další krčení. Moderátor se mě zeptal, co já na to. Netušil jsem, co odpovědět, tak jsem jen řekl, že s paní Krnáčovou rozhodně souhlasím.

Změnilo se v Praze něco s novou koalicí?

Ano: současné koaliční hádky jsou ještě větší hnus. Nikoho v Praze nezajímají.  Pokud v nich chtějí pokračovat, ať si radši vezmou kleště a jdou štípat zámky. Budou užitečnější. Žádnou zásadní změnu s novým vedením nepozoruju. Po letech, co Prahu řeším, už jsem pochopil, že všechny snahy skončí blbě, protože Praha buďto nedokáže zaplatit dobré lidi, nebo nápad narazí na naštvanou úřednici, která sabotuje plány tak dlouho, dokud se na ně nezapomene. I na tohle ale má řešení Adam Gebrian. Navrhuje, aby vznikl speciální get shit done starosta, který by nebral ohledy na standardní procesy. Město by mohlo mít i speciální rozpočtovou položku na placení pokut za jeho prohřešky proti protokolu.

Co by dělal?

Třeba by nabral brigádníky, kteří by stáli před podvodnými směnárnami a odháněli klienty. Nebo by vyndával nelegální bankomaty, i když by mu hrozil soud a městu penále.

Nejvyšší čas vyrazit. Schválně, tipni si, kolik potkáme po cestě turistů, kteří se s tebou budou chtít vyfotit?

Určitě jich bude víc, než kolik potkáme cestou na Staromák policajtů.

To snad ne.

Až dorazíme do Skauťáku, taky ti nebude do smíchu. To se zase vsadím já. A začneme hned. Schválně si skoč sem do krámu koupit vodu. Já půjdu támhle do Vacka.

Vcházím do večerky naproti Saskému domu. Rohlík.cz prodává půllitrovku Bonaquy za bez desetníku za čtrnáct korun. Tady se na mě z regálu směje identická petka za sedmdesát. Pohled pořídíte za padesát a známku po Evropě za osmdesát korun místo čtyřiceti.

Takhle rušno je tady každý den?

Turisti vůbec netuší, kolik co normálně stojí. Mlíko za devadesát, pomeranč za stovku. Přitom támhle přes ulici u Vacka stojí voda dvacet a mlíko dvacet pět. Teď se vrať a kup si cigára.

Rozkaz!

Zase stojím frontu. Za anglicky objednané cigarety se stovkovým kolkem si paní řekne 150 korun.

Na to je přece zákon? Stejně jako na známky.

Když si je objednáš česky, budou stát stovku. Koukej.

Vracím se do obchodu potřetí. Tentokrát s Jankem. Mluvíme česky a objednáváme identické cigarety. Cenu mávnutím proutku srážíme o padesát korun.  Janek se dostává do provozní teploty: „Kolik stojí ten pomeranč?“ vystřelí. „Vy ho ale nechcete, vy mě jen zkoušíte,“ odpovídá prodavačka. „Jé, vy mě znáte? To je super! Já vás ale ne a fakt bych chtěl ten pomeranč, tak kolik?" nedá se odbýt Janek. Paní nám rezignovaně ukazuje naprosto neviditelný papírek přilepený na skle vedle vchodových dveří. Banán třicet, pomeranč sto. Rozdíl mezi „kg“ a „ks“ je nerozeznatelný. Ale to je vlastně jedno. Turisti tomu rozdílu stejně nerozumějí.