Benedikt Renč. „Arnold potřeboval jen doutník, šachy a kolo.“

Doslechl jsem se, že jste si v Praze na Národní třídě otevřel bistro.

Ve volných zaměstnáních, jako je to moje, hodně pracujete s euforií. Nebo spíš euforie pracuje s vámi. Čtyři měsíce konstantně vyděláváte plus minus stejně, pak se vám jeden měsíc zadaří a vy vyděláte klidně čtyřnásobek toho co normálně. Najednou máte pocit, že jste pán a můžete si koupit, co chcete. Nikdo vám ale nezaručí, že měsíc na to vám nepřijde ani koruna. Restaurace mi pomáhá stabilizovat příjmy.

Proč zrovna restaurace? Často jste mimo Prahu, létáte za klienty po světě…

S nápadem přišel kamarád, který se v branži pohybuje. První nabídku jsem odmítl, jenže on mi za tři dny volal, že našel prostory na Národní třídě. Odmítl jsem podruhé, ale slíbil jsem, že se na ně alespoň zajdu podívat. O pár dní později už jsme počítali náklady… Nakonec to nebyla taková raketa. Navíc jsem měl zrovna euforické období, hodně peněz na účtu a strach, že to tak nemusí být do nekonečna.

O svých kolezích mluvíte striktně v mužském rodě. Je v branži tak málo žen?

Pořád moc málo. I když přibývají.

Proč jich není víc?

Holky fotografky jsou hrozně šikovné. Je to stejné jako s režiséry a kameramany. Chlapi vládnou, ale nejlepší režisérky a kameramanky jsou ženy. Na druhou stranu focení dokáže být neuvěřitelně fyzicky náročné, a co zvládne chlap sám, na to ženy občas potřebují asistenta. Mám taky pocit, že technická stránka fotky býval spíš klučičí koníček, ale dneska už to neplatí. Holky jsou navíc mnohem lepší v komunikaci, snadno se na člověka napojí a zboří bariéry, stud. Taky proto jsem začal hodně fotit se svojí přítelkyní. Já se starám o techniku a ona o komunikaci. Občas společně fotíme pro německou firmu, která vyrábí kočárky. Fakt v tu chvíli nejsem schopný obsáhnout dvě maminky, dva tatínky, kočárky, čtyři děti, a ještě hlídat techniku. To je prostě tak moc, že zákonitě začnu dělat chyby. V tu chvíli jsem neskutečně vděčný, že ji na setu mám. Mluvím o tom proto, že znám ve světě hrozně moc fotografických tandemů, které jsou úspěšné právě proto, že se skvěle doplňují.

Chlap tahá světla, řeší technické záležitosti, holka si hlídá pohyb rukou, práci s tělem, postoj. Když se tohle spojí, je výsledek parádní. Mimochodem, na škole nás bylo úplně stejně, kluků a holek. Nevím, kam se poděly. Snad nefotí jenom svatby…

Když jsme se bavili o tom, čeho se bojíte, zmínil jste mladší generaci.

Můžou přijít mladí, můžou se vrátit úplně zapomenutí fotografové devadesátých let.

Děje se to často?

V Česku je trh hodně malý a retro je v módě. Takže když se vrátí dva tři kolegové, co fotili klasiky, které přestaly být in, už je to trend. Ale pořád se víc bojím vlastní únavy a toho, že mě focení prostě přestane bavit. Že mě někdo jednou přebije, je nevyhnutelné. Stejně jako jsem já, když jsem začínal, přeskákal spoustu svých zkušenějších kolegů. A fakt těžko soudit, kdo byl tehdy lepší…

Chodíte po večerech budovat vztahy? Je to potřeba?

Nedělal jsem to nikdy. Možná to byla chyba, ale já jsem se vždycky bavil s lidmi, které mám rád, kteří mě baví, kteří mi přišli fajn. S lidmi, které jsem potřeboval k práci, ale nebavili mě, jsem se nikdy bavit nedokázal. U volného povolání je super, že vy nemusíte vůbec nic.

Šlapou po sobě lidi v showbyznyse víc než jinde?

V Česku ne. Chvíli jede ten, chvíli někdo druhý a tak se to tak přelévá. Nic moc se nemění, nikdo nemá moc, ale všichni jsou tak nějak spokojení. Zato ve Státech je to opravdu hustohusté, konkurence je obří a chyby se neodpouštějí. Jakmile klopýtnete, jdete k zemi. A je jedno, jestli to je přešlap společenský nebo pracovní. U nás doma znám mraky lidí, kteří udělali obří chyby, a klidně desetkrát za sebou, a stejně v byznysu pořád jsou, protože nikdo jiný tu není...

Fotíte primárně v ateliéru, ale čas od času si střihnete i reportážní zakázky. Je to pro vás větší adrenalin?

Dneska už při focení stres nezažívám. Ani v ateliéru, kde je všechno předem do puntíku naplánované, ani venku. Ne, že by při focení stres nebyl, ale naučil jsem se ho ignorovat.

Reportážní focení je podle mého jednodušší než focení v ateliéru, kde začínáte s bílým plátnem a musíte celou scénu vytvořit. Světlo, lidi, emoce… Když fotíte venku, máte všechno tohle připravené a vy se jen díváte a hledáte to nejatraktivnější. Zvlášť, když jste v zajímavém nebo nestandardním prostředí.

Koho fotíte radši, muže, nebo ženy?

Chlapy. Je s nimi míň práce. Neřešíte vlasy, make-up. Když fotíte herečky, musíte neustále řešit omáčku okolo, vytvářet situaci. Chlapům je to jedno. A čím jsou starší, tím víc je jim to jedno. Třeba Harvey Keitel. Potkali jsme v nějakém hotelu v jižních Čechách, stmívalo se, času málo. Zaběhli jsme do lesa za barák a za tři minuty bylo hotovo. Byl to jeho nápad, já bych ještě hodinu čekal, než se v hotelu uvolní salonek. Tohle s herečkou, a nedejbože ještě starší paní, není možné. Musíte se jí trefit do nálady, nefotit ráno, nefotit večer…

Proč to mají jinak?

Nechtějí stárnout, ale stárnou. Ale nechtějí a nechtějí... Fotka je ale bohužel dost často srážka s realitou.

Nezkoušel jste je někdy přemluvit, aby se nechaly vyfotit bez příkras?

U spousty hereček ani nevím, jak vlastně reálně vypadají. Všechny je znám nalíčené, učesané, hezké. Jaké jsou doopravdy, netuším. A nezjistí to nikdo. Nikdy… Díky bohu za výjimky. Proto radši fotím chlapy. S jedinou výjimkou. Když fotím módu, jsou lepší holky.

Ale jako všude, i tady na konci dne platí, že všechny škatulky jsou naprd. Buďto v člověku něco je, nebo ne. Někdo má krásnou skořápku, ale uvnitř prázdno, někdo je ošklivý, ale má takové charisma, že byste ho chtěl fotit celý den a furt by vás to bavilo. Nejde o pohlaví, ale o charakter.

Asi až na tu módní fotografii, ne?

Tam platí úplně jiná pravidla. Modelka nebo model si naprosto uvědomují svoji úlohu. Prodávají oblečení úplně stejně jako moje fotka. A všichni musíme svou práci odvést tak, aby se ho prodalo co nejvíc. V téhle branži si dělím modelky na hezké a šikovné. Hezkých je mraky, ale úspěšné jsou ty, které přesně vědí, jaká je jejich úloha, co mají dělat, jak prodat to, co mají na sobě, jak se bavit s fotografem, s klientem.

Opravdové topmodelky jsou ve své podstatě totální byznysmenky, které přesně znají trh, znají svoji cenu a vědí, co je jejich úloha. Spousta holek si myslí, že když fotí katalog, jsou z nich celebrity. Jenže modelka a celebrita jsou dvě úplně odlišné kategorie s minimálním průnikem. Když fotím reklamu, pracuju pro klienta, rozhodně nedělám umění, a už vůbec ne reklamu sám sobě. Modelka si zase nesmí hrát na osobitou ženu, proto tam nejsme. Něco takového si můžeme zkoušet, když nás nikdo neplatí. V reklamě určitě ne.

Šikovná modelka tedy primárně šetří čas. A peníze…

Šetří čas a zároveň umí vytvořit víc, než je v zadání od agentury. Když si šikovná holka na sebe vezme oblečení, jde se nejdřív podívat do zrcadla, zkusí si, co a jak jí sedí, v čem vypadá nejlíp. Nedívá se ale na sebe. Zkouší, z jakého úhlu vypadá nejlíp to, co má na sobě. Zezadu, zepředu? Je lepší, když to vlaje? Takovéhle drobnosti pak šetří dny, hodiny a miliony.

Kolikrát fotíme holky, co se oblečou a ani se na sebe nejdou podívat. Prostě si stoupnou před objektiv a čučí…  Vůbec nevědí, co mají na sobě, co mají prodávat a jak to má vypadat.

Platí, že čím hubenější holka, tím lepší fotka produktu?

V branži jedou dva extrémy. Pokud je holka tak vychrtlá, že vypadá, že do hodiny pojde, je to blbě. A plus size modelky? Jako proč ne, ale taky je to extrém. Já vlastně nevím, který z těch extrémů je horší. Nejlepší je střední cesta. Je jasné, že na hubenější holce vypadají šaty líp, ale nesmí být vyhublá. Pokud mladé šestnáctileté holky nežerou, budou hubené, ale ne hezké. Plavky na nich opravdu nevyfotíte.

Každé oblečení má vlastní oblíbený typ postavy?

Ano. Plavky potřebují lehce plnější holky, na prádlo potřebujete jiné, na džíny zase trošku jiné. Univerzální holky jedí úplně normálně, ale cvičí. Nechlastají, nekouří, žijí zdravě.

Boříte mi další mýty o modelkách…

Já jsem do focení skočil na začátku 21. století. Dřív možná, ale teď jsou všechny topmodelky profesionálky. Cvičí, makají denně v posilovně, pravidelně jedí. Jo, znám i modelky, co snědí celou pizzu, ale v sobotu v sedm ráno jsou v posilce nebo si jdou si zaběhat deset kiláků.

Upřímně? Hýbat bychom se měli všichni. A je úplně jedno, jestli se bavíme o modelkách, herečkách, mojí dceři nebo o vás. Jasně, každý máme nějaké dispozice, jsi hubená, jsi vysoká, prima, jsi malá a tlustá, taky prima, jen holt budeš dělat něco jinýho. Ale nežrat a myslet si, že to je záruka, že z tebe bude super modelka, to je totální nesmysl.

Jak rychle na place poznáte, jestli holka nebo chlap má, nebo nemá charisma?

Při pozdravu.

Stačí slovo a víte, že to bude dneska špatné?

Ano. Dneska už se mi ale fakt málokdy stane, že mi přijde na focení někdo, koho neznám.

Jak často dostáváte nabídky, abyste někoho vyfotil?

Občas se lidi po mejlu zeptají, kolik by to stálo. Pokud je neznám, neodpovídám. Moc toho ale není. Lidi se asi bojí zeptat.

Nevypadáte jako člověk, který by naháněl strach.

No to snad ne, ale třeba jim je to prostě blbé. Taky bych rád strávil den v ateliéru nějakého světového fotografa, ale nenapíšu jim, protože mi to přijde blbý.

U koho byste chtěl strávit den a stydíte se mu napsat?

Vlastně nevím. Pár světových fotografů a režisérů, které jsem totálně adoroval, jsem už měl možnost sledovat při práci a – světe div se – jsou to úplně normální lidi.

Byl jste zklamaný?

To ne. Jen jsem si je představoval tak nějak dokonalejší… Ale třeba vidět při práci Stevena Spielberga musí být úžasné. Teď jsem měl fotit něco s Ridleym Scottem, když byl Praze, ale byl jsem mimo. To mě taky mrzí. Viděl jsem při práci Guye Ritchieho a byla to úžasná zkušenost. Jak komunikuje s lidmi, jak hlídá čas… A ty dva musí být taky radost pozorovat.

Je něco, co mají globální celebrity společné?

Neprodlužují věci. Jsou neuvěřitelně efektivní a věří si. Při natáčení se všechno často neuvěřitelně protahuje, tihle borci ale vědí, jedou na jistotu, nepotřebují zkoušet dvacet variant. Znám spoustu reklamních režisérů, kteří zkoušejí stejnou situaci třicetkrát, pořád to samé… Je na nich vidět hrozná nejistota, protože se bojí, že nebudou mít materiál. Guy Ritchie to zvládne na dvě zkoušky, protože ví, že to tam je. A kdyby to tam náhodou nebylo, tak to nahradí jiným záběrem.

Jaké bylo focení s Arnoldem Schwarzeneggerem?

Naprosto fantastické. To je zrovna přesně typ totálního profesionála. Ví, jak se má tvářit, jak má fungovat, ví všechno. Reklama se natáčela týden, vedle toho probíhalo paralelně focení. První den jsem mu donesl pětadvacetistránkový brief, zadání od agentury, co máme nafotit s přesnými pozicemi a výrazy. On si ho vzal a dělal mhm, mmm a hmmm. Jinak neřekl vůbec nic a já se fakt bál, co z toho bude. Jenže pak si Arnie stoupl před pozadí a začal postupně od jedničky do pětadvacítky jet pozice přesně v tom pořadí, v jakém byly v zadání. I já, který jsem to měl nastudované, jsem během focení musel kontrolovat, u kolikátky vlastně jsme. Kromě to je na něm vidět, že si neuvěřitelně užívá život. Jezdil na kole po náplavce, neřešil blbosti. Všechny takové ty rádobyhvězdy vždycky vyžadují určitá jídla a karavany a všechno v pravý čas. Jediné, co potřeboval on, byl popelník na doutníky, šachy a kolo.

Asi už jste tuhle otázku dostal stokrát, ale proč fotíte spíš černobílé fotky než barevné?

Mám strašně rád barvy, barevné fotky miluju, ale mám pocit, že je okolo barev až moc. Všechno je barevné. Časopisy, televize, Instagram… Černobílá fotka najednou vystupuje z řady.

Jak moc je pro vás Instagram důležitý?

Pro fotografy je naprosto zásadní. Dřív jsme se museli spoléhat na to, co nám otisknou. Do časopisů ale často vyberou fotky, se kterými nejsem spokojený, protože vím, že jsem ten den udělal lepší. A tak je dám na Instagram. Svoje privátní portfolio fotek, co se mi povedly.

A proč to dělají ty stamiliony dalších lidí, kteří nejsou profi fotografové?

Nechápu to. Sám mám pocit, že mi hrozně věcí uteklo, protože jsem na ně čuměl přes hledáček. Hlídal si clonu, světlo, ostrost… A najednou je to pryč a ty z toho sice máš fotky, ale vůbec žádný zážitek. Na každým koncertě dneska lidi natočí tisíce hodin videí a na většinu z nich už se nikdo nikdy nepodívá. Když nemusím, nefotím.