Tenistka Karolína Muchová: O olympiádě, prázdných kurtech a grandslamovém snu

Jak moc vás mrzelo, že jste se nemohla podívat do Tokia?

Je jasné, že jsem se na olympiádu nejdřív těšila. Ale když jsem se pak dostala mimo nominaci, tak jsem se jí snažila neřešit. Pro tenisty i tenistky zpravidla nebývá nejdůležitější. I já grandslamy vnímám ze sportovního pohledu jako něco víc, na rozdíl od atletů, pro které je olympiáda absolutní vrchol všeho. Na druhou stranu mi spousta kamarádů vyprávěla, jak jedinečná je olympijská atmosféra, kolik tam poznáte lidí… Nebýt pandemie, asi mě neúčast trápí víc. Letos to je jiné, ale stejně mě to mrzí. Myslím, že hraju dobře a měla jsem šanci něčeho dosáhnout.

Jsou podle vás pravidla pro nasazování správná?

Podle mě nedávají smysl, ale brala jsem to tak, jak to bylo nastavené. Jsem ráda, že se holkám povedlo dovézt medaile ze dvouhry i čtyřhry. Myslím, že je to mimořádný úspěch! Já mám alespoň víc času připravit se na americkou šňůru, která bude letos opravdu dlouhá. Čekají mě tři turnaje, pak jeden v Ostravě, a znovu návrat na turnaj v Indian Wells.

Jak si užíváte časové posuny?

Vždycky mi trvá dlouho se aklimatizovat. Dřív jsem létala do dějiště turnaje pět dní dopředu, ale pořád to bylo málo. Proto se snažím být na místě ještě dřív, aby si tělo zvyklo.

Jiné pokoje, jiné hotely. Nebloudíte někdy v noci po pokoji, když hledáte koupelnu?

Občas cestou do pokoje skončím v úplně jiném patře, občas strkám kartu do úplně jiných dveří a rozčiluju se, že mi zase nefunguje klíč. Stává se to, ale po pěti letech na túře mě to už nerozhází. Horší než tohle je, že se mnou kvůli pandemii nemůže cestovat tolik lidí jako dřív, kdy se mnou jezdili rodiče, brácha nebo kamarádi. Teď žijeme v bublině a můžeme si přivézt maximálně dva lidi. Musíme proto mnohem víc plánovat, kdo pojede a jak se lidi budou střídat. Jen já tam jsem furt… S trenérem a fyzioterapeutem. To jsou pro mě dva nejdůležitější lidé.

Co teď děláte mezi zápasy?

V Berlíně a v Paříži už nás alespoň na hodinu, dvě pustili ven. Zázrak! V Londýně na Wimbledonu, kde jsem strávila čtrnáct dní, už byl ale zase od procházek utrum. Měla jsem hezký velký pokoj, ale už mi to opravdu lezlo na nervy. Organizátoři se nám snaží maximálně vycházet vstříc, máme v hotelu herny…

Co hrajete?

Auta, s bráchou hrajeme FIFU, ale to nemám šanci… Každopádně doufám, že to byla jedna z posledních bublin. V Americe to už snad zase bude lepší.

Jak se vám hraje před prázdnými stadiony?

Jsou tenistky, kterým to nevadí. Někdo je míň nervózní, protože na něj nekouká deset tisíc lidí, ale mně to vadí. Přizpůsobila jsem se, ale energie z publika mi hrozně chybí. Během zápasu z diváků čerpám sílu. Na turnaji v Madridu jsem hrála s Márií Sakkari. Zápas, který začal před plným hledištěm, se protáhl přes jedenáctou hodinu, kdy začal platit zákaz vycházení. A tak všechny diváky před začátkem třetího setu poslali domů a my dohrávali o samotě v totálním tichu. Na centrálním kurtu. V rozhodujícím setu, kdy jsem energii opravdu potřebovala, zůstali v hledišti jen dva trenéři a dva fyzioterapeuti. Ticho. Ozvěna. Nakonec jsem vyhrála, ale ta změna dynamiky byla neuvěřitelná.

Zlepšily se během bubliny vztahy mezi tenistkami? Bavíte se mezi sebou víc?

Já vždycky raději vybírám hotely, kde ostatní nejsou. Jsem ráda, když občas vidím jiné tváře. Teď jsme všichni pohromadě, ale že bychom se vídali víc, to bych neřekla. Každý si jede podle svého plánu. Samozřejmě někdy s někým na kafe zajdu. V hotelu. Jinam to nejde…

Máte mezi tenistkami kamarádky? Víte, že se s nimi budete potkávat po konci kariéry?

Na dovolenou s nimi asi nepojedu, ale jsou tam holky, co mám ráda. Skvěle si rozumím s Karolínou Plíškovou, Markétou Vondroušovou, Káťou Siniakovou a taky ostatními Češkami na túře.

Máte někoho, koho opravdu nemáte ráda? Nemyslím na kurtu, ale povahově. Kdo vám leze na nervy?

Některé potkávat nemusím, ale teď si nevybavím nikoho, kdo mě fakt štve. Tak zlé to není. Tenistky jsou hodně uzavřené ve svých týmech. Pohybujeme se ve skupinách.

Čím to, že jsou české ženy na kurtech úspěšnější než muži?

Na to se nás ptají všichni, pořád. Asi je to právě tím, že je nás ve špičce opravdu hodně. Ve stovce nejlepších je nás aktuálně osm. To snad nemá žádná jiná země. Mladé holky mají motivaci se na nás dotáhnout, vidí nás, hrají s námi a vidí, že to jde. Takhle přesně to fungovalo, když jsem byla mladá já a koukala na Petru Kvitovou a Káju Plíškovou, trénovala s nimi. Taky máme výborné trenéry. Kluci? Nevím… Pokulhávají. Teď máme dobré juniory, tak doufám, že se zvednou a ostatní se na ně přilepí. Když ale vidím mlaďochy ze zahraničí, přijdou mi zakouslejší. Jsou na zemi a dřou.

Na okruhu WTA jste pět let. Rok od roku se zlepšujete. Jak neupadnout do stereotypu?

Dělám to trochu jinak než ostatní holky. I kvůli zdraví hraju zhruba polovinu turnajů, co ony. Dávám si větší pauzy. Nehraju tenis pro body, hodně si hlídám, abych se maximálně připravila, odpočinula si, měla čas se vrátit do Čech a být s rodinou. Teď jsem třeba týden nedržela raketu v ruce a nechybí mi to. Mám i nového mentálního kouče. S těmi předchozími mě to nebavilo, necítila jsem, že mi to pomáhá. Spíš mi energii brali, než dávali. Tenhle je jiný, i když jsme se ještě nikdy neviděli na živo a jenom zoomujeme. Naše příprava je mnohem praktičtější, jenom si nepovídáme, ale dostávám od něj rady, které reálně používám na kurtu a fungují. Cvičíme. Navíc se baví i s trenérem. A učí mě meditovat. Mimochodem, není to legrace, ale pomáhá mi to.

Kdy jste vlastně poprvé pochopila, že to půjde? Že máte šanci dostat se mezi nejlepší?

Když jsem se kvalifikovala na grandslam. Bylo to na US Open. Podobný zlom byl předtím můj první turnaj na WTA Tour. Zpětně si moc tenisových úspěchů nepamatuju, ale vyhranou kvalifikaci na US Open mám v hlavě dodneška. Od té chvíle jsem věděla, že to zvládnu.

Poslední rok byl zatím nejúspěšnější…

Mám od loňského roku nového trenéra, Davida Kotyzu, který mi dal nový impuls. Ale opravdu je to hlavně o konzistentní práci a lidech, kteří ve vás věří a ukazují vám cestu.

Takže příští rok bude finále grandslamu a za dva roky titul?

Já bych nejradši chtěla titul hned zítra. Nejvíc musím zpracovat na fyzičce. To je moje nejslabší stránka. Běhání mě vůbec nebaví. Je to pro mě utrpení. Zvláštní, na profesionálního sportovce, co? Ale běhám. Pomáhá mi to i zdravotně.

Jak se vyrovnáváte s porážkami?

Záleží, jak prohraju. Vím, že si na sebe kladu hrozně vysoké nároky a jsem na sebe přísná. Vždycky si říkám, že bych to měla vyhrát. Celé. Takhle to ale nejde, prohry pak bolí o to víc. Právě tohle řeším s mentálním koučem. Učím se porážky brát motivačně.

Jste třiadvacátá tenistka na světě podle aktuálního žebříčku. Tenisem se už asi velmi dobře živíte. Jaké ale byly začátky?

Když jsem objížděla challengery, které měly dotaci deset tisíc dolarů na celý turnaj, bylo to horší. Naši neseděli na hromadě peněz, takže mi pomáhali sponzoři. Půjčovali mi peníze, a já jim pak vracela podíl ze všeho, co jsem vyhrála. Když jsem v jednadvaceti přišla do Prahy, podařilo se mi z jedné takové smlouvy vyplatitt. Byla neuvěřitelně nevýhodná. Abych to ale mohla udělat, musela jsem si zase půjčit peníze jinde. Byl to strašný kolotoč. Z každé výhry pořád část peněz vracím i dnes a budu ještě další dva roky. Lidi se neuvědomují, kolik vám z výhry reálně zůstane. Minimálně třicet procent zdaníte všude, další procenta jsou lidem, kteří vám půjčili na startu kariery, další procenta z odměny jdou do týmu. Do toho samozřejmě platíte ubytování a letenky týmu. Teď v Londýně stál pokoj 350 liber na noc. Je to drahá legrace.