Nejsem oběť a nebudu zticha! Nahrajte si do mozku nouzový software pro nouzovou situaci

Sešlo se nás deset dívek, žen, studentek a jedna máma se dvěma náctiletými dcerami. Víc než polovina přiznává předchozí zkušenost s přepadením, pro některé bylo motivací pro účast v kurzu aktuální řádění muže s nožem v pražském metru. Jsme v přízemí domu na pražské Letné, sedíme na koberci a s napětím očekáváme, co se na kurzu – za dvě hodiny – stihneme naučit. Hned na začátku si vyjmenováváme svá očekávání – chceme slyšet, jak se ubránit, jestli je lepší jít do konfliktu, nebo je lepší utéct. Máme si dát kabelku na zem? Předstírat, že telefonujeme? Anebo vyjednávat s agresorem?

Co bych dělala já?

Občas se v noci vracím sama domů, a jak se bojím, vymýšlím si, co bych dělala, kdyby… Jako žena předpokládám sexuálně motivovaný útok, a tak si v duchu projíždím dva možné scénáře. Ten první je, že začnu křičet jako na lesy a někdo mě přiběhne zachránit, případně útočníka svým hlasem vylekám tak, že uteče on. V druhém scénáři útočníkovi mile řeknu, že přece takový hezký muž jako on nemá zapotřebí provozovat sex ve křoví a pozvu ho domů na kafe, kde bude čekat můj partner, který ho hrdinně zneškodní.

Sama jsem tušila, že obě tyto představy v sobě mají háček, ale až na kurzu mi došlo, jak moc jsou nereálné a že nejpravděpodobnější je, že bych se nezmohla na vůbec žádnou reakci. To potvrzuje autor kurzu, instruktor sebeobrany a vystudovaný právník v oboru kriminologie, Pavel Houdek: „To, jak náš mozek i tělo fungují za normálních okolností, se hodně liší od toho, jak reagujeme ve stresu. Spousta lidí prostě jen zamrzne a nezmůže se na žádnou reakci.“ A právě proto se na kurzu budeme snažit nasimulovat skutečnou situaci, kterou si náš mozek uloží jako nouzový software pro nouzovou situaci, který se spustí, pokud se v reálném životě v takové situaci ocitneme.

Koho si vybírají?

Začínáme teorií. Společně se snažíme definovat typickou oběť, tedy osobu, kterou si násilníci, útočníci obvykle vybírají. Jaká bude? Bude to žena, křehká, možná s hendikepem (např. sádra), se sluchátky na uších, mobilem v ruce, vyzařující nesebevědomý postoj. Osoba, která útočníkovi svým chováním (nevěnuje pozornost tomu, co se okolo ní děje, zajímá ji jen mobil) a postojem (vypadá jako chuděrka bez sebevědomí) vysílá signál: jsem snadná oběť. Budeš to se mnou mít lehký. A cílem kurzu je uvědomit si, co všechno můžeme udělat pro to, abychom útočníkovi ukázali pravý opak – že nejsme snadná oběť a že pro něj bude nejlepší, když si vybere někoho jiného. Někoho, kdo se bude bát, bude potichu a ideálně ze strachu ani nic nenahlásí na policii.

Co tady děláš, kočičko?

Druhou instruktorkou je Bára, v civilním životě tlumočnice z rumunštiny, po večerech instruktorka sebeobrany. Před pěti lety se sama kurzu účastnila, protože jako pracovnice azylového domu chtěla vědět, co má udělat, kdyby se s některým jejím klientem situace začala ubírat nežádoucím směrem.

Pavel: „Co ty tady děláš tak sama, kočičko? Nechtěla bys někam zajít?“

Bára odvrací pohled a potichu říká: „Ne, nezlobte se, ale nemám čas.“

Pavel se přibližuje a znovu: „Tak někam pojď, trochu si užijeme, vždyť jsi taková pěkná…“

Bářina reakce ho nijak neodradila, naopak ho popíchla k tomu, aby si dovolil víc.

Tatáž situace znovu a jinak:

Pavel: „Čau, kočko, nejsi tady nějak sama? Nezajdeme… “

Ani to nedopoví a Bára hlasitě: „NECHTE MĚ BÝT!“

Pavel: „Co děláš, ty krávo, vo co ti de?!“

Ale odchází a nechává Báru na pokoji.

Tady je moje hlavní, osobní úskalí tohoto kurzu, ale i všech kurzů, které předpokládají, že účastníci něco hrají. Já jsem trapná, nehraju, stydím se, nejde mi to, chci okamžitě jít domů. Když zazní věta: udělejte dvojice a vyzkoušíte si to, začínám omdlívat. Pavel je ale velmi citlivý instruktor, který okamžitě reaguje na jakkoli jemné náznaky publika, okamžitě začne vysvětlovat pro introverty a stydlíny, proč se tyto nácvikové situace nedají přeskočit ani nijak obelstít: Aby nám kurz mohl být k něčemu prospěšný, musíme si opravdu vyzkoušet, jak my samy reagujeme v situacích, pro které byl kurz stvořen.

Když ke mně o pár minut později Pavel přichází a hraje feťáka, který po mně chce peníze a používá nevybíravý slovník, tyčí se na mě ze své výšky 187 cm, dušička je ve mně malá. Nehraju nic. Cítím, jak se potím, jak mi buší srdce, najednou nevidím jeho, ale vnímám jen, jak strašlivě se cítím, když někdo vstupuje do mé osobní bubliny a nadává mi. Bojím se.

Držte si ho od těla

Osobní bublina je jedna věc –⁠ můj intimní prostor, do kterého pouštím jen lidi, které chci. Na kurzu se ale učíme, že vzdálenost mezi mnou a agresorem musí být mnohem větší. Musí být tak velká, aby se mu to nepodařilo dosáhnout na mě rukou, ani nohou, pokud by se rozhodl kopnout. Opět vytvoříme dvojice a testujeme, jak dobře dokážeme odhadnout tu správnou vzdálenost, kterou bychom neměli nechat nikoho překročit. Je to nesmírně těžké. Představte si, že útočník rychle přichází – než vám dojde, že by mohl být problém, už je příliš blízko.

Přesně k tomu je kurz dobrý. Nejen, že se naučíte odhadovat vzdálenost, ale uvědomíte si, co by vlastně mohlo nastat za problém a proč. A hlavně, jak celou situaci zvládnout dřív, než nastane, a jak ji ovládnout, pokud už běží. „Opravdu tyhle psychologické triky platí na všechny útočníky?“ ptáme se skoro sborem. „Neplatí,“ odpovídá upřímně Pavel s tím, že na většinu útočníků by ale platit měly. „Pak jsou samozřejmě feťáci, psychicky labilní jedinci, na které metoda komunikace fungovat nebude. Nebo si vás vybere stalker nebo někdo, pro koho bude důležité, že oběť jste vy osobně… “

Existují statistiky a průzkumy, které potvrzují, podle čeho si útočníci vybírají svou oběť, a tento kurz se snaží během dvou hodin předat know-how, jak to udělat, aby si nevybral právě nás, a pokud si nás přesto vybere, co přesně můžeme udělat, aby pokus o útok vzdal, případně kdy je čas, abychom zaútočily my.

Čas změnit strategii

Máme se připravit, že my ženy budeme fyzicky útočit? Inu, když to bude nezbytně nutné, tak ano. Utíkat se většinou nevyplatí –⁠ nemáme na to kondičku, většinou ani obuv nebo oblečení, které by nám umožňovalo být v cíli –⁠ doma v bezpečí –⁠ první. Je zajímavé, že na tuto část výuky zbývá jen 20 minut z dvouhodinového kurzu, na což nás Pavel upozorňuje. Snaží se tím znovu zvýraznit to, že naše šance jsou tím vyšší, čím dřív útočníka odradíme. Sundáme si sluchátka, nebudeme se koukat do mobilu, budeme se tvářit neohroženě… Pozornost a postoj. Znovu si to opakujeme. Věnujeme pozornost tomu, co se kolem nás děje. Vnímáme signály našeho šestého smyslu. Pokud s námi útočník naváže verbální kontakt, dáme jasně najevo, že nemáme zájem – JDĚTE PRYČ! 

Jenže co dělat ve chvíli, kdy nic z toho na dotyčného nefunguje a on útok zesiluje? Začíná být sprostý, nadává nám, snaží se přiblížit. Útok navíc nemusí být jen slovní, i když na kurzu to tak hrajeme. Je možné, že útok bude fyzický. Někdo nám v tramvaji sáhne na zadek nebo se nás jinak dotkne. Jak zareagujeme? Úplně stejně. Zaujmeme obranný postoj a hlasitě dotyčného upozorníme na to, že nás má nechat na pokoji (jakoukoli větou, kterou si PŘEDEM vyberete). Tohle je situace –⁠ v MHD nebo jakémkoli veřejném prostoru, kterou je těžké ustát. Pavel upozorňuje na to, že ve chvíli, kdy se hlasitě ozveme, celá tramvaj a pohledy všech přítomných se upřou na nás, nikoli na muže, který na nás právě hmatal. Proto se tak často stává, že se na veřejnosti oběť neozve, aby nebyla trapná.

Klínový úder

Na opuštěné ulici, kde se s vámi dá do řeči libovolný cizí muž, kterému nebude stačit důrazné zopakování vaší věty Nechtě mě být, musíte přejít ke kroku dva. Nátlak se zvyšuje: „Vo co ti de, ty krávo jedna?“ Musíte dotyčnému vyslat signál, že jste ještě neskončila. V tuto chvíli se vaše obranná strategie mění v útočnou. Zařvete Stop a mírně se tělem nasununete vpřed k agresorovi. Ten se v tu chvíli pravděpodobně vyděsí a řekne si, že to radši vzdá. Otočí se, častuje vás dalším nadávkami, ale co je podstatné, odchází. Vy zatím stále stojíte v naučeném postoji a rozhodně se k útočníkovi neotáčíte zády ani se úlevou nesesunete na zem. Zatím zůstáváte ve střehu. Teprve když odejde, můžete si vydechnout.