Radši medvěd než cizí muž. Jak jsem se sama v lese přestala bát přírody i možných násilníků

Je mnoho žen, které by samotné do lesa nikdo nedostal. Nejdou, protože se bojí – aniž by přesně dokázaly pojmenovat čeho. Koneckonců každý odmalička zná třeba pohádku o Karkulce, která se nebála, do lesa šla a pak toho trpce litovala. Jenže proč se smiřovat s tím, že ten ženský svět je o hodně menší než mužský? „Pomůže vám moderní sebeobrana a feminismus,“ píše Jasmína Houdek ve svém textu o tom, proč a jak se přestat bát o samotě nejen v přírodě. „Jakkoliv chápu obavu – a já sama jsem ji donedávna taky měla –, to, že vás znásilní náhodný útočník v lese, se nejspíš nestane. Většina sexualizovaného násilí se děje v rodinách, další obrovskou část pak páchají lidé, které oběť zná, jako je (bývalý) přítel, soused, spolužák, učitel nebo vedoucí. Napadení neznámým útočníkem tvoří jen jednotky procent všech znásilnění. Z pohledu statistiky je mnohem nebezpečnější jít do školy, sportovního klubu, a dokonce i domů než do přírody.“

Ačkoliv je pravděpodobnost přepadení ženy náhodným násilníkem někde v křoví uprostřed lesa opravdu malá, není úplně zanedbatelná. Důležité ale je, že v naprosté většině případů se takový útočník nevrhne na ženu hned. Napřed si ji otestuje. Zvažuje, zda mu nebude dělat problémy, zda bude dostatečně „hodná“. Když se žena rázně nevymezí, je to pro něj znamení, že může pokračovat a přitvrdit. Takže – jak vysvětluje Jasmína Houdek – jediná správná reakce je jasné a důrazné NE. Bez obvyklého „omlouvám se, ale…“. „Za co se omlouváte? Frázi ‚omlouvám se‘ si schovejte pro případy, kdy někomu šlápnete na nohu nebo ho šťouchnete loktem v tlačenici. Ne na případy, kdy vás někdo osloví a vy nemáte zájem,“ zdůrazňuje.

Co ale dělat, když „NE“ dotěrnému muži nepřipadá jako dostatečně pádný argument k tomu, aby nechal cizí (nebo známou) ženu na pokoji? Jak si na svém odmítnutí trvat a co dělat, když dojde i na fyzický souboj? S tím vším poradí Jasmína Houdek na webu Heroine.cz.