V dětství ji znásilnil rodinný známý. Trauma přetavila v sílu a za svou práci získala medaili Senátu
Odhaduje se, že v Česku dojde ročně až k 12 tisícům znásilnění, jen zlomek pachatelů je však potrestán. Lektorka moderní sebeobrany Jasmína Houdek dokázala své traumatizující zkušenosti z dětství přetavit v sílu, kterou dnes předává dalším. Za dodávání sebevědomí ostatním nyní dokonce s manželem Pavlem Houdkem společně získali stříbrnou medaili předsedy Senátu. U této příležitosti připomínáme osobní text, který Jasmína Houdek napsala pro časopis Heroine v roce 2021. Ve stejném roce také dostala ocenění Moje Heroine.
Většina lidí vzpomíná na adolescentní věk jako na sladké mládí. Já ten svůj málem nepřežila. Ve čtrnácti letech jsem začala s drogami. Přišla tráva, alkohol, cigára, toluen, prášky, lysohlávky, LSD, extáze. V šestnácti jsem už věděla, jak se vaří pervitin, a v sedmnácti jsem si dávala speedball, mix heroinu a pervitinu. Žila jsem na ulici, zítřek pro mě neexistoval. Drtivá většina lidí ve mně viděla jen potížistku a odvracela zrak. Já se přitom jen snažila plavat ve vodě, do které mě strčil někdo jiný…
Cesta na ulici měla zcela konkrétní začátek. Bod v čase, kdy se to pokazilo. Bylo to jednoho dne večer, kdy ke mně do pokoje přišel podnapilý rodinný známý, dospělý muž, a znásilnil mě.
Třetí ročník konference, kterou s nadšením a láskou pořádá redakce časopisu Heroine, se koná 4. listopadu ve Veletržním paláci v Praze. Přijďte se inspirovat, tříbit si názory, proměňovat vlastní myšlení a taky se bavit!
Jako malá holka jsem hledala možnosti, jak se s tím vyrovnat. Říct to mámě? To nešlo, sama jsem si spaní u kamarádů přes brek a vydírání prosadila. Pod tíhou hanby a strachu jsem mlčela. Jít na policii? Ale prosím vás, kdo by věřil malé holce? Trauma z této strašné zkušenosti ve mně rostlo a potlačit ho se mi podařilo až fetem.
Od špatného konce mě zachránila halucinace při předávkování. Pohled do zrcadla mi věštil budoucnost: nepřestaneš-li, budeš bezzubá a plešatá zdechlina. To byl jeden z prvních momentů na dlouhé cestě k tomu, být skutečně sama sebou. Tím posledním byla terapie na prahu třicítky, která mi pomohla se s tou děsnou zkušeností konečně natrvalo vyrovnat.
Foto: Thordis Elva
Dnes je mi pětatřicet. Mám všechno, co jsem si kdy přála. Životního partnera, zdravé a veselé dítě, skvělé kamarádky, čas na koníčky, dům se zahradou, studium na VŠ. A hlavně mám hlas, který je ostrý jako břitva. Ten teď používám ve své kariéře instruktorky sebeobrany i k veřejné osvětě.
Můj hlas je zbraň: nahlas mluvím o znásilnění, o sexualizovaném násilí, jeho prostřednictvím prolamuji tabu a posiluji ženy a dívky, aby zahodily pocit viny a vzaly si svou sílu zpět. Mám na to recept: být rozzlobená, naštvaná, drzá a „dělat problém“, když se stanu terčem nevhodného chování nebo obtěžování.
Jako žena mám naneštěstí možnosti k tréninku toho, jak používat svůj hlas jako zbraň, téměř denně.
Pár příkladů z poslední doby:
➽ V poloprázdném vlaku si ke mně přisedá zpocený muž. Zírá mi na stehna i přes jasné signály, jak je mi to nepříjemné. Ostrým hlasem ho vyděsím natolik, že utíká pryč i bez zavazadla.
➽ Jiný den použiju stejnou metodu, kterou učím i svoje studentky: „Tohle si ke mně nedovolujte!“ Elegantní pán ve věku Mrazíka těká očima a propadá se hanbou uprostřed nádraží. Chtěl vědět, jestli si může sáhnout na mé tetování…
➽ Jsem jediná žena v místnosti a posílají mě, abych udělala kávu. Odmítám s tím, že pracuju a nemám čas dělat kávu. Ale ať jde někdo jiný, dám si ráda.
➽ Kurýr zneužije moje údaje a posílá mi erotické textovky. Po nahlášení jeho zaměstnavateli se po něm slehne zem.
➽ Lektor v autoškole mi doporučuje, abych si vzala na zkoušky minišaty a výstřih, prý to funguje. Ha ha ha. Brzdím, zastavuji a upozorňuji ho, že tyhle řeči už nechci nikdy slyšet, jinak budu požadovat vrácení kurzovného. Mám klid a řidičák v kapse.
➽ Rodinná oslava a opilý strejda, který si během oplzlých otázek sahá do rozkroku a ptá se, jak často mám sex. Rozhodnu se „zkazit“ rodinné setkání a nahlas mu řeknu, aby se mnou takhle nemluvil. Ten večer musím svůj hlas použít ještě jednou, když mě moje sestřenice přesvědčuje, že je strejda hodný chlap a že se přece nic nestalo. Stojím si za svým. Vím, že ztrácím kamarádku, ale získávám něco mnohem důležitějšího: jistotu, že tuhle situaci už nikdy nezažiju.
Kdysi se mi stalo, že jsem svůj hlas potlačila, na pár let jsem ho upozadila. To samé se může stát komukoliv, zvlášť v případě, že byl znásilněn nebo mu bylo jinak ublíženo. Nezapomeňte ale na to, že znovunalezená (nebo nově získaná) síla postavit se za sebe znamená svobodu. Schopnost dát najevo, co se mi nelíbí, a netolerovat šikanu a bezpráví znamená možnost žít svůj život ne podle představ jiných, ale po svém.
Proto do toho pojďte. Naučte se používat hlas jako zbraň. Zahoďte pocit viny, odmítněte stud, buďte drzé a rozzlobené. Když jsem to zvládla já, dáte to určitě i vy!
Chcete vidět Jasmínu Houdek naživo? Přijďte 4. listopadu na konferenci Svět podle Heroine, kde vystoupí spolu s dalšími inspirativními ženami. Více informací a vstupenky zde.
