Týden v životě doktorky. S covidem na věčné časy?

Pondělí

V 5.40 ráno budíček. Auta jsou zamrzlý. Nechce se mi připojit bluetooth k rádiu, tak za cestu slyším troje zprávy na Radiožurnálu. Adam Vojtěch vykládá, že máme k dispozici spoustu protilátek a že si o ně lidi mají říkat. Mám na sobě svoje pozitivní tričko s pejskem a fonendoskopem. Už tak v 7:06 už vím, že triko bylo zbytečný, a v 8:15 poprvý říkám sestřičce, že nesnáším lidi.

Od rána mezi objednané prohlídky a odběry chodí tuny mailů. Moment, kdy nezvoní ani pevná linka, ani pracovní mobil, je na fanfáry. Já i můj táta, což je zároveň můj kolega a vedoucí, mezitím zveme příznakové pacienty do ordinace. Přes den máme nabráno přes 20 PCR testů, rovnou v ordinaci je 13 lidí pozitivních, jeden z nich očkovaný. Starý pán s velmi výživnou anamnézou, kterého nakazila rodina. Ta stejná rodina ho nyní odmítá odvézt do nemocnice na protilátky, protože jsou přece nemocní. Chce se mi plakat i křičet.

Ve čtyři už do telefonu říkám cozid povitivní, přijde mi to v pohodě. Volají i cizí pacienti. Jejich praktici totiž vyžadují negativní test při vstupu do ordinace a všechny nemocné směrují do nemocnice na urgent. Kromě našich tedy ošetříme i nějaké jiného nemocného. Radost z toho nemáme, ale nechat se trápit člověka se zápalem plic nám přijde nelidský.

Úterý

Auto je pokryté vrstvou ledu. Mrznoucí déšť. Silou bájného Herkula se mi daří otevřít jedny dveře. Připojuju bluetooth a za poslechu podcastu Vlevo dole fičím do práce. Úterý je mnohem lepší. Volá jen asi třetina lidí, co v pondělí. Mám chuť bláznivě se smát, ale místo toho ve volných chvílích studuju přednášku z kurzu radiační ochrany. Díky tomu den docela pěkně utíká, pacienti se střídají s kapitolami o stochatických účincích. Vyrábíme jen asi 5 covid pozitivních osob, pár lidí posíláme na rentgen, někoho na protilátky.