Peterson radí: Nehrb se, pochlap se
Konzervativní kanadský aktivista a psycholog nesnáší frázi „toxická maskulinita“. Jeho kniha ale paradoxně může sloužit jako návod, jak ji přetavit v maskulinitu pozitivní.
Prodeje knihy Dvanáct pravidel pro život. Protilátka proti chaosu Jordana Petersona i rok a půl po vydání drtí ostatní literaturu osobního rozvoje na Amazonu a i nedávné české vydání se zatím drží na bestseller listu. Za dlouhá léta, co píšu o knihách, jsem si k žádné jiné neudělal tolik a tak protikladných postojů jako k téhle knížce.
Seznam tradičních výtek bych mohl odfajfkovat celý. 12 Rules for Life je plná z prstu vycucaných tvrzení, názorů vydávaných za fakta, divokých zevšeobecnění, slaměných panáků a zbytečně užvaněných pasáží. Dobrý editor by ji seškrtal na polovinu. Přinejmenším.
Na druhou stranu – kdybych se neměl dožít chvíle, kdy se moje děti ocitnou na prahu dospělosti a budou se muset začít samy rvát s chaosem, docela by se mi ulevilo vědět, že se k nim Dvanáct pravidel dostane.
Dlouhá cesta ke kultu
Kanadský psycholog Jordan B. Peterson žil do svých padesáti nenápadný život. Učil na vysoké škole, psal vědecké články, vedl terapie. Mezi lety 1985 a 1999 pracoval na pětisetstránkové analýze mýtů optikou moderní psychologie s titulem Maps of Meaning (Mapy smyslu). Prodalo se jí tehdy několik stovek výtisků.
V překladu Aleše Drobka knihu vydalo na jaře 2019 nakladatelství Argo.
Pak se v roce 2012 na diskuzním webu Quora kdosi zeptal do davu: „Které podstatné věci by podle vás měl znát každý člověk?“ A Peterson odpověděl: „Mluvte pravdu. Nedělejte, co nenávidíte,“ a tak dále. Z odpovědi se stal virál – a námět na knihu, který z něj tou dobou dyndala literární agentka.
V roce 2013 si Peterson začal nabalovat fanoušky na YouTube. Dnes tam má přes dva miliony odběratelů. O tři roky později se v Kanadě proslavil jako nejviditelnější odpůrce novely C-16, stavící diskriminaci transgender osob na úroveň diskriminace rasové nebo náboženské. Opakoval, že zákon umožní trestat lidi odmítající používat nebinární zájmena jako „zir“ nebo „ze“, a tedy že nadřadí politickou korektnost nad svobodu slova.
Jednak ale zákon problematiku zájmen nijak neupravuje a Petersonova interpretace je poněkud divoká, jednak se nabízí – pokud vím, nikde nezodpovězená – otázka, proč by měl takový případný diktát korektnosti vadit zrovna v případě transgender lidí, proč Peterson nepožaduje zrušení celé antidiskriminační legislativy. Kampaň mu každopádně vynesla spousty nových stoupenců z řad hnutí alt-right.
Když jsme u té politiky: Peterson se označuje za „klasického britského liberála“. Po přečtení Dvanácti pravidel a poslechu zhruba deseti hodin jeho videí a podcastů bych ho na české politické mapě zařadil někam mezi Petra Fialu a Pavla Bělobrádka.
Vzhůru na draka
Petersonův filozofický náhled na život je takový, jaký od konzervativního pravičáka čekáte. Svět je plný zla. Člověk je hierarchický druh. Pokusy odstranit zlo a hierarchie končí dalším zlem a novými hierarchiemi. To ale není důvod k nihilismu a rezignaci. Důležité je psychicky a metafyzicky se obrnit a začít drobnou každodenní prací čelit chaosu – se zvednutou hlavou.
Právě tak zní první rada: Stůj rovně, s rameny dozadu. Druhá: Pečuj o sebe jako bys pečoval o někoho, komu se snažíš pomoct. Třetí: Kamaraď se s lidmi, kteří pro tebe chtějí to nejlepší. Čtvrtá, má oblíbená: Porovnávej se s tím, jaký jsi byl včera, ne s tím, jaký je někdo jiný dnes. Sedmá: Dělej to, co má smysl, ne to, co je zrovna výhodné. Devátá, abychom si půlku nechali neprozrazenou: Vždycky předpokládej, že člověk, se kterým mluvíš, může znát něco, co ty ne.
Jak vidno, Petersonova přikázání často nejdou rovnou k věci. Slouží především k odrazu do třiceti- až padesátistránkových úvah, seskládaných z postřehů z biologie a evoluční psychologie, výpisků z filozofie a z osobních vzpomínek. Tak třeba ta rovná záda:
„Stát rovně s rameny dozadu není jen otázkou držení těla. Nejsi jenom tělem. Jsi i duchem, psyché. Jakmile vypneš hruď, přestaneš se hrbit i metafyzicky. Stát rovně znamená dobrovolně zdvihnout břímě Bytí. Tvá nervová soustava se začne chovat jinak. Už se nebudeš jen barikádovat před katastrofami. Začneš čelit výzvám. Když spatříš draka, nesesypeš se strachy. Místo toho si všimneš hromady zlata, kterou střeží. Budeš se prát o své místo ve společenském žebříčku a o své teritorium. […] Rovně s rameny dozadu stojí lidé, kteří přijali onu hrozivou zodpovědnost za život. Kteří se rozhodil začít měnit chaos možností v obyvatelný řád.“
Zápas století
Po mnoha měsících očekávání se letos v dubnu v Torontu utkal Jordan Peterson se slovinským levicovým filozofem Slavojem Žižkem, se kterým si konkurují v souboji o titul nejznámějšího intelektuála současnosti. Debata nakonec nebyla tak konfrontační, jak fanoušci z obou táborů měsíce věštili – oba pánové se především shodli v kritice liberálů a politické korektnosti.
Vystoupení zároveň odhalilo zajímavou věc: Peterson, zavilý odpůrce „kulturního marxismu“, pohořel, pokud jde o základní znalost marxismu. Karl Marx si zaslouží lepší kritiky, shrnul Petersonův zápal dokonce i vyhraněně pravicový web Quillete.
Humr a holoubek, hříbátko a včelička
Jak vidno, Peterson se nebojí mystiky a patosu. V žánru literatury osobního rozvoje se to promine, vzpomeňme třeba na Stevena Pressfielda a jeho válku s Odporem. Prominout se zato nedá způsob, kterým Peterson o platnosti svých rad přesvědčuje. Míchání biologie, evoluční psychologie a filozofie je sice podmanivé, ale kriticky myslící čtenář se bude od první do poslední kapitoly škrabat na hlavě.
Narovnejte se, radí Peterson. Víte, kdo ještě chodí vyprsený? Dominantní humři. Humři jsou hierarchický druh. Člověk taky. Dominantní humři chodí vyprsení, a dokonce budí submisivní humry, aby jim připomněli, kdo je tady šéf. Nejde o to šikanovat ostatní lidi, spokojený člověk ostatně nic takového nemá zapotřebí – jde o to, že humři i lidé mají provázanou tvorbu serotoninu se svým sociálním statusem. Vyprsený humr je šťastný, vyprsený člověk taky. Buďte jako humři. (I Petersonovi korýši už vstoupili do memů.)
Jinde Peterson vzpomíná, jak behaviorální psycholog B. F. Skinner naučil s pomocí metody cukru a biče holuby hrát ping-pong. Tak proč se moderní rodiče metody cukru a biče tolik bojí? Holubi se díky ní naučili hrát pinčes!
Se zvířecími analogiemi je ta potíž, že v přírodě jde najít úplně cokoliv. V takovém včelím úle například neexistují individuality, dělnice je jako dělnice, všichni makají pro všechny, nikdo ostatní neotravuje svými názory a úl se díky tomu topí v medu. (Matně si vzpomínám na podobné bajky z normalizačních učebnic.)
Nebo takové hříbě. Učí ho máma klisnička chodit? Pást se? Ržát? Ne, hříbátko všechno ovládne samo. Jasný důkaz, že nevýchova funguje. A jaké ponaučení plyne z homosexuální nekrofilie kačerů, pane Tradiční hodnoto?
Přesvědčivěji by Petersonovy rady zněly, kdyby je po ludwigovsku podložil závěry experimentů na lidech, nebo aspoň tím zoufalým klišé ze své třicetileté klinické praxe vím, že… – ale obojího je ve Dvanácti pravidlech pomálu.
S Biblí proti neomarxistům
Peterson často jede vyložený bulšit – tedy kydy, které nejde ani potvrdit, ani vyvrátit. Věta o tom, že jsou chaos a řád jako jin a jang, mi napověděla: teď se pán rozpovídá o tom, že jedno je mužský a jedno ženský princip. Chaos je jasně mužský: války, inovace, troubení a vybržďování, nepořádek na stole. Řád ženský: všude uklizeno, řízení podle pravidel, slušnost především, pravidelný měsíční cyklus…
Už jsme psali
„Celý rozvětvený příměr s humry ovšem inspiroval jeho fanoušky natolik, že se z nich stalo jakési totemové zvíře celého petersonovského „kultu“. Dostalo se nejen na trička a nálepky, ale jako „lobsters“ se Petersonovi mladí přiznivci přímo označují.“
Ale ne, převezl mě: řád je podle Petersona mužský, protože chlapi stavěli města a káceli stromy. „Chaos – tedy neznámé – je symbolicky spojený s ženami. Dílem proto, že se vše nám známé kdysi zrodilo z neznámého, stejně jako všechny bytosti vzešly z matek. Chaos je mater, počátek, zdroj, matka; matérie, z níž se vše skládá.“ Následuje věta, kterou kvůli nepřeložitelným slovním hříčkám ponechávám v originále: „It is also what matters, or what is the matter — the very subject matter of thought and communication.“
Inspirativní, k zamyšlení, krásně napsáno, s dovolením kradu – ale zároveň ezoterika bez empirického základu. A v Dvanácti pravidlech je tahle rétorika spíš pravidlo než úlet. Platí to především v pasážích inspirovaných biblickými texty, které mají tu vlastnost, že si v nich každý najde to svoje. Peterson je navíc mimořádně nudný a neobjevný kazatel, který si z Bible tahá velebení řádu a odříkání – a naopak přehlíží hipísácký rozměr evangelií.
Biblické příběhy, slovní ekvilibristika i viněty ze světa zvířat mají Petersonovu konzervativní ideologii obhájit jako cosi neideologického, odvěkého, přirozeného – a tedy stojícího v protikladu k ideologické moderní levici, které dává autor pokouřit skoro v každé kapitole. Nejvíc v té šesté, uvozené přikázáním: Zameť si před vlastním prahem, než začneš kritizovat svět.
Jednak je tu ten požadavek vyložen tak absolutně, až si člověk říká, kde si bral Václav Havel – na kterého Peterson mimochodem v jiné části s uznáním odkazuje – drzost kritizovat komunistický režim, když měl své vlastní problémy a úzkosti. Jednak v ní Peterson nakládá výhradně neomarxistům, jak svou zkarikovanou představu nové levice sám označuje. Přitom by mohl se stejným gustem rozmontovat mladé nácky nebo třeba novopečené anarchokapitalisty, kterým se nad prvním růžovým formulářem v životě udělal názor, že daně jsou krádež.
Normální konzervativec je požehnání
S částí každý den košatější kritiky Dvanácti pravidel z liberálních, levicových nebo chcete-li pokrokářských pozic se ale ztotožnit nedokážu. To, že si Petersona oblíbili stoupenci hnutí alt-right, nepovažuju za problém, ale za dobrou zprávu. Mezi fašisty hlásajícími nenávist k těm či oněm je normální konzervativec, který čtenáři zatřese rameny a řekne: přestaň svalovat svůj posranej život na ostatní, přímo požehnáním.
„Peterson okrádá alt-right o rozzlobené mladé bílé muže: místo identitářské politiky jim nabízí sebezdokonalení. Horuje za láskou a vzájemným respektem oplývající vztahy mezi muži a ženami,“ píše Jonathon Van Maren – a já souhlasím. Vlastně je to vtipný paradox: konzervativec kritizující pojem „toxická maskulinita“ dal dohromady podmanivý návod na to, jak toxickou maskulinitu přetavit v maskulinitu pozitivní.
Když jsme u té maskulinity – v komentářích na Goodreads mě zarazily výtky, že Peterson píše primárně pro mužské publikum. Dvanáct pravidel má totiž co dát i ženám: i těm prospěje kamarádství s lidmi, kteří pro ně chtějí to nejlepší, a nejen to.
V rozhovoru s Cathy Newmanovou Peterson tvrdí, že společnost štědřeji odměňuje vlastnosti připisované mužům: asertivitu, drzé čelo. Proto takové rozdíly v platech. Jako člověk, kterého by nejspíš Peterson zařadil mezi neomarxisty, na jednu stranu věřím, že jiný svět je možný – a že můžeme i bez propadu do tyranie systém upravit tak, aby tolik neznevýhodňoval zodpovědné, ohleduplné, rozvážné.
Na druhou stranu se prozatím hodí mít návod na to, jak se takzvaně pochlapit. A Dvanáct pravidel pro život je přes všechen bulšit po téhle stránce užitečné čtení pro každého, kdo se hrbí v koutě, vyhýbá konfliktům, děsí chaosu a čeká, že změna k lepšímu přijde odněkud zvenku. A to bez ohledu na pohlaví, gender a preferované zájmeno.
Autorem překladu pasáží z knihy je Michal Kašpárek. Recenze původně vyšla na webu Finmag.
