Bez ohledu na to, kolik žen má v běžné populaci konfekční velikost začínající číslem 4 nebo 5, na filmovém plátně, v televizi nebo na divadelním jevišti bylo a je hereček, které bychom mohli označit jako “plus-size”, jako šafránu. Svůj podíl na tom má i příprava a vzdělávání v hereckých školách. Jak je u studentek herectví důležitá štíhlost? Tomuto tématu se ve své bakalářské práci na Slezské univerzitě věnovala Eliška Adamovská.
Žen s vyšší hmotností se aktuálně mezi herečkami moc nevyskytuje a ani v minulosti to nebylo s jejich reprezentací o mnoho lepší. Pokud zapátráme v paměti (a nepůjdeme nezbytně téměř sto let nazpátek k filmům pro pamětníky), většině z nás se vybaví pouze Helena Růžičková, možná Stella Zázvorková a Míla Myslíková, tím ale výčet filmových plus-size hereček minulého století v podstatě končí.
V dnešní době se takových hereček objevuje na televizních obrazovkách a divadelních jevištích objevuje o něco více. Zmínit můžeme Evu Hacurovou, Terezu Volánkovou, Lucii Polišenskou nebo Markétu Matulovou. Není ale možné říct, že by byly pravidelně obsazovány do filmů a televizních seriálů nebo že by běžně byly členkami různých českých divadelních souborů. Z jejich vlastních zkušeností zároveň vyplývá, že tam, kde působí, se nezřídka dostávají jen k rolím, které jsou psány se značnou dávkou stereotypů a klišé. „Tlusté“ herečky hrají zejména komické a často neatraktivní postavy. S takovým castingem se setkávají už na studiích, pokud se tedy na školu vůbec dostanou.
Právě tlaku na fyzický vzhled hereček v současném českém divadelním prostředí se ve své bakalářské práci věnovala Eliška Adamovská. Z jejích zjištění vyplývá poměrně nepřekvapivě, že adeptky herectví se s požadavky na atraktivní vzhled a štíhlou až hubenou postavu setkávají už u přijímacích zkoušek. Fyzický vzhled uchazečky přijímací komise často posuzují jako důležitější než herecký talent a dívka může odejít rovnou s verdiktem „nepřijata“ a ještě si vyslechnout nějaký nejapný komentář.
Sháníte dárek na poslední chvíli? Darujte Heroine
Pokud studentka přibere až během studia, pak musí na pravidelné bázi poslouchat necitlivé nebo přímé poznámky o svém těle, výtky ohledně stravovacích návyků, přirovnávání k selkám a podobně. Více či méně citlivě pak doporučení zhubnout doprovází upozornění na to, že s větší konfekční velikostí si bude složitě hledat herecké uplatnění. Pedagogové a pedagožky také dívkám důrazně doporučují až absurdně přísné diety. Pravděpodobně nikoho nepřekvapí, že přísné diety a požadavek na štíhlost bezvýhradně spojovanou s úspěchem v takto nízkém věku může u studentek přispět k rozvoji poruch příjmu potravy a z odpovědí na dotazník tato souvislost zcela jednoznačně vyplývá.
„Ředitel divadla mi řekl, že jsem byla absolutní vítězkou konkurzu. A dodal: Nemůžeme vás ale vzít, protože my potřebujeme Julii a vy nejste Julie”, vzpomíná například herečka Anežka Rusevová. Herečky se setkávají s odmítnutími, ze kterých jednoznačně vyplývá, že nejde o nedostatek schopností či talentu, ale o jejich vzhled a tělesnou hmotnost. Divadlo je od slova „dívat se“ a na tlusté ženy se údajně nikdo dívat nechce. Pokud chtějí zůstat obézní, měly by jít dělat jinou práci.
Nejde ale jen o ředitele divadla nebo režiséry. S poznámkami ohledně tělesných proporcí se herečky setkávají naprosto všude a v každém okamžiku. Krejčové a kostymérky často neopomenou okomentovat, že tělesné změny hereček (nebo například nedávné mateřství) jim přidělávají práci. Každé kilo navíc se zkrátka počítá a herečku to může stát nejen roli, ale i celé angažmá. V jednom regionálním divadle například nabídl ředitel herečce, která byla v divadle tou dobou již deset let, pouze roční smlouvu se slovy, že už to není, co to bývalo.
S komentáři na adresu fyzického vzhledu se samozřejmě setkávají i herci, není tomu ale v takové míře a jejich fyzická kondice a vzhled se posuzují méně přísně, než jak je tomu u hereček. Plus-size herců u nás najdete v podstatě více, než jejich kolegyň. A oni sami si tohoto dvojího metru také všímají, jak opět vyplývá z odpovědí v dotazníku. Adamovská tím nechce pochopitelně snižovat význam tlaku, který je kladen na herce a studenty; jde hlavně o to poukázat na jeden z dalších projevů skutečnosti, že i fatfobie je - nepřekvapivě - genderovaná, a na muže a ženy dopadá jinak a s jinou intenzitou.
Plus-size herečky hrají omezený okruh rolí, zejména chůvy, matky, komické ženy z lidu. Tyto role hrají i od svých 15 let a méně často se dostanou k nějakým odlišným typům a protiúkolům. Plus-size ženy vnímáme buď jako neatraktivní a odpudivé, nebo - v tom lepším případě - jako veselé, dobrosrdečné, vtipné a pečující. Kromě toho, že je takový casting typově omezený, v drtivé většině případů jde o role vedlejší. To plus-size herečky pracovně odstavuje na druhou kolej a stávají se tak neviditelnými, bez větší šance na kariérní a pracovní rozvoj - opět, téměř bez ohledu na jejich schopnosti a talent.
Divadlo a televize tímto internalizovaným fatshamingem, který staví fyzický vzhled hereček nad jejich talent a schopnosti, nejen ochuzuje diváky a divačky o rozmanitost typů, ale také plýtvá poteneciálem a talentem hereček. Navíc toto nerovnoměrné zastoupení plus-size hereček naprosto neodpovídá realitě. Divadlo by mělo nastavovat životu zrcadlo, na což, jak se zdá, čeští režiséři a herečtí pedagogové v tomto případě poněkud pozapomněli.
České divadlo má naditou historii. Ta však může člověka stejně inspirovat jako zpomalovat ve vnímání světa. Jedním ze stále tendenčně přijímaných témat je tak vzhled hereček. Ty jsou i dnes často brané především jako materiál, co se musí líbit. I když se na jevišti již neobjevují nejvíc v rolích mytických dívek či šlechtičen a jejich postavy dávno začaly být vrstevnatější, starší mužská (a mužský svět (ne)vědomě chránící elita divadla) má stále tendenci herečky vnímat jako múzy a sexuální idoly nebo ty „jiné“, co mají mít smysl pro humor – a hlavně vědět, kde je jejich místo.
A protože tenhle přístup se zdá s léty užívání jako jediný možný, jen těžko se ho české divadelní prostředí zbavuje – a i proto je vzhled stále důležitým, až nejdůležitějším kritériem – nejen u divadla, ale i při talentových přijímacích zkouškách na herecké školy. Jakkoliv diváci netuctové i plus-size herečky milují, jakkoliv většinu lístků do divadel v naší zemi kupují ženy, stále se skrze školy na profesionální jeviště dostávají nejsnáze dívky disponující obecně uznávanými ideály krásy. Prostě dlouhovlasé s dokonalou postavou, co vypadají jako princezny či lolitky. A i těm bývá tlačeno do hlavy, že nejlepší je stát se naivkou bez názoru, která bude s úsměvem přehlížet sexuální narážky svých nadřízených a kolegů.
Co tě vedlo k výběru tématu?
Téma tlaku na fyzický vzhled hereček se mě osobně dotýká, jelikož jsem sama zažila několik nepříjemných situací v průběhu studia i později v divadelní praxi. Výzvy k hubnutí mě přivedly až na pokraj poruchy příjmu potravy. Podotknu, že jsem tehdy měla konfekční velikost 38. Motivací upozornit na toto téma byl také fakt, že mnohé kolegyně v mém okolí mají podobnou, nebo ještě horší zkušenost.
Jaká byla reakce ve škole?
Někteří byli nadšení, ale setkala jsem se také s názorem, že je to úplný nesmysl, že nic takového jako diskriminace plus-size hereček na základě vzhledu neexistuje a že tu práci nemůžu nikdy dopsat, protože nebudu mít žádné materiály. (Pozn. Eliška Adamovská shromáždila 147 odpovědí na svůj dotazník.)
Co tě nejvíce překvapilo?
Jak často a v jak velké míře se nevhodné a zraňující komentování fyzického vzhledu druhých schovává za humor. Tím se normalizuje a omlouvá. Někdo jej v dotazníku dokonce nazval „přirozeným škádlením kolegů“. Tím pádem vlastně není co řešit, když je to jen vtip.
Věcí ke zkoumání je u tohoto tématu určitě mnoho. Já sama jsem plánovala navázat na práci podcastem s plus-size herečkami, protože ty odpovědi byly opravdu silné, ale zatím jsem jej odsunula z časových důvodů. Stálo by za to určitě udělat průzkum mezi diváky a divačkami, jak to vlastně mají s plus-size herečkami a herci. Takže pokud půjdu ještě studovat, možná svou další práci zaměřím tímto směrem. Ale momentálně aktivně nepodnikám další kroky v návaznosti na práci.
Elišku Adamovská vypracovala svoji bakalářskou práci v oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo na katedře Bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě.