Kohout jménem Dominant. Co mě po přesunu z města na venkov naučily slepice
Muselo to přijít – syn odešel do lesní školky a já, navyklá na poměrně hektický režim, jsem začala na domečku na venkově pociťovat něco jako syndrom prázdného hnízda. Ano, mohla jsem tento prostor využít k tomu, abych po mateřské popadla dech, zaměřila se „konečně na sebe“, což je taková typická rada, kterou se vám kamarádky snaží naznačit, že jste po čtyřech letech po porodu ještě pořád nezhubla. Já jsem ale jela do knihovny a začala jsem snít o tom, že by se v nedotčeném koutu naší zahrady krásně vyjímal kurník, pár kousků isa brownek a kohout, který každé ráno svým harmonickým kokrháním krásně zastoupí naše iPhony. Nechtěla jsem ale všechno číst a googlovat, přece jenom, proto jsme šli z města na vesnici, půjdu se zeptat domorodců, ti mají zkušenosti.
„Kohout musí být, jinak jsou slípky k ničemu,“ pravil jeden. „Slípky kohúta nepotřebujú, jen sú z něho pak celé blbé a ho*no snášajú,“ pravil druhý. „A proč chceš slípky, šak Danuška má slípek dost a vajíčka ti prodá po pěti za kus.“ Domů jsem tedy došla ještě daleko zmatenější. Knížka tvrdila, že kohout udržuje slepice v klidu a pohromadě, rady domorodců byly značně nekonzistentní, a tak jsem se nakonec rozhodla vyplavat z celého toho po svém a dala na intuici: ano, k šesti kouskům slepic jsem na e-shopu přiklikla ještě jednoho elegantního kohouta jménem Dominant a čekala na den, kdy mi dodávka moji novou drůbeží posádku dopraví.
Na první pohled: miláčci. Mí přátelé z oboru psychoanalýzy by jistě s lehce zamyšleným výrazem podotkli, že si pořízením slepic a kohouta kompenzuji to, že jsem jako dítě zažila rozpad rodiny a nyní toužím obnovit harmonii. Já jsem to ale viděla ryze prakticky: slepičky nám budou krásně kypřit půdu, budu jim dávat nedojedené zbytky = rovná se hromady jídla, které normálně dojídám já (logicky teda ZHUBNU), a každý den budeme mít denní dávku dopaminu, protože najít v kurníku hezkou snůšku vajec, to prostě v člověku probudí nečekané zdroje radosti.
