Manželé XY sekli s prací v korporátu a po náročné rekonstrukci sudetského statku založili bio moštárnu. Anebo: Mladý pár cítil, že pro výchovu dětí potřebuje les a hlínu. Eventuálně: Po třiceti letech v Praze zjistili, že už je nebaví zakopávat o lidi. To všechno zní asi daleko romantičtěji než „Přestávají nám stačit peníze a taky bych někdy ráda založila rodinu“. V mém příběhu najdete od všeho trochu.
Začalo to mnohem jednodušeji než pohádky o touze navrátit se ke kořenům. Při jednom pátečním sedánku jsem s kamarádkami naznala, že je čas malinko rozšířit rádius potenciálních partnerů na Tinderu. Jenže vína bylo o něco víc, motorika nebyla už tak jemná, a tak mi prst sklouzl a já se najednou ve virtuálním namlouvání dostala do míst, kde bych spíš než budoucího manžela očekávala zhroucenou stodolu. Prostě mi to ujelo. Nenechám vás ale dlouho čekat, okolo té stodoly za chvíli pojedou svatebčané a já už tam zůstanu.
Vraťme se však na začátek. Já – stabilní práce v korporátu, dálkové studium vysoké školy, vyhlídky na kariéru i hypotéku. On – labilní připojení k internetu, stabilní přesvědčení, že patří na venkov, a odhodlání, že jednou potká ženu, která s ním v těchto končinách stráví život, poznámka: poprvé to nevyšlo. Základní obrázek máte, pojďme na první rande.
Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!