Turisté, kteří nenávidí turisty

Službě Hoodmaps.com stačil pouhý rok fungování na to, aby se na ní mapy měst po celém světě zaplnily dřív těžko dohledatelnými zkušenostmi místních obyvatel. Návštěvník Prahy se z popisků dozví, že je na Petříně „malá Eiffelovka“, na Žižkov ho naláká nápis „marjána“ a od Karlova náměstí odradí informace „všude nachcáno“. Z mapy Brna ční rada „koukněte na sochu koně zespoda“.

Hlavním účelem Hoodmaps, jejichž autorem je Holanďan Peter Levels, je ukázat turistům cestu i jinam než do přeplněného centra. „Jsem z Amsterdamu a vím, že devět z deseti turistů nemá ponětí o opravdovém životě ve městě. Zůstávají v turistické pasti, která většinou neodkryje nic z místní kultury, jen jim vytáhne peníze z kapsy,“ vysvětluje Levels na blogu. Mimo to, že vás Hoodmaps upozorní na přeplněnost nejznámějších náměstí, ulic a Karlova mostu, ukazují město barevně rozlišené do několika základních kategorií podle převládajícího obyvatelstva: kromě turistických oblastí zobrazují, kde bydlí studenti, hipsteři, boháči, normálové a kravaťáci.

Schéma upevňuje nepříjemné stereotypy. I pražský Černý most je podle mapy „no go zone“, přestože je tu výrazně nižší kriminalita než v centru a Praha navíc patří k nejbezpečnějším hlavním městům v Evropě. Ani kategorie obyvatel nedělají městům dobrou službu, zjevně jsou navrženy z perspektivy bílého, zajištěného ignoranta. „To, co je na mapě vybarvené jako hipsterská čtvrť, bývá ve skutečnosti často oblast s etnicky pestřejším obyvatelstvem s nižšími platy. A normálové jsou tak vágní pojem, že znemožňuje jakékoliv hlubší porozumění,“ rozebírá magazín CityLab.

Hoodmaps jsou ztělesněním postturismu: umožňují vyhnout se tradičním turistickým hotspotům, „ponořit se“ pro autentický zážitek do lokální kultury. Přesto ale vybízejí jen k jinak unifikovanému způsobu trávení času. Hipsteři snadno najdou své čtvrti v každém městě, a tak si v Praze na Krymské nebo u jezera v Estonsku můžou posedět v prakticky identické kavárně. Šedá barva čtvrtí normálů zase opticky vymazává části města, kde se dá opravdový život pozorovat líp než v hubech a galeriích – právě ty ale mapky samosebou zobrazují. Zdá se, že zážitky postturisty nemůžou být o moc autentičtější než selfíčka lidí na Eiffelovce.

Kreativní kolonizátoři

Pojem alternativní cestování se začal používat v sedmdesátých letech. Už tehdy se dal předvídat růst turistického průmyslu do rozměrů, které budou stále větší části světa vadit. Dnešní předpona post- naznačuje už akutní potřebu nahradit turistický průmysl s jeho obchody se suvenýry plnými kuchyňských chňapek s Monou Lisou něčím méně škodlivým pro planetu a příčetnost obyvatel nejnavštěvovanějších oblastí. Tak zásadní změna ale stále patří do žánru utopického sci-fi a jednoduché recepty jen odsouvají davy turistů jinam.

Za hlavní město postturismu se dá považovat Berlín. V poslední době ho v top trojici na Nomadlist.com, žebříčku nejvhodnějších destinací pro digitální nomády, mimochodem opět od Petera Levelse, doplňuje z evropských měst Budapešť, Praha nebo Lisabon. „Autentické“ turisty v nich nesnášejí ještě víc než ty tradiční. Patří totiž ke spouštěčům gentrifikace, vytlačování „normálů“ z měst.

„Ještě nedávno návštěva Berlína znamenala prohlédnout si Braniborskou bránu, televizní věž a muzejní ostrov. Dnes se většina lidí tradičním památkám vyhne, místo toho si ‚zažijí‘ berlínský lifestyle, fotí si graffiti, prozkoumávají undergroundovou uměleckou scénu v Neuköllnu nebo nasávají sousedskou atmosféru v Kreuzbergu,“ popisoval už skoro před deseti lety pro web Exberlin urbanista Johannes Novy, který teď pozoruje gentrifikaci z oken pařížské Sorbonny. Novy popisuje sortu nových „městských turistů“ kolonizujících okrajové části center měst. Zůstávají v nich celé měsíce – někdy dokonce tak dlouho, že stíhají zakládat minigalerie nebo bary, než vyrazí „kreativně měnit“ život v jiném velkoměstě.

„Jezdí sem, aby se na chvíli stali součástí atmosféry. Snaží se tu žít tak, jak si myslí, že žijí místní,“ souhlasí berlínský sociolog Ralf Hutter. Některé berlínské čtvrti začínají vypadat jako filmové kulisy. „Lidi nesmyslně rozdělují turisty a místní do dvou různých kategorií, v tomhle městě se to ale překrývá,“ vysvětluje Novy. Na otázku, zda se postturismus objevuje až v poslední době, odpovídá záporně. „Spíš se z něj teď stává mainstream. „Už začátkem šedesátých let se Kreuzbergu říkalo Berlínský Montmartre. Souběžně se začátkem stavby zdi sem turisté začali jezdit čtvrť okukovat, procházet zdejší galerie, squaty, hospody a trhy se zbožím prodejců různých kultur.“

„Jediná změna tedy spočívá v tom, jak výrazně začala popularita těchto aktivit město měnit,“ dodává Novy. Podprůměrně i průměrně bohatí obyvatelé Kreuzbergu dnes jen čekají, kdy se sousedství plné bytovek postupně promění v něco, jako je londýnské Soho, kde nakoupíte suvenýry nebo předražený oběd, ale na místního nenarazíte.

Poprvé v autobuse

Přesto najdete ve všech rozvinutých zemích cestovatele, kteří vás budou přesvědčovat, že právě jejich způsob pohybu po světě jen ten správný, šetrný, ohleduplný či opravdový. „V našem skrznaskrz přezkoumaném světě nutně musejí existovat pustiny, černé díry a pochmurné městské kouty, kterým se turisté běžně vyhýbají. Jediní opravdoví cestovatelé jsou proto antituristé,“ dočtete se na blogu Justraveling. Jeho autoři ve svém manifestu radí kromě zkoušení nevyšlapaných cest držet se principů udržitelnosti. „Recyklujte, používejte hromadnou dopravu a vyhýbejte se vozidlům znečisťujícím prostředí.“ Nezapomínají ani na duchovní rozměr a nebojí se znít jako reklama na ledový čaj: „Buďte spontánní, kreativní, zůstávejte déle na místech, která se vám líbí, a užívejte si radost z nečekaného.“ Alternativní cestování Justraveling člení na postturismus, ekoturismus, cestování za dobrodružstvím, kulturní a vzdělávací turismus a cestování za dobrovolničením.

Některé rady antituristů prozrazují snahu odlišit se od poživačných konzumentů, vychovaných americkou kulturou aut a nákupáků. Radit Evropanovi, že může na dovolené využívat hromadnou dopravu, většinou není třeba. Americká touha po „jiném“ turismu je kromě znechucení komerční kulturou do velké míry daná i hlavní dnešní bolístkou vzdělaného, liberálního cestovatele: studem za svoji zemi.

Takto připomněl web Uproxx nedávno zemřelého televizního kuchaře a cestovatele Anthonyho Bourdaina: „Hluboce respektoval tradice lidí, se kterými se setkával. Vnímal je jako unikátní bytosti, ne odlitky politických režimů. Věřil, že skrze vzájemné poznávání kultury, jídla a pití můžeme najít společnou řeč.“ Podívat se na pár dílů Bourdainových pořadů by prospělo i několika českým průvodcům cestovatelskými pořady, kteří se v rozvojových zemích chovají jako burani, tykající prodavačům ve vietnamské večerce. Některé další rady však reagují hlavně na to, že se část Američanů cítí poškozena dnešním obrazem své země. Uproxx radí čtenářům navštěvovat národní parky (Donald Trump jejich význam ignoruje), poznávat muslimskou kulturu nebo přejít hranice do Mexika a do Kanady. Všechno natruc prezidentovi a ve snaze zlepšit obraz amerického turisty. Snad to můžeme pokládat za specificky americkou podobu postturismu.

#Vanlife

Samostatnou kapitolou jsou instagramové celebrity, z nichž se některé díky product placementu na fotkách uživí jen cestováním. U vycentrovaných snímků bývalých customer care specialistů vylézajících ráno ze stanu v národním parku se totiž v práci relaxuje nejlíp.

„Vanlife je estetika, mentalita, a jak mi lidi pořád říkali, ‚hnutí‘,“ vysvětluje v New York Times Rachel Monroeová, autorka článku Život v karavanu – bohémství éry sociálních médií. Ve #vanlife se spojuje hned několik trendů: oživený zájem o road trip, hipísácké pobývání venku a únik z tyranie zaměstnání od devíti do pěti.

„S touhle kulturou a surfařským mindsetem se teď identifikuje hromada lidí. Jenom jeden z deseti fakt surfuje, ale všichni jsou naše cílovka,“ vysvětluje v článku obchodník s náhradními díly kultovních dodávek Volkswagen Transporter 2.

Právě díky výrazu – a hashtagu – #vanlife se z cestování mohl stát skvělý instagramový produkt. Jeho zrodu pomohla i ekonomická krize. „Celé dětství nám opakovali, že máme jít na vysokou, abychom dostali super joby,“ říká Corey, jeden z dvojice postující na Instagramu jako @wheresmyofficenow. „Ale zrovna když jsme promovali, ukázalo se, že to byly jen kecy.“

Dřívější generace nebyly zatížené tak vysokými dluhy ze studentských půjček, ceny nemovitostí byly nižší, zaměstnání stabilnější. Podle Coreyho jsou dnešní třicátníci zoufalejší a bydlet v dodávce je prostě levnější. New York Times pak popisují každodenní, už trochu nevrle vykonávanou rutinu páru, stojící na pravidelném focení Emily v bikinách při józe a Coreyho se zdravou večeří v dodávce.

Globální lunapark

„Dnešní turisté sní o autentických zážitcích,“ píše profesorka belfastské univerzity Debbie Lisleová ve sborníku Tourism and Politics. „Vidět ‚autentické‘ Bali, potkat ‚skutečné‘ Španěly, vydat se nevyšlapanou cestou za ‚opravdovým‘ dobrodružstvím. Když se ale v devadesátých letech stal z turismu globální průmysl, začalo být těžké snu o autenticitě věřit.“ Podle Lisleové neplatí, že by dobrodružní cestovatelé mohli zažít něco skutečného, zatímco pasivní turisté se spokojí s falší. „V globálním zábavním parku neexistuje rozdíl mezi skutečným a falešným, autentickým a naaranžovaným, mezi turistou a cestovatelem.“ Jediná „opravdová“ místa na Zemi jsou podle Lisleové oblasti konfliktů a válečné zóny.

Většina pokusů o překonání tradičního turismu zjevně neumenšuje negativní dopady cestování a škodlivost cestovatelského byznysu zůstává problémem, který i na místech jako Praha nebo Český Krumlov akutně potřebuje být řešen. Existuje samozřejmě i politicky uvědomělejší, na univerzitách vznikající síť odborníků, která se věnuje propagaci antiturismu. Tomuto akademickému hnutí jde o regulaci turistického průmyslu tak, aby primárně neusiloval jen o zisk. Promýšlí podobu zákonů, které by negativní ekonomické, sociální a krajinné dopady turismu snížily ve prospěch místních obyvatel. A právě odtud i od dalších podporovatelů takzvaného nerůstového turismu je stále častěji slyšet o benefitech staycations – prázdninách, které strávíte tak, že zůstanete doma, vypnete telefon, pustíte si playlist letních písniček, srolujete koberce, abyste pod chodidly cítili studenou podlahu jako v domě u moře, a zapálíte si svíčky…

Autorka je editorka Radia Wave.