Škole vděčíme za dceřiny pokroky, říká řidič autobusu, který odmítl vyjet se sloganem proti inkluzi

Co říkáte na ocenění a vůbec všemu poprasku, který váš čin vyvolal? 

Cena mě potěšila především proto, že ne všude byl můj postoj přijat dobře. Třeba můj zaměstnavatel, dopravní podnik, se k tomu dodnes staví rozpačitě. Jakou pozornost to vzbudí, jsem tehdy samozřejmě nedomyslel. Byl jsem v práci první den po dovolené a prostě mě ten slogan vytočil. Už jen kvůli mé dceři, která je díky inkluzi úspěšně integrovaná v běžné škole, by mi přišlo jako zbabělost to mlčky přijmout. Ale nejde jen o mě. Mnozí z našich cestujících mají děti v inkluzi. Myslím, že by na prostředcích hromadné dopravy neměly být slogany, které nějakým způsobem útočí na jakoukoli skupinu cestujících.

Zaznamenal jste nějaké negativní reakce? 

Měl jsem z nich strach, bylo mi jasné, že ne každý se mnou musí souhlasit. Potěšilo mě, že sice nějaké byly, ale většinou kultivované a věcné a polemizovaly spíš s formou mého postoje. Útoků třeba ze strany voličů SPD, která ten slogan platila, bylo naprosté minimum.

Myslím, že v tom hraje roli vaše osobní zkušenost. Je jiné, když o inkluzi mluví politik a když o ní mluví někdo, kdo má dvě autistické děti. 

Je to možné. Mně by nevadilo o inkluzi polemizovat, vadila mi ta formulace, která ji úplně vylučovala. „Zdravé školství bez inkluze“, to je jako kdyby někdo tvrdil, že zdravá společnost je bez starobního důchodu.

Vaše dcera má takzvaný atypický autismus, co to vlastně znamená? 

Nemá projevy typické pro autisty, různé rituály nebo lpění na určitých věcech. Je autistická jen v něčem, hlavně v komunikaci a navazování vztahů. Teď jí je jedenáct let, ale když byla malá, bylo to těžké. Měla různé záchvaty, doma trhala povlečení, když usínala, dělala šílené scény, sebepoškozovala se. Měl jsem jít třeba brzy ráno do práce a ona do půlnoci křičela. Pak se to začalo postupně lepšit především díky tomu, jaké štěstí jsme měli na školku i školu. Máme výhodu, že bydlíme poblíž velkého města, asi dvanáct kilometrů za Brnem, takže jsme si jak školku, tak školu mohli vybírat. Dát takové dítě do spádové školy je risk.

Nikdy jste neuvažovali, že byste dceru dali do speciální školky nebo školy? 

Od začátku jsme ji chtěli začlenit do běžných institucí. Inteligenčně je na tom velice dobře, to bylo zřejmé už když jsme vybírali školku. Měli jsme obavu, že ve speciální škole by se mohlo její nestandardní chování ještě prohloubit. Chtěli jsme, aby se potkávala s běžným chováním, aby se mohla od dětí kolem sebe učit. Ze začátku byly velké problémy, neuměla vůbec komunikovat se svým okolím, ale udělala obrovský pokrok.

Co myslíte, že k tomu přispělo? Byl ve školce nějaký odborník, který s ní cíleně pracoval? 

Myslím, že ne, ale ona někdy stačí invence a vlastní snaha. Klárka chodila do církevní školky ve Slavkově u Brna. Paní ředitelka si velmi pečlivě vybírala personál a vyžadovala stoprocentní nasazení. Co ale hrálo největší roli, byla atmosféra. Učitelky nenásilně vedly děti k tomu, aby pomáhaly druhým, především těm slabším. Přístup učitelek velmi pomáhal vytváření kamarádství mezi dětmi. Každé mladší dítě mělo svého patrona z řad starších dětí. Klárce dali obzvlášť šikovnou holčičku, která pro ni vždy ráno přišla do šatny a moc hezky ji vítala. Byly to takové drobnosti, ale vytvářejí pouto. A to přesně Klárka potřebovala. Podařilo se ji vtáhnout do kolektivu, dodnes má několik kamarádek z té školky, se kterými se navštěvuje. Pokud není dítě těžce postižené, leckdy stačí mít jen snahu. Mladší syn – dnes osmiletý – byl v úplně běžné školce, takové té apatické a stádovité, jak si ji pamatuju ze svých dětských let, a tam nic takového neexistovalo. Spíš je tam iritoval.

Jak jste vybírali školu pro dceru?

Ve speciálně-pedagogickém centru nám řekli, že by byla lepší menší škola s menším kolektivem. U nás v obci – jsme tedy městys – je škola veliká, tam jsme ji dát nemohli. Je tam třicet dětí ve třídě. Naštěstí v okolí je několik menších škol, jednu z nich jsme si vybrali. Ve třídě je dvanáct žáků. Je tam velmi dobrá a ochotná paní učitelka, která studovala pedagogiku ve Švýcarsku a nějakou dobu tam učila. Takže inkluzi znala, ale sama říká, že ve Švýcarsku se dělá úplně jinak než v Česku. Kantor tam má mnohem lepší zázemí a není tam zbytečná byrokratická zátěž, kdy u nás musí učitel na každé inkludované dítě vyplňovat stohy papírů. U nás je bohužel všechno hozené na ty obyčejné učitele, kteří s takovými dětmi často nemají žádnou zkušenost.

Inkluze je tedy podle vás dobrá věc, která vaší dceři dobře slouží, ale má i své háčky? 

U nás je problém, že dosud nebyla plně přijata všemi pedagogy a řediteli škol. A to je kámen úrazu, protože ne všichni rodiče mají možnost dát dítě do školy, která je k inkluzi ochotná. Mnoho dětí tak skončí ve spádové škole, kde není žádná vůle s dítětem pracovat. Pokud tam dítě není přijímané, vycítí to – a dost možná i jeho spolužáci – a může vzniknout i šikana. Já ty pedagogy ale chápu – i učitel, který se inkluzi snaží dělat, vám řekne, že je s tím spojená strašná byrokracie. Kdybychom my řidiči měli sepisovat elaboráty o každém invalidovi, který nastoupí do autobusu, tak ho tam velká část řidičů taky vůbec nebude chtít pustit.

Možná se učitelé také bojí, že ty děti nebudou zvládat…

To je další problém. Aby inkluze byla dobrou inkluzí, měla by mít každá škola – možná ne každá malotřídka, ale minimálně každá větší škola – vlastního speciálního pedagoga a pokud možno i psychologa. Chodili by mezi třídami, pracovali s dětmi, které mají speciálně-pedagogické potřeby a radili by učitelům, kteří nemají dost zkušeností s takovými dětmi. Každá škola by byla svým vlastním speciálně-pedagogickým centrem a odpadla by ta přebujelá korespondence, kterou musí každý učitel s SPC vést. Já vím, že by to pro stát bylo drahé, ale vrátilo by se to. V současné době mají učitelé k dispozici jen asistenty pedagoga, ale tam je zase problém, že jsou strašně málo zaplacení, takže je obrovský problém někoho sehnat. Asistenti pedagoga taky nejsou odborníci v dané oblasti, projdou jen nějakým kurzem, který se samozřejmě nemůže vyrovnat vysokoškolskému studiu speciální pedagogiky. Je strašná škoda, že toto naše školství zatím nemá vyřešené a není divu, že inkluze, jak je udělaná teď, nemá u veřejnosti podporu. Už když se rozjížděla, měl jsem obavy, že když se rozjede takto nedokonale, spousta učitelů to nebude chtít dělat a obrátí se to negativně vůči dětem. Bývalo by bylo lepší to nejdřív domyslet, nalít do toho víc peněz, aby byla kladná odezva jak ze strany pedagogů, tak veřejnosti.

Vraťme se ještě k vaší dcerce. Jak se jí daří ve škole? 

Učení jí jde výborně. Má samé jedničky. Ani s online výukou nemá problém. Jediné, co jí schází, jsou kamarádi. Tím, že těch přirozených nemá moc, je teď totálně izolovaná. Už cítíme, že to není dobré, dost se propadá, pořád se dívá na youtube. Dělá také online jazykovou školu angličtiny, oproti spolužákům je dost napřed. Je šikovná i na sport, jezdíme spolu třeba lyžovat. Řekl bych, že patří v té třídě k šikovnějším žákům. Zpočátku měla individuální vzdělávací plán, ale potom se učitelka dohodla se speciálně-pedagogickým centrem, že je to zbytečné. Výhodou je malinkatý kolektiv a učitelka, pro kterou nikdy nic nebyl problém. Ve školce třeba měla paní učitelka strach vzít dceru na vícedenní akci, kdežto současná paní učitelka naopak uklidňovala nás, když jsme měli pochybnosti, jak Klárka zvládne první školu v přírodě. V tom se obrovsky posunula a pokračovalo to i ve škole. Nedávno jsme se setkali s kuchařkou ze školky a když Klárku viděla, nemohla uvěřit, že to je ta samá osoba. I náš dětský psycholog říká, že dnes by jí – kdyby ji neznal od těch dvou let – nediagnostikoval autismus.

Už tuší, čemu by se chtěla v životě věnovat? 

Říká, že by chtěla pracovat v marketingu. Jak teď pořád kouká na youtube, líbí se jí reklamy, které tam běží a říká, že by je chtěla vytvářet.

Kdyby nebylo inkluze a Klárka by chodila do speciální školy, moc nadějí na práci v marketingu by asi neměla.

To asi ne. Děti, které opustí speciální školy, mají hrozně málo možností, jak se v životě uplatnit. I když je na tom dítě mentálně docela dobře, nezíská takové penzum znalostí jako na běžné škole a nemá moc šancí dostat se například na střední školu. Naprostá většina těchto dětí skončí v chráněných dílnách, to je přece strašná škoda, protože mnoho z nich má na víc. Když ty děti vyčleníme už v dětství, bereme jim možnost, aby se jednou rozhodli sami za sebe a mohli žít svobodně. Investice do inkluze je vysoká a měla by být ještě vyšší, aby to mělo smysl, ale společnosti se to ekonomicky mnohonásobně vrátí. Děti, které jsou v inkluzi, mají mnohem větší šanci se rozvinout a jednou budou schopné se uplatnit na trhu práce a nespadnou do systému sociálních dávek, který platíme všichni.

Váš syn chodí na speciální školu. U něj jste o inkluzi neuvažovali?

Jako jsme byli u dcery přesvědčeni, že má jít do běžné školy, u syna bylo jasné, že to není možné. Má mentální retardaci, doteď nemluví, má strašně moc různých zvyků, které provádí, vykřikuje a opakuje nesmyslně různé věci, které někde zaslechl. I ve speciální škole, kde teď je, je na tom skoro nejhůř. I s takovými dětmi samozřejmě lze pracovat, vím, že v zahraničí to tak funguje: dítě chodí do speciální třídy v rámci běžné školy, takže je možnost se na některé předměty, třeba na výtvarné činnosti, propojovat s běžnými dětmi. Něco takového je u nás někde v daleké budoucnosti. Speciální školy u nás bohužel pořád budou potřeba, protože běžná škola by si s někým jako je náš syn neporadila. Neuměl jsem si představit, jak se bude učit číst nebo matematiku, a vida, teď umí sčítat a odčítat, zná písmenka, přečte slova. Přitom nemluví. Učitelky na to používají různé obrázky, skládačky a skvělé vychytávky, které by člověka nenapadly. Když jsme teď fasovali domů věci na distanční výuku, byla toho plná ikea taška.

Setkali jste se někdy s negativními reakcemi třeba vůči synovi, jehož projevy jsou asi výraznější? 

Často. Nejvíc to schytává žena, která vozí syna do školy. Jednou na ní byl sprostý i řidič autobusu, naštěstí ne od nás z podniku. Je nepříjemné, že se pořád musíte hájit a prokazovat, že má dítě nějaký problém. U autistů je zrádné, že většinou nevypadají jako mentálně postižení, takže lidem to nedocvakne. Teď, když je syn větší, už je to lepší, už lidem spíš dochází, že se normálně dítě v tomhle věku asi takhle nechová. To je další přínos inkluze – příští generace už s tím snad takový problém mít nebude. Odpadnou snad i takové ty kauzy, jak se má někde stavět dům pro chráněné bydlení a jsou proti tomu petice.

Ono se vůbec málo mluví o tom, že inkluze má přínos nejen pro dítě začleněné do kolektivu, ale pro ty kolem něj. 

Pro každého je dobré setkat se s tím, že jsou i jiné děti, které mají nějaké problémy, ať už jakékoli. Učí se tím empatii, rozvíjí se jejich sociální inteligence a poznání, že ne všichni jsme stejní, každý máme nějaké jiné schopnosti a dary. Kdyby inkluze fungovala, měla by umět pracovat stejně tak s dětmi nadprůměrně nadanými, s těmi se u nás taky moc nepracuje a jsou svým způsobem vyčleněné, což je taky škoda.

Z inkluze se stalo málem sprosté slovo. Proč myslíte, že to je? Co lidi tak děsí? 

Neumí si pod inkluzí nic představit a mají především strach, že do běžných škol přijdou hloupé děti ze speciálních škol a budou brzdit ty jejich. Pokud se rodiče budou potkávat s tím, že jejich běžné děti budou ve školách naprosto perfektně prospívat, budou tam spokojené i přesto, že v té třídě jsou začleněné děti s hendikepem, tak reakce veřejnosti budou pozitivní. Pokud to zůstane jako nyní, kdy inkluzi spousta učitelů veřejně haní a upozorňuje na to, že se šidí výuka běžných dětí, tak samozřejmě reakce veřejnosti bude negativní.

Vidíte nějaké řešení? 

Jde o to nejdřív přesvědčit pedagogy o tom, že ta cesta je možná, neházet jim klacky pod nohy tou šílenou byrokracií a ukázat jim, jak inkluze funguje jinde a jaký má přínos. Ideálně to mělo proběhnout ještě před tím, než se inkluze spustila. Protože tady se najednou řeklo inkluze a všichni se vyděsili.

Když bude český řidič znát jen české silnice, které jsou rozbité a plné výtluků a vyjetých kolejí, bude nadávat na silnice. Ale když pozná, že třeba ve Skandinávii, kde je mnohem větší zima, po zimě žádné výtluky nejsou, a ve Francii, kde je mnohem větší teplo, nejsou žádné vyjeté koleje po kamionech, zjistí, že asi nebude problém v silnici jako takové, ale v české silnici. Něco takového by potřebovali i čeští učitelé. Nevím, jak to funguje na pedagogických fakultách, ale studenti by měli jezdit na stáže do jiných zemí a podívat se, jak to funguje tam. Když tento osobní zážitek nezískají, půjdeme pořád stejnou cestou, kterou jdeme už od Marie Terezie.

Josef Prokeš se učil na zedníka, po revoluci – když to politické poměry dovolily – přestoupil na Biskupské gymnázium v Brně.  Po maturitě s vyznamenáním pokračoval na teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci s přípravou na kněžství. Po třech letech studium ukončil. Zkoušel zedničinu, ale nakonec si udělal řidičská oprávnění a začal jezdit v pivovaru, s kamionem, zájezdovým autobusem a posledních šestnáct let je řidičem autobusu brněnské MHD. Je ženatý, má dvě děti s poruchou autistického spektra.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.