Bude to záhul, říká oceněná učitelka o své nové třídě se třiceti prvňáčky. Reportáž z prvního školního dne

Je pondělí 2. září, 8.15. Před budovou ZŠ Petřiny-sever se pomalu schází všech 90 letošních prvňáčků i se svými rodinami. Holčičky mají proužkované šatičky, kluci trička. Na krku každý šátek v barvě své třídy. Chytrý nápad – prvňáčci se mohou začít hned okukovat. „Jé, hele, támhleta holčička ze školky má taky zelený šátek, tak se potkáte ve třídě,“ upozorňuje jedna z maminek dcerku.

„Námořníci jsou silní, šikovní a musejí si na palubě pomáhat,“ volá do megafonu ředitelka školy Jana Kindlová. „Milí rodiče, pokud byste měli při plavbě nějaké problémy, určitě se na nás obraťte,“ dodává směrem k rodičům. Ti mají slavnostní výrazy ve tváři, kdežto děti působí v namačkaném davu spíš ztraceně. Holčička Sofie na otázku, jestli se těší do školy, kýve, ale úplně přesvědčivé to není. Do stejné školy už přitom chodí její starší sestra a ve třídě bude s nejlepším kamarádem ze školky.

Je čas utéct upršenému počasí, které nenechává nikoho na pochybách, že prázdniny skončily, a přesunout se i s rodiči do třídy. I ta evokuje svět námořníků – na zdi je z látky a provazů velká loď s fotkami všech třiceti námořníčků, skříně jsou polepené obrázky mořských živočichů.

„Tak, a je to tady,“ zahajuje Petra Šubrtová. „Zvedněte ruce, kdo jste se těšili do školy,“ vybízí děti. Ruce dvou chlapečků zůstanou dole. „Já vám rozumím, kluci, to je úplně v pořádku. Doufám, že i tak se vám tady bude líbit.“

„Tak nám ukažte, jak jste se těšili,“ volá na zbývající děti stylem rockové hvězdy, která probouzí své publikum. „Jó,“ odpovídají děti. „Tak málo? Tak my vám předvedeme, jak jsme se těšily my.“ „My“ jsou krom třídní učitelky ještě dvě asistentky. Dita je asistentka pedagoga a Karolína asistentka programu Začít spolu, která bude ve třídě přítomná deset hodin týdně. V programu Začít spolu se učí v takzvaných „centrech aktivit“, při nichž děti ve skupinkách řeší praktické úkoly, které je učí přemýšlet a spolupracovat.

Na lodi je dobře

Přichází první úkol: přečíst si vzkaz na tabuli. Učitelka tak nenásilně zjišťuje, jak jsou na tom děti se čtením. Vypadá to, že jednotlivá písmenka zná většina dětí, některé už dokážou přečíst i celý vzkaz. „Správná loď, než vypluje, musí vyvěsit vlajku,“ říká učitelka Petra. „První jsem připravila já, další už budou na vás,“ dodává a za zvolání AHOJ vyroluje na funkčním stěžni malou vlajku až nahoru. Děti mají oči navrch hlavy a vypadá to, že je to ve škole začíná bavit. Jen jeden chlapec pláče a drží se maminky. „Jirko, neboj, na lodi je dobře, ona kolíbá,“ utěšuje učitelka.

Pak si jde každý prvňák pro pamětní list a třídní učitelka to využívá k tomu, že se snaží zapamatovat jméno každého dítěte. Pro jistotu ale spolu s kolegyněmi každému nalepí jmenovku na hruď. Rodiče odcházejí do školní družiny, prvňáci ve škole poprvé osiří. A dostávají druhý úkol: zamyslet se, co by se chtěli první rok ve škole naučit. Číst, psát, počítat, volají jeden přes druhého a Petra Šubrtová je poprvé seznamuje se zlatým školním pravidlem: když chci něco říct, musím se hlásit.

„Já se chci naučit pokusy,“ volá Jirka, který se ještě před chvílí držel maminky jako klíště. „Informatiku,“ přidává se jiný kluk. „Keramiku,“ říká holčička s copy. Teď je na každém svůj cíl pro první školní rok napsat nebo nakreslit, „výtvor“ nalepit na barevný papír a zarolovat do skleničky od oliv, kterou si každý přinesl. Všechny vzkazy v láhvi se potom pověsí na loď hned nad fotografie všech dětí, a až se bude rozdávat vysvědčení, každý se do své lahvičky podívá a zkontroluje, jestli se plány vydařily.

Kdy už půjdem domů?

„Kdy už půjdem domů,“ ptá se jeden z chlapců během kreslení a lepení. „Za chviličku, neboj,“ uklidňuje učitelka a rozhodne se neklidné prvňáčky rozptýlit společným zpíváním a posléze povídáním o tom, kdo už viděl moře a nějaké živočichy v něm.

„Ten první den je vždycky takový,“ vypráví později. „V přítomnosti rodičů jsou děti vždycky ‚vyvoranější‘, časem se to změní, ale bude to záhul. Oproti těm mým páťákům, kteří už byli naprosto samostatní, je to samozřejmě šok,“ připouští Petra Šubrtová. „Jsem připravená na to, že zase budou někteří, co se počurají, pokakají, poblikají… V té první třídě je to ještě takové hodně mateřské.“

Krom toho, že třicetihlavá třída je opravdu strop toho, co může jeden učitel zvládnout, jsou v 1.C navíc tři integrované děti. „Budeme muset hodně měnit činnosti, budu jim muset dopřát co nejvíc pohybu,“ plánuje. Taky proto bude 1.C chodit každý čtvrtek na celý den ven. Bez učebnic, bez penálu, pokud se bude něco psát, tak klacíkem do hlíny nebo budou zkoušet písmenka z provázků.

Mám ráda loupežníky

Podle zkušeností Petry Šubrtové bude trvat nejmíň 14 dní, než si děti všechno prohlédnou, než si zvyknou na nové dospělé a zautomatizují si základní věci. „Horší věc je únava z toho všeho nového, ta i u běžných dětí trvá nejmíň do prosince.“

„Mám kliku, že mám ráda i ty loupežníky,“ uzavírá učitelka. „A co mě naplňuje nadějí, jsou rodiče. Už přes léto mě stihli poblažit, když mi jeden z tatínků přišrouboval stěžeň, maminky ušily vlajky, šátky pro každé dítě, a naplánovali na říjen společný výlet na Monínec. Vypadá to, že budeme držet pokupě, což je moc důležité.“

Rodiče také hned první den vyzvala ke spolupráci. „Vnímám vás jako poklady specializací  a hrozně ráda vás zapojím do výuky. Můžete dorazit vy za námi nebo klidně my k vám do práce a povídat nám o tom, co děláte.“ Na Petřinách-sever se uplatní i babičky a dědečkové: ti jsou zase vítáni na takzvaných čtenářských dýcháncích, aby dětem četli ze svých oblíbených knížek.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.