Česká škola by mě na práci v OSN nepřipravila, říká Zuzana Vuová

Odpusťe na úvod přímočarou otázku, ale já jsem taky z Mostu, tak si to můžu dovolit: Jak se dívka z Mostu dostane do OSN?

Myslím, že je to tím, že jsem odmalička hodně snila a hledala výzvy. A to mě posouvalo dál.

Ale nesnila jste asi konkrétně o OSN?

Budete se divit, ale ano. Asi ve třinácti letech mi řekla kamarádka: „Tobě tak jdou ty jazyky, ty bys měla jít do OSN.“ Já jsem tehdy pomalu nevěděla, co to je, ale měla jsem odmalička sen poznat svět, a proto jsem si přála dostat se do nějaké mezinárodní organizace nebo diplomacie.

Chodila jste na základní školu a víceleté gymnázium v Mostě, střední školu a bakaláře jste vystudovala v Kalifornii a magisterský obor v Londýně. Která ze škol vás nejlépe připravila na kariéru v OSN?

Bez znalostí a schopností získaných během bakaláře v USA bych rozhodně v přijímacím řízení do OSN neuspěla. I když mám na české školy dobré vzpomínky, po pěti letech víceletého gymnázia jsem odešla, protože jsem věděla, že už mě to nikam neposouvá…

Fakt jste v tak útlém věku udělala tak zralou úvahu?

Víte, jedna z mých brzkých osobních výzev – bude to znít asi směšně – bylo mít na gymplu samé jedničky. Protože jsem kolem sebe neustále slýchala, že to nejde. Že gymnázium je hrozně těžké a budu ráda za trojky. Jenže já měla první rok samé jedničky, druhý rok samé jedničky… A když jsem se takhle jednou do noci učila názvy nerostů, rok a místo jejich nálezu, tak jsem prostě věděla, že už mi to studium založené na biflování nemá co dát.

Takže jedničky nešly lehce?

Kdepak, já jsem dřela. Ve čtvrté třídě jsem se třeba přes léto snažila přečíst celou učebnici přírodopisu do dalšího ročníku. Byla jsem hroznej šprt, megašprt. Ale ono to ani jinak nejde, když chcete mít jedničky v české škole. Vždyť to množství látky, které musíte recitovat před tabulí, je strašně moc.

Je něco, v čem byla česká škola přínosná?

Naučila mě disciplíně, což souvisí s tím biflováním. Byla jsem zvyklá se soustavně učit a z toho těžím doteď. Třeba když se učíte nový jazyk, slovíčka, tak to nejde jinak než tomu dát ty hodiny.

Do USA jste původně jela na rok, ale už jste se nevrátila. Co se přihodilo?

Měla jsem možnost se věnovat předmětům, které mě bavily a zvolit si různé úrovně složitosti. Například jsem se vrhla na studium několika cizích jazyků najednou, což by u nás nešlo. Zjistila jsem, že v USA mám mnohem více možností, že studenti jsou tam aktivnější… To bylo něco, co mi chybělo v Mostě – například jsme na gymnáziu neměli vůbec žádné kroužky. V Americe je nutnost při škole něco dělat.

Na jaké kroužky jste chodila?

Hrála jsem fotbal, tenis, dělala jsem atletiku, dobrovolničila s dětmi, chodila jsem na španělštinu, na kroužek vaření, byla jsem součástí studentského modelu OSN. Zatímco v Mostě jsem šla po vyučování domů a učila se, v USA jsem zůstávala ve škole co nejdéle, protože mě bavilo si toho vyzkoušet co nejvíc. Na tamních školách máte dokonce možnost si založit vlastní kroužek. Škola poskytne prostory a někdy i mentory z řad učitelů. Je důležité být aktivní. Když se hlásíš na vysokou školu, neptají se tě jen, jaké jsi měl známky, ale také, co jsi dělal po škole a jestli jsi dělal dobrovolnou práci.

V čem ještě se americké studium lišilo?

Je postavené na tříbení kritického myšlení, což pro mě bylo úplně nové. Pořád se mě někdo ptal na můj názor a já jsem žádný neměla, protože v české škole můj názor nikoho nezajímal.

Jak dlouho trvá, než člověk začne mít názor?

Dlouho. Do chvíle, kdy jsem si v tom začala připadat pohodlně, to bylo několik let. Ono totiž nejde jen o to mít názor, ale také umět si ho vyargumentovat. A k tomu v Česku studenty nikdo nevede. I když jsem byla na české škole premiantkou, teprve na bakaláři na Pomona College jsem se naučila umět zhodnotit látku, nesouhlasit s vyučujícími a nebát se to vyjádřit. Profesoři nás tam přímo vedli k tomu, abychom s nimi nesouhlasili, pokud svůj postoj umíme podložit. Hodně jsme četli, analyzovali texty a psali hromadu esejů. A když jsem dělala přijímací řízení do OSN, tak to byly samé eseje a k tomu vědomostní otázky, které prověřovaly moje kritické myšlení. Právě Pomoně vděčím za to, že jsem uspěla.

Jak se dá naučit kritické myšlení?

Je potřeba ve studentech pěstovat zvědavost. Třeba tím, že se jich místo glorifikace nabiflovaných vědomostí budeme ptát „co si o tom myslíš ty“ a „jak to na tebe zapůsobilo“. Když chodím na besedy s českými studenty, snažím se s nimi diskutovat. A vidím ty zděšené tváře, když se jich na něco zeptám. Ale docela rychle se chytnou – je potřeba vytvořit atmosféru, že žádný názor není špatný. Když mi jednou jeden student řekl, že si nemyslí, že v Česku existuje platová nerovnost mezi muži a ženami, neřekla jsem mu, že je úplně mimo, ale zeptala jsem se ho, co si myslí o tom, že EU nás v tomto ohledu řadí na chvost statistik. Cílem není studenty kritizovat, ale popohnat je k tomu, aby si vyhledávali informace, začali přemýšlet v souvislostech a nevěřili všemu, co si přečtou nebo uslyší.

Diskutovat ve škole je přínosné ještě z jednoho důvodu: učíte se nejen od učitelů, ale i od spolužáků. U nás ve škole byli studenti z celého světa i z různých koutů Ameriky a jejich pohled na jednotlivá témata se dost lišil. Doteď si pamatuju některé věci, které prohlásili někteří z mých spolužáků během diskusí a já jsem pak nad nimi třeba týden přemýšlela a klidně na tu věc i změnila názor.

Zuzana Vuová (26) se narodila v severočeském Mostě. V šestnácti letech odešla do USA, kde dokončila střední školu a vystudovala bakalářský obor na kalifornské Pomona College. Navázala magisterským studiem na London School of Economics and Political Science. Loni se stala první českou mládežnickou delegátkou do OSN a ve stejnou dobu uspěla také v přijímacím řízení do této organizace. V současné době žije v Libanonu, příští rok jí pracovní povinnosti zavedou do Keni. Mluví česky, vietnamsky, anglicky, francouzsky a španělsky a učí se arabsky.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.