Chtěl jsem být chovatelem exotického ptactva a nesnášel jsem diktáty. Jak vzpomíná na školu rektor AVU Tomáš Vaněk

Základní škola: byly to šťastné roky, nebo utrpení?

Šťastné roky - od pěkné první třídy až po sedmou, osmou, dospívání, chození za školu. Někdy ve třetí třídě jsme měli výbornou paní učitelku Potůčkovou, která nás odmítla známkovat, neřešila, kdo je lepší a kdo horší a všechny nás tak povzbuzujícím způsobem chválila, že jsme propadli úplné euforii ze školy. Bohužel jsme ji měli jen na několik měsíců, pak jsme se vrátili zpátky do hodnoticího systému, ale nebylo to nic hrozného.

Byl jste šprt, nebo lajdák?

Lajdák. Věci mi šly přirozeně, nikdy jsem se moc neučil. Nebyl jsem průserový žák, na konci základní školy jsem měl pár trojek. 

Co vás ve škole bavilo a nebavilo?

Asi se očekává, že řeknu výtvarka.. a jo, bavila mě výtvarka, dílny, tělocvik, fyzika, matika jak kterej rok - když se brala látka, kterou jsem byl schopen vymyslet bez učení, tak mě to bavilo. Co jsem nesnášel, byly diktáty. Všichni to brali hrozně vážně, táta mě s nimi doma trápil, dokola mi to vracel: máš tam tři hrubky, najdi si je. To bylo trauma, nevěděl jsem, kde ta chyba je, a nebavilo mě to po sobě číst pořád dokola. 

Co nejužitečnějšího jste se ve škole naučil?

Nejvíc asi kolektivní spolupráci. A potom to, o čem jsem už mluvil a z čeho čerpám dodnes: paní učitelka Potůčková a poznání, že je potřeba nastavit školní prostředí tak, aby nikdo neztratil chuť se učit. Na AVU vedu ateliér intermédia 3 a držím se toho, že úplně nejdůležitější na pozici pedagoga je povzbuzovat studenty, aby neztratili napojení a víru, že umění má smysl. Za těch šest let na Akademii jim všichni mluvíme do toho, co dělají, potkávají se se spoustou kritiky a ustát to a nepřijít o chuť umění dělat, vlastně není jen tak.

Kterou zkušenost považujete ve svém životě za nejpřínosnější?

Těžko vybrat jednu. Před rokem a půl mi zemřel táta, to byla velká událost. Nebo když jsem po základní škole začal studovat restaurátorství starožitného nábytku a byl jsem v dílně se starými mistry, to byla silná zkušenost. Myslím, že i to, že jsem od dětství intenzivně sportoval - měl jsem zaděláno na to, že budu fotbalista - mě taky ovlivnilo. I vojna byla svým způsobem důležitá, i když ji nerad glorifikuju, jako se to v mužském světě někdy dělá. Ale mně se tam zásadním způsobem proměnilo vnímání světa a vlastně tam jsem umění a malování pocítil jako něco, co má velký smysl. Ještě z vojny jsem se hlásil na UMPRUM - neúspěšně - pak jsem kolem roku 1989 chvíli dělal revoluci na malém městě, rok na to jsem to zkusil na AVU a tam to vyšlo napoprvé.

Co silného se dělo v dílně s mistry?

To byla klasická zkušenost tovaryše - než jsem šel do školy, první půlrok jsem byl v truhlářské dílně. Nejdřív jsem se učil brousit všechny nástroje, pak trochu řezat, upravovat dřevo, poznávat jeho druhy, teprve asi po měsíci jsem dostal první úkol - udělat stoličku. Zároveň jsem pracoval ve stejné dílně jako všichni ti staří mistři, co už pracovali na složitých nábytkářských věcech, intarziích, šelakových politurách a dalších starých technologiích. Původně jsem přitom chtěl být chovatelem exotického ptactva, líbilo se mi, jak jsou ti ptáci barevní a přitahoval mě ten svět v korunách stromů. Na základce jsem byl ale označen za toho, kdo “pěkně píše a dobře kreslí”, tak šli ptáci stranou.

Tomáš Vaněk chodil na základní školu v Žirovnici na Vysočině, potom se vyučil restaurátorem starožitného nábytku. Na vojně začal kreslit a malovat a rozhodl se přihlásit na Akademii výtvarného umění. V roce 2010 se na školu vrátil jako vedoucí ateliéru intermédií. Od roku 2014 je rektorem. Věnuje se konceptuálnímu umění, v roce 2001 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého pro umělce do pětatřiceti let. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.