Chtěla bych, aby se uměli sami ohodnotit a dopřeju jim dlouho plánované pokusy, chystá oceněná učitelka pro své páťáky

S jakými pocity očekáváte začátek školního roku?

Na frmol, který přijde, se moc netěším, ale na děti fakt jo. A je nás tady víc, zrovna jsme se o tom s kolegyněmi bavily.

Jaké jsou zářijové děti, jak se na ně musí?

Plné zážitků, které potřebují sdílet, ať už se mnou, nebo mezi sebou. Takže určitě minimálně první týden bude hodně povídací. Ale především budou odpočatí, nekonfliktní. Ten rozdíl mezi červnovým a zářijovým dítětem je obrovský, což koneckonců platí i o učitelích.

Jak řešíte při povídání o prázdninách to, že některé děti třeba neměly tolik letních zážitků jako jiné?

Ať si povídáme o čemkoli – třeba v ranním kruhu - každý má právo říct, že o tomhle nechce mluvit. To je asi jediné, co s tím můžu dělat. Samozřejmě si všímám dětí, kteří nemají doma tak podnětné prostředí jako jiné. A když mi připadá, že má někdo sportovní nebo jiné nadání, pokusím se při nějakém neformálním rozhovoru rodiče pošťouchnout, že stojí za to v tom dítě rozvíjet. A co se týče zážitků, i proto se je snažím dětem poskytovat i já v rámci školy. Jezdíme na výlety, stanujeme, loni jsme byli na přechodu Jeseníků…

Hodně zážitková byla i hodina dějepisu, která se dostala do vašeho videomedailonku v rámci soutěže Global Teacher Prize. Celou jednu hodinu jste si s dětmi venku přehrávali proces s Janem Husem. Jak stíháte probrat vše, co musíte?

V učebnicích je toho strašně moc a pro děti to většinou není moc zajímavé. Zaujmou je spíš detaily, které jdou hlouběji. A takové se snažím hledat. I do života mi přijde důležitější, dostat se pod kůrku, umět přemýšlet o souvislostech, o příčinách a následcích… Snad to nebude znít moc pateticky, když řeknu, že mám potřebu na děti působit morálně. Chci, aby byli dobrými lidmi. Aby uměli s ostatními hledat společnou cestu. Když se podívám, jak se třeba v politice neustále zmenšuje prostor pro morálku, tak mám pocit, že to je to, čím já jako kantor můžu prospět naší zemi. Naučit děti slušně se chovat, umět odpouštět. Aby byli sebevědomí a přitom féroví. Osobnostní rozvoj v osnovách není. Přitom mně to přijde podstatnější, než aby uměli krasopis. A když se tak nad tím zamyslím, v mé třídě ani není nikdo, kdo by bůhvíjak krásně psal. (smích)

Co důležitého si odnesli z hodiny o Janu Husovi?

Podle mě všichni pochopili, že když bojujete za nějakou pravdu, a pak tu pravdu odvoláte, tak tím popřete všechno. Vzali to vážně, bylo vidět, že to cítí. Když měli říct, jak by se v kůži Husa zachovali, jen dva kluci řekli, že by odvolali. Mají ještě pohádkový náhled na svět. Oni hrozně rádi diskutují. A tak jsem naplánovala argumentační hru na Husovo téma, ale ukázalo se, že nikdo nechtěl hájit něco, v co nevěří. Z tohohle pohledu hodina vlastně nevyšla tak, jak jsem si naplánovala, ale nakonec jsem byla ráda. Musím říct, že my v téhle třídě nejsme zvyklí si lhát, otevíráme i nepříjemné věci, děti to dokáží i směrem ke mně.

Odváží se vám říct, že se jim na vás něco nelíbí?

Ano, já je k tomu i vybízím. Musí ale dodržet pravidlo: slušně a vlídně. Loni ke konci roku jsem udělala chybu: měli jsme referáty na jednotlivé kraje České republiky, hrozně hezký projekt, děti do těch míst jezdili, natáčeli videa, fotili fotky… Hrozně je to bavilo, každý kraj si spojili s tím, kdo ho přednášel, nesplývalo jim to, jako kdyby všechno slyšeli ode mě. No a jeden kluk měl mít referát na Vysočinu, ale pořád ho nenesl. Řekla jsem mu, že i když ho přinese v pondělí, už to bude přinejlepším na dvojku. Když to nakonec odvyprávěl, byla to tak hezká přednáška, promyšlená a navíc s vášní přednesená. Byla jsem tak nadšená, že ze mě vylítlo, že to byla nejlepší přednáška ze všech a že to je jasná jednička. Už to, že jsem ji prohlásila za nejlepší, byla chyba, protože já obvykle nesrovnávám a nemyslím, že je to nutné.

Asi za dvě hodiny za mnou přišli tři kluci a řekli mi, že se jim nelíbilo, že ten spolužák dostal jedničku, protože jsem přece říkala, že dostane maximálně dvojku. Svolali jsme kruh a já jsem dětem řekla, že bych s nimi potřebovala probrat, jak svou chybu napravit. Vždycky to tak děláme, protože tím se učí, že když něco pomotají, musí k tomu umět najít klíč. Bylo mi jasné, že jsem udělala chybu a že bych tu jedničku měla vzít zpátky. Najednou vstal ten, koho se to týkalo, a říká „To je přece jasné, co máte udělat – dát mi dvojku.“

Dělám spoustu bot, nejsem paní Dokonalá. Například se mi nedaří dlouhodobě udržet systém známkování, sama to správné stále hledám. Ale když se stalo tohle, řekla jsem si „Péťo, to je přece přesně to, co chceš. Čert vem vyjmenovaná slova po V, hlavně že z nich vyrostou dobrý chlapi a ženský.“

Letos vás čeká pátý a poslední rok se stejnou třídou, máte nějaký speciální cíl, než je vypustíte na druhý stupeň?

Mám. Aby se naučili sami sebe ohodnotit. V září nás samozřejmě čeká opakování, ale nejdřív nebudu dávat známky, budeme opakovat proto, aby každý zjistil, co mu v hlavě zůstalo. Udělají si takovou tabulku, kam si zapíší, co jim jde a co se musejí doučit. Anebo nedoučit. Oni jsou zodpovědní za svoje učení, ne já. Dokud se oni sami nerozhodnou, že chtějí něco umět, tak to umět nebudou. Proto je důležité, aby věděli, v čem jsou silní a v čem slabší a aby se z toho, že jsou v něčem slabší, nehroutili. S něčím takovým je potřebuju vypustit v červnu do světa.

Ještě nějaká novinka do posledního roku?

Strašně dlouho jim slibuju pokusy. Letos to konečně uskutečním. Dokonce chystám… Já vám to schválně řeknu, a pak už to budu muset splnit. S kamarádem z Fyzikálního ústavu jsem se domluvila, že mi pomůže sehnat tekutý dusík. A budeme zkoušet třeba banánem zatlouct gumu do dřeva…

Já jsem z biologie a z chemie maturovala, ale nikdy mi  přírodověda nešla učit. A už jsem přišla na to, proč – cpu do dětí systém, učím je, jak zařadit věci do šuplíčku, ale to není vzrůšo. Pochopila jsem to třeba i ve škole v přírodě na Šumavě  – řekla jsem jim, ať si s sebou vezmou nádoby na hmyz, měli jsme s sebou samozřejmě určovací klíče a různé přírodovědné knížky. Sbírali jsme, co jsme našli, až jsme se přimotali k nějaké tůňce, a tam byli pulci. Tak si jich pár pochytali, pak si jdeme tou horskou silničkou a najednou na mě volají „paní učitelko, ono nám to něco žere". Byla jsem jen schopná jim říct, že je to nějaká dravá larva. Později jsme z knížek zjistili, že je to larva potápníka. A už kreslili larvu, a hledali, jak vypadá dospělý potápník, a zjistili, že je pěkně nenažranej…

Když jsme šli vracet pulce, našli jsme pro změnu čolky. A viděli jsme otesané stromy od bobrů. Tak jsem vyhlásila noční výpravu za bobry – cestou jsme se učili houkat jako puštík, někdo nám odpovídal, možná právě puštík. Děti napínaly uši, interpretovaly zvuky, a těch zvířat, co tam ve tmě díky své fantazii „viděly“… Chodili mokrou trávou, na cestě jeden kluk zapadl do potoka, máme z toho silné zážitky a to včetně mě. Snažíme se hodně chodit ven i v Praze. Jednou jsme vyrazili poznávat ptačí zpěv do Hvězdy. Mám ve třídě 26 dětí a ráno v 6:00 jich u metra stálo 24, přitom to bylo dobrovolné. Viděli jsme pářící se datly, kdo to má? 4.C to měla. A to mě na tom vlastně baví nejvíc, ty zážitky. Hodiny, které jsou naplněné emocemi, protože podle mě emoce aktivujou učení.

Medailonek Petry Šubrtové ze soutěže Global Teacher Prize:

https://www.youtube.com/watch?v=tF6nbrKmCWs

Petra Šubrtová učí na prvním stupni ZŠ Petřiny sever v Praze. Loni skončila na druhém místě v mezinárodní soutěži o nejlepší učitele Global Teacher Prize. Je zapojená v mnoha projektech jako je Začít spolu nebo Krok ze školy do přírody, jehož cílem je dostat častěji děti z lavic k učení venku. Vytváří a testuje didaktické pomůcky, je koordinátorkou školního parlamentu. Má tři děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.