Deník maturantky v době koronavirové: Úspěch u online přijímaček není zcela v mých rukách

Technické nároky, které složení písemného testu vyžaduje, pro mě byly poměrně překvapivé a přinutily mě zamyslet se nad tím, jak se s takovými překážkami poperou čeští studenti. Ti opravdu nezažívají lehké období, jsou na ně v některých případech kladeny ještě větší nároky než obvykle. A tyto nároky se odrážejí i v nerovnostech, čehož jsou přijímací zkoušky skvělým příkladem. Pojďme se podívat proč.

Jeden z požadavků, abyste test mohli složit, je, že vám musí být vidět do obličeje a zároveň na ruce. To téměř přímo implikuje, že pokud chcete mít alespoň nějakou šanci se na tuto školu dostat, budete si muset pořídit webkameru. Tu není těžké sehnat a cenově je to také poměrně dostupný předmět. A nakonec, kdybychom se k testu museli dostavit osobně, nějaký ten peníz bychom za dopravu a případně i ubytování v Brně utratit museli. Alespoň tak nám to bylo řečeno. Ale dobrá, uznávám, v této obtížné době je třeba dělat kompromisy. Dále už to tak přímočaré ale není.

Propast nerovností roste

Další z podmínek je stabilní internetové připojení. Pokud ho ztratíte na delší dobu, je velká pravděpodobnost, že budete ze zkoušky vyloučení na základě předpokládaného pokusu o podvod. Studentům je tedy doporučeno, aby test skládali na místě, kde toto stabilní internetové připojení je. Zároveň by si měl student zařídit místnost, kde nebude rušen. Ačkoliv se tyto podmínky nejspíš mnohým z nás zdají jednoduše splnitelné, výjimky se určitě najdou.

Jako by samotná distančí výuka nebyla dostatečnou přítěží pro méně privilegované studenty, jsou na ně kladeny další nároky, které nejsou splnitelné pro všechny bez rozdílu. A pomyslná propast nerovností roste.

Nejsou to však pouze uchazeči z horších socioekonomických podmínek, pro které tento způsob přijímaček může představovat problém. Studenti nejsou všemocní a většina faktorů, které jsou při prezenčních testech poměrně pevně v jejich rukou a stejné pro všechny, se nyní stávají neovlivnitelnými a individuálními. Jaké bude v daný den internetové připojení nedokážeme předpovědět. Klidné prostředí je také do jisté míry věc, kterou nedokážeme zaručit. Velkou překážkou je nyní i omezení cestování. Nemůžeme si jít napsat test k příbuzným či známým, u kterých by byly tyto podmínky lepší. Kdo ví, situace se možná brzy změní, ale rozhodně s tím nelze počítat. Nakonec nám nezbývá nic jiného než doufat. Je to ale dostatečná útěcha?

Nedá se s testy počkat?

Sama mám obvykle hodně daleko k tomu, abych se nechala rozhodit a znervózněla, ale musím přiznat, že dokonce i mně se při pomyšlení na to, jak málo toho bude v mých rukou při jedné z nejdůležitějších zkoušek mého života, začíná zmocňovat neblahý pocit nervozity. Fakt, že by se lehce mohlo stát, že u testu neuspěju z důvodu, který nemůžu ovlivnit, a druhou šanci již nedostanu, mi opravdu nedělá radost.

Tímto textem však nechci vyjádřit úplný nesouhlas s online testováním, v současných podmínkách je toto opatření pochopitelné. Není však jiná možnost? Nelze s testováním počkat a sledovat, zda se podmínky nezlepší, což by umožnilo ho provést prezenčně? Či alespoň nabídnout prezenční testování těm, pro které je zajištění vhodných podmínek pro složení online verze obtížné? Koneckonců v některých zemích již proběhly přijímací testy naživo, tak proč by to u nás nešlo alespoň částečně? Věřím, že existuje řešení, které by pomohlo alespoň zmenšit tuto propast nerovností, kterou online režim vytváří. Věřím také, že by mělo být prioritou taková řešení hledat.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.