Děti milují Minecraft a Minecraft umí spoustu věcí, které se budou dětem v životě hodit, říká lektor a bývalý učitel

Jak vás napadlo používat Minecraft ve výuce?

Vždycky jsem se zajímal o to, co moji žáci dělají na mobilu. Co to máte? Naučíte mě to? ptal jsem se jich - a oni mi hrozně rádi ukazovali, co v Minecraftu stavějí. Začal jsem se o to zajímat a zjistil jsem, že existuje Minecraft Education Edition neboli vzdělávací edice, kde jsou speciální nástroje pro učitele. V tu chvíli to pro mě byla jasná volba. Dává mi smysl se podívat, co žáky baví, a vstupovat do jejich světa, využívat jazyk, kterému oni rozumí. Pak není třeba složitě hledat, čím je motivovat.

Takže jste přišel do třídy a řekl: Dnes budeme pracovat v Minecraftu. Jaká byla reakce?

Ano, řeknete tu magickou větu, a děti jsou vaše. Já jsem je vždycky rovnou zchladil: nemyslete si, že tam budeme hledat nějaké creepery nebo mlátit pigmany. I tak byli nadšení. Často říkáme, že děti by měly trávit méně času hraním počítačových her nebo na mobilu, ale proč jim neukázat, že ten čas, který tráví na počítači, můžou trávit i smysluplně? Že i pomocí nástrojů, které oni znají, se mohou něčemu novému naučit a systematicky rozvíjet své kompetence v různých oblastech. Děti umí Minecraft a Minecraft umí spoustu věcí, které se mohou hodit dětem.

Jaké třeba?

Například krásně rozvíjí schopnost spolupracovat. Je na spolupráci přímo založený. Měl jsem ve třídě dva žáky, kteří se úplně nemuseli. Oba byli vůdčí typy, takoví ti dva kohouti na jednom smetišti. Tak jsem pro ně připravil týmovou úlohu - každý z nich měl svůj tým, ale museli spolupracovat, aby úlohu dokončili. Tihle dva kluci, kteří by spolu jinak nemluvili, se najednou navštěvovali v lavicích a domlouvali se, jak co udělají. Rád bych vám řekl, že to skončilo happyendem a stali se z nich kamarádi na věky věků - to se nestalo, ale byli spolu od té doby schopni komunikovat.

Schopnost spolupracovat, něco prezentovat, obhájit si svůj názor, to jsou dovednosti, bez kterých už se v moderní společnosti nikdo neobejde, přitom na školách se jim moc pozornosti nevěnuje. Tím, že si děti čtou v učebnici a dělají pracovní listy, to příliš netrénují. Minecraft dává učiteli do rukou další nástroj, kterým může tyto dovednosti u dětí rozvíjet.

Na co ještě se dá Minecraft využít?

Vzpomínám, jak moji žáci nechápali, proč se při výpočtu objemu strany nesčítají, ale násobí. Pochopili to právě až v Minecraftu. Díky tomu, že je 3D, skvěle rozvíjí prostorové vnímání. Má integrovanou výuku programování v několika programovacích jazycích – rozvíjí se tím algoritmické myšlení neboli schopnost rozložit složitý úkol na jednodušší. Taková dovednost se hodí každému, ne jen těm, kdo se stanou programátory.

Co je ale na Minecraftu nejcennější: je to velmi univerzální výukové prostředí, které podporuje badatelský přístup a je skvělým nástrojem pro projektové vyučování. Já jsem učil informatiku a dějepis, což nejsou zrovna blízké předměty, ale díky Minecraftu se mi dařilo je propojovat. Když jsme v dějepise probírali starověký Egypt, tak jsme si v Minecraftu naprogramovali stavbu pyramidy a ukazovali jsme si i všechny mechanické principy. Když jsme brali středověk, udělali jsme si model středověké vesnice a probírali jsme nejen architekturu, ale obecně fungování středověké společnosti. Skvěle propracovaná je v Minecraftu chemie – ve škole se moc pokusů nedělá, aby nedošlo k nějakému průšvihu. V Minecraftu si toho děti mohou bezpečně vyzkoušet spoustu. Nebo je tam skvělý model lidského oka - můžete si ho prohlédnout zvnějšku, ale i vletět dovnitř. Žáci mohou sami stavět realistické modely orgánů, aby lépe pochopili, jak fungují. Aby to dokázali, musí si načíst hodně o tom, jak vybraný orgán funguje, ale zkuste hádat – budou si informace zjišťovat raději kvůli písemce, nebo kvůli tomu, že to potřebují do Minecraftu? Chytré studie potvrzují, že to, co mají žáci spojené s nějakým prožitkem, se jim uchovává v dlouhodobé paměti. Samozřejmě to není o tom, že by teď všichni učitelé měli každou hodinu pracovat v Minecraftu…

No právě - co třeba učitelé, kteří to s technologiemi neumí?

Pokud se ve škole nenajde jiný zapálený učitel, mohl by to být učitel informatiky, který prošlape cestičku i pro ostatní učitele. Ideální je, když se s tím začne v informatice a rozšíří se to do dalších předmětů. Mám příklady z Brna, z Českých Budějovic, kde začali tím, že si v Minecraftu společně vytvořili model školy. Zní to triviálně, ale znamená to: získat plánek školy, pracovat s měřítkem, dobře si rozložit práci v týmu – zase jsme u té spolupráce.

Někteří učitelé měli jazykovou bariéru, tak jsme pro ně vytvořili speciální stránku minecraftedu.cz, kde najdou přípravy na hodiny v češtině. Do Minecraftu se tak mohou odvážit i pedagogové, kteří s ním nemají žádné zkušenosti. Stačí si vzít někdy večer na gauč notebook, projít si to, vyzkoušet a druhý den zkusit s žáky. To vše samozřejmě platí i pro rodiče.

Jenom že žákům to asi půjde lépe než učitelům.

To narážíte na velmi důležitou věc: je pořád řada učitelů, kteří chodí do hodiny s tím, že musí vědět více než žáci. Učitel už ale přece dávno není chodící encyklopedií jako v 19. století. Je důležité si tohle srovnat v hlavě. Výukový cíl chemikáře není naučit hrát děti Minecraft, ale naučit je, jak se tvoří prvky nebo sloučeniny. Minecraft je jen nástroj. Já se považuji docela za odborníka a i tak myslím, že by si mě žáci namazali na chleba.

Všichni žáci? Znají Minecraft opravdu všechny české děti?

Když se ve třídě zeptáte, kdo hrál někdy Minecraft, zvedne ruku buď úplně celá třída, nebo zůstanou jeden dva, kteří to nikdy nehráli. Obvykle spíš děvčata, ale jakmile se s tím naučí pracovat – což je otázka jedné hodiny – v ničem za kluky nezaostávají, a to včetně úloh na programování. To je příjemné zjištění a ukazuje to, že často máme různé předsudky.

Konzervativnější lidé se asi budou ptát: jaká je efektivita takové výuky?

Samozřejmě že když si žáci v učebnici přečtou kapitolu o oku, bude jim na to stačit patnáct minut, kdežto v Minecraftu strávíme celou hodinu. Pokud ale chci, aby opravdu věděli, jakým způsobem oko funguje a zapamatovali si to déle než do příští písemky, tak mi Minecraft dává do ruky velmi silný nástroj. V průzkumu společnosti Microsoft uvedlo 90 procent učitelů, že se jim zapojením Minecraftu do výuky podařilo rozvinout dovednosti studentů v oblasti řešení problémů, kreativity, kritického myšlení a spolupráce. Odborníci upozorňují také na to, že když se děti učí pomocí technologií, úplně odpadá strach z chyby, který bývá často příčinou školních neúspěchů nebo pasivity.

Je kromě Minecraftu ještě jiný nástroj, který děti baví a dá se využít ve škole?

Na výuku programování je dobrý program Scratch nebo KODU, ten je spíš pro menší děti. Ale napadá mě ještě jedna zajímavá věc: jak s dnešními dětmi komunikovat. Nevím, jestli jsem jako učitel dělal něco špatně, ale když jsem poslal žákům email, tak si ho skoro nikdo nepřečetl. A to ani v případech, kdy jsem jim posílal věci, o kterých jsem věděl, že je zajímají. Jednou jsme koukali na dokument z cyklu České století, bylo to o mnichovské dohodě, ale s koncem hodiny jsem to musel utnout zrovna při dramatické scéně. Žáci se mě sami ptali, kde to mohou dokoukat, tak jsem jim poslal link emailem. Když jsem se příští hodinu ptal, kdo to dokoukal, nepřihlásil se nikdo. Problém nebyl v tom, že by ztratili zájem, ale že se vůbec nepodívali na email. Pro nás je to denní chleba, je to náš pracovní nástroj, ale pro ně je to sto let stará technologie, kterou používají prarodiče. Cítil jsem, že potřebuju modernější nástroj komunikace a zvolil jsem Microsoft Teams, který funguje podobně jako Messenger nebo Whatsapp – můžete tam psát, ale i lajkovat zprávy, posílat animované gify, označovat účastníky… Když viděli, co to umí, mělo to podobný efekt jako s tím Minecraftem – místo abych je násilně vtahoval do svého světa, vstoupil jsem já do toho jejich. Najednou šla komunikace velmi přirozeně.

Proč jste si neudělali třeba skupinu na Facebooku?

Respekt ke všem učitelům, kteří kreativně používají Facebook ke komunikaci se třídou, ale pro mě bylo důležité být s žáky v uzavřeném prostředí. Pokud budu Facebook používat ke školním účelům, nesu odpovědnost za to, že na něm děti jsou. Přitom „Teamsy“ fungují velmi podobně – zmínil jsem třeba lajk: když ho učitel chytře použije, ve chvíli, kdy někdo napíše něco smysluplného nebo odevzdá zajímavou práci, může to být motivace pro další žáky, aby taky napsali něco kloudného. To je ta naše prokletá doba feedbacků. Samozřejmě je potřeba pracovat citlivě s těmi, kteří na tyhle věci nejsou, ale to už je na učiteli, jak si to pohlídá.

Sám máte tři malé syny – jak jim nastavujete přístup k technologiím?

V momentě, kdy byl první syn schopný pracovat s tabletem, což bylo ve školkovém věku, tak jsem to nezakazoval, ale hlídal jsem si dvě věci: kvantitu, ale i kvalitu. Kolik času tomu věnuje, ale i co tam přesně dělá. Jestli rozvíjí své strategické nebo logické myšlení, nebo třeba aspoň postřeh. Nebo jestli hraje hloupou hru, která jen zapojuje první signální a je to ztracený čas. Každému rodiči tedy doporučuju: sednout si k tomu s dítětem a nechat si od něj ukázat, co hraje. Dítě na to čeká. A po čem touží nejvíc: aby s ním táta nebo máma byli v tom světě.

Coby lektor školíte učitele, jak pracovat s technologiemi. Jak si v tom stojí české školy?

Mám za sebou roadshow pro školy, při níž jsem se setkal s 1300 učiteli různých předmětů. Možná vás trochu překvapím, ale myslím, že na tom nejsme vůbec tak špatně. Pořád máme tendenci říkat, jak to u nás nefunguje a jak je školství zkostnatělé. Já si to nemyslím. Ano, když nás budeme srovnávat s prestižními londýnskými školami, tak tam nejsme, ale školy ušly ohromný kus cesty, běžně se využívá elektronická třídní kniha, interaktivní tabule, Teamsy už mají na školách desítky tisíc uživatelů. Ta atmosféra nedostatečného sebevědomí až sebemrskačství je nebezpečná a velmi kontraproduktivní. Mnohem víc bude fungovat, když se zaměříme na příklady dobré praxe. Jako učitel dějepisu mám oblíbené období Karla IV. nebo první republiky, to byly doby, kdy měli Češi chuť vytvářet nové věci a zkoušet nové postupy a strašně rád bych naši společnost zase viděl v této pozici. Nenadávat a nečekat, co k nám přijde ze zahraničí, ale aktivně se na modernizaci podílet.

Miroslav Dvořák pracuje jako specialista pro oblast školství společnosti Microsoft. Učil dějepis a informatiku na základní škole na Praze 6, kam sám jako dítě chodil. V kontaktu s českými školami dále zůstává jako konzultant a lektor, který se zaměřuje na využívání technologií v oblasti vzdělávání.

Rozhovor vyšel v příloze Akademie Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.