Pokud mají učitelé žáky podporovat, měli by pečovat i o vlastní psychiku, říká psycholog Štach

Na co by se učitelé měli zaměřit, aby dětem postupný návrat do lavic usnadnili i s ohledem na to, že ne všechny děti musejí být v dobré duševní kondici po dlouhodobém lockdownu?

Téma duševního zdraví u dětí teď hodně ožilo a vyjadřuje se k němu celá řada odborníků. Myslím, že pedagogy to může přivést k tomu, aby se zamysleli se nad tím, co je cílem pobytu ve škole. Je to jen výkon a poslušnost? Nebo třeba schopnost samostatně myslet, umět se poučit z chyb, rozvíjet kreativitu a vlastní potenciál dětí? Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že nejen děti, ale i dospělí mají problémy sami se sebou. A možná je paradoxně potřeba – spíš než přímo na děti – zaměřit se ve škole právě na dospělé, na učitele a na jejich duševní zdraví.

Jako psychologovi a psychoterapeutovi mi přijde samozřejmé, že se starám i o svůj psychický stav, protože vím, že se to přenáší na klienty. Proto je z jistého pohledu pro učitele povinností zabývat se svým duševním zdravím a schopností zvládat osobní krize. Pokud sám budu pod obrovským stresem a psychicky se rozpadnu, není možné, aby se to nepřenášelo i na moje žáky. A naopak, pokud se zaměřím na vlastní psychohygienu nebo se začnu zajímat o to, jak lépe dělat svou práci, bude to mít dopad i na mé žáky. Dětem prospěje, když pedagog bude umět dobře zvládat krizové situace a svoji psychickou zátěž.

Když mluvíte o důležitosti psychohygieny u učitelů, co si pod tím konkrétně představit?

Profese učitele není jen o předávání informací, ale hlavně o vztazích. Vztahy ale také vyčerpávají. Začal bych od toho, že bych si nic nenalhával. Je potřeba být schopen přiznat si, že je toho moc. Zastavit bych se měl sám ještě předtím, než mě zastaví kolaps. Ten může signalizovat chronická únava a nespokojenost, neřešené konflikty nebo rezignace, obavy a strach. To je koktejl, který ničí motivaci, psychiku i tělo.

V pomáhajících profesích panuje takové přesvědčení, že vše musí být stoprocentní. Že musím umět všem dětem pomoct, že to musím udělat dneska, že zítra už může být pozdě. Je tu statisticky více lidí, kteří to myslí dobře, ale škodí si tím, že neumí rozložit své síly. Jako klíčový vidím zájem. Tam, kde už nemám zájem ani o sebe a jsem vyhořelý, jak se můžu zajímat o děti a předávat jim něco pozitivního?

A co mám jako učitel dělat, když už toho na mě začíná být moc?

V této oblasti může škola dělat dvě věci. První je systémová podpora. Vedení musí rozumět tomu, že tyto problémy existují a musí poskytnout pedagogům patřičnou podporu například formou supervize, podpůrné skupiny, dalšího vzdělávání nebo podpory osobnostního růstu. Pak je tu ta individuální rovina, protože každý z nás je jinak odolný vůči stresu nebo zátěži. Záleží pak na mně, zda jsem ochoten si přiznat, že se něco děje. Zda najdu odvahu začít se o sebe starat. Je dobré umět si všímat vlastního prožívání a pocitů. Tím můžete hned začít, a je to často nepříjemný proces poznání, co všechno u sebe zanedbáváme. Unavit a vyčerpat se může jak tělo, tak i mysl. Relaxace a odpočinek se dost podceňuje. Pak i my dospělí se musíme doslova učit myslet i na sebe a hledat aktivity, které můžeme dělat.

Co by se mělo stát ve školách, aby současnou situaci byly schopné využít jako impuls k pozitivní změně?

Ve školství se hodně zachází s mocí, kontrolou a mluví se o respektu k autoritě. To může vypadat a dít se různě. Je tam ukryt celospolečenský přesah. „Normalizační techniky“ výchovy a výuky pokládám spíše za institucionální skupinovou patologii. Je to výzva pro celý ten kolos a ukáže se, jestli je vůbec možné se v rámci školství domluvit a jestli k tomu je vůle.

Bylo by skvělé nepromarnit příležitost udělat dobré změny. Není čas opustit sezení v lavicích od pondělí do pátku? Třeba pro druhý stupeň si opravdu nejsem jistý, zda je tak přínosné sedět pět dní v týdnu denně šest hodin v lavici, koukat na tabuli a být myšlenkami nepřítomen. Mluví se o vzdělávání venku nebo na školách v přírodě, situace vyloženě vyzývá k tomu využít něco z těch alternativních přístupů, ke kterým to rigidní školství dříve nebylo zrovna moc přístupné.

Hodně se teď mluví o nárůstu apatie u dětí a o ztrátě motivace cokoli dělat.

Obecně je to hodně individuální. Pro někoho mohla být situace po psychické stránce náročná už předtím, a když vám pandemie vezme něco, co je pro vás důležité, může to být poslední kapka. To se ale týká dětí i dospělých.

Možná tady můžeme mluvit o bezmoci. Pandemie je okolnost, která přichází zvenku, a nemůžeme ji moc ovlivnit. To může určitě vést k apatii, ne za čtrnáct dní, ale za rok a půl už ano. Apatie jako forma obrany ale někdy může být i zdravá. Je potřeba vnímat, kdy je to apatie v rámci adaptace na novou situaci a kdy už je to devastační. Některé děti prostě zaměří pozornost na to, co mohou dělat, k dispozici toho ale moc není.

Také je určitě rozdíl, jestli žijete na venkově nebo ve větším městě. Na vesnici se toho pro běžný život moc nezměnilo, ale pokud žijete ve větším městě, pak je tlak samozřejmě větší a možnosti menší. Záleží i na tom, jak to rodiče dětem vysvětlí. Pokud syn uvidí, že mám obavy o život a propadám panice, bude to na něj mít samozřejmě negativní dopady.

Na druhou stranu to vztahy může změnit i pozitivně. Lidé spolu tráví více času, zažijí si i ty ponorky, projdou si konflikty a různými emocemi. Je to přece přirozené. Zdravá rodina je charakteristická tím, že si dovolí mít konflikty. Jejich potlačování může nakonec nadělat víc škody než užitku.

A jak člověk pozná, že ta míra konfliktů nebo negativních pocitů bude mít nakonec konstruktivní vyústění?

Špatné je, když už nemám odstup a nedokážu druhý den říct: včera to bylo tak a tak, a dneska už je to jinak. Když jsou konflikty destruktivní a je v tom déletrvající nenávist. Začne to žít svým vlastním životem a já jsem pohlcený v té negativitě a destruktivitě, žiju jen tím konfliktem a nevidím nic jiného. To už problém je.

Ministerstvo školství plánuje dlouhodobou podporu dětí po návratu do škol formou doučování nebo letních kempů. Co potřebují učitelé, aby zvládli dětem skutečně pomoci?

Ať už jsme jakkoli kritičtí vůči pedagogům nebo školství, je dobré si uvědomit, že toho po nich na druhou stranu chceme hodně. Měli by vychovávat děti, pozitivně je motivovat, učit je, měli by sami být vzdělaní, a k tomu by ještě měli mít psychologické znalosti a zvládat řešení krizových situací. Někteří se pod tím možná hroutí, když to všechno slyší. Mnohdy není možné naplnit očekávání okolí, ale ani to své. Specifika práce se skupinou dětí navíc přináší i třaskavé kombinace.

Bylo by skvělé, kdyby do školství konečně doputovala supervize. To je oblast péče o celý tým pedagogů. Pomáhá s procesy, které ovlivňují naši práci a které si nemusíme plně uvědomovat. Takové setkání vede profesionál s dlouholetou praxí a výcvikem, který není členem týmu školy. To je velmi důležité. Supervizor nemůže být kolega, i kdyby sám byl kompetentní supervizi provádět. Vůbec bych se toho nebál. Po dětech chceme všelijaké aktivity. Máme je „vést a vychovávat“ k růstu. Supervize je růstová aktivita pro dospělé.

V rámci sociální práce nebo zdravotnictví tyto aktivity již dávno běží a jsou součástí práce. Pokud se chystá plán na podporu dětí, bylo by dobré myslet i na pedagogy. Mělo by to být součástí balíku podpory po návratu do škol, nebo ještě lépe, mělo by se to uchopit systémově. To není něco navíc, to už dávno mělo být. Závažnost situace mi přijde alarmující. Na to, jak je to náročná profese, je péče o psychiku opravdu malá. Je už minutu po dvanácté. 

Daniel Štach vystudoval jednooborovou psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zkušenosti postupně získával v oblasti psychiatrie, krizové intervence, manželského a rodinného poradenství. Aktuálně působí jako školní psycholog ve speciální škole, vedle toho provozuje soukromou psychoterapeutickou praxi a zabývá se psychoanalytickou párovou terapií.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.