Děti potřebují ve škole zažít pocit, že rostou. V tradiční škole se jen přizpůsobují dospělým, říká Milan Hejný

V poslední době se o vás hodně mluví. Co na to říkáte?

Ti, co říkají, že naše metoda je neověřená, se cítí ohroženi, ale oni by se cítili ohroženi čímkoli, co ruší zaběhaný řád. Vůbec jim nevadí výsledky evropských žebříčků, podle nichž jsou čeští žáci matematikou doslova frustrováni. Ani jeden z těch, kteří naši metodu zpochybňují, se nebyl podívat na naše hodiny. Ale nevnímám to jako boj. Je to běh na dlouhou trať. Karel Havlíček Borovský napsal: „Nade mnou nebe pověr, pode mnou moře předsudků a já na chatrné bárce zdravého rozumu se snažím přežít.“ Strašně mi to připomíná tohle. Ovšem já jsem na tom podstatně lépe. Já se nemusím o svůj život obávat, já mohu v klidu pokračovat v práci, což taky dělám.

Vy pořád zdůrazňujete že si ani nepřejete, aby se vaše metoda učila všude.

Komu to není blízké, nemá smysl, aby to učil. Já jsem i psal dopisy ředitelům, kde jsem je prosil, aby do toho žádného učitele nenutili.

Jak by tedy mělo podle vás vypadat ideální zavedení metody Hejného ve škole?

Když přijde učitel za ředitelem, že to někde viděl a že by tak chtěl učit, bylo by fajn, kdyby mu dal ředitel šanci, aby šel na nějakou letní školu, kde se o metodě dozví víc. Aby nebyl veden jen entuziasmem. Pokud nápad vzejde naopak od ředitele, ať nabídne těm, které to láká, že jim zaplatí seminář. V žádném případě k tomu nikoho nenutit.

Pojďme přece jen rozptýlit případné pochybnosti ředitelů… Jedna z námitek je, že je Hejného matematika spíš pro ty slabší a nerozvíjí žáky, kteří mají matematické nadání.

To jsou výroky, které nejsou založené na ničem. Já jsem měl ve třídě 28 dětí a z nich čtyři jsou profesoři matematiky na různých světových univerzitách. Mohl bych se zeptat: odkud víte, že nadané nerozvíjí? Ale jakmile takovou otázku položím, začne konverzace. A já nechci jít do konverzace, protože je jalová a nic nepřinese. Podstatné je, co se děje v realitě. A v té já vidím dostatečný počet zapálených lidí, kteří tvrdí, že jim ta matematika něco přinesla. Spousta učitelů byla vnitřně nespokojena s tím, že matiku museli učit skrze pravidla a vzorečky a naše metoda je osvobodila.

Někteří ředitelé se obávají přechodů mezi jednotlivými metodami matematiky. Když se někdo učí na prvním stupni vaší metodou a pak přijde na druhý stupeň, kde je klasika, není ztracený?

Ztracený není, ale je znechucený. To nejhorší, co ho tam čeká, je, když nový učitel po něm chce, aby rychle sčítal, rychle odečítal. Rychlost je jáma lvová pro matematické myšlení. Jakmile toto nastoupí, tak se žákem je zle, ale ne s jeho myšlením, pouze s jeho známkami. Máme hodně případů, kdy do naší třídy, kde se od první třídy učí matematikou Hejného, ve čtvrtém ročníku přijde nový žák. Máme zkušenost, že o Vánocích je tak dobrý jako ostatní děcka. Třída ho to naučí.

Jaké nároky to klade na učitele?

Nejtěžší je, že musí změnit své zaužívané zvyky kantorského chování. Nesmí skákat žákovi do řeči, nesmí ho poučovat, opravovat, dělá jenom manažera procesu poznávání a podporuje vzájemné diskuse mezi dětmi. Když ta děcka dostanou maximální intelektuální autonomii, tak úžasně ožijí. A začne se jim to líbit, protože mají vnitřní pocit, že rostou. Zatímco v tradiční škole cítí, že oni se musí přizpůsobit tomu, co pro ně svět dospělých připravil. To je ten zásadní rozdíl.

Vy jste to ožití zažil nejdříve sám na sobě, jako malý kluk…

Já jsem měl dvě matematiky: tu školní, ta mi nešla, a tu tátovu, a ta mi šla. Pro mě to byly dva různé světy, on mi tvrdil, že jsem dobrý, ale známky byly špatné. Až na měšťance, když přišly zlomky, tak se ukázalo, že já do nich vidím, kdežto pro kamarády to bylo číslo nahoře, číslo dole a mezitím ta čárečka. Pan učitel mi tehdy řekl: „Ty keď sa začneš učiť, ty to vieš.“ Což samozřejmě nebyla pravda. Moje píle se nijak nezměnila, jen se zúročila tátova metoda. Nebýt toho, že táta pomocí ní udržoval mé matematické myšlení, asi bych se nikdy nestal matematikem.

Podobné ožití jste později zažil u vlastního syna…

Ano, když začal při matematice trpět, tak jsem se na otcovu radu rozhodl, že se zkusím dostat do jeho školy a učit ho sám. Tam vlastně začala moje didaktika matematiky. Myslel jsem, že ho budu učit tak rok, ale zalíbilo se mi to.

V té době jste neměl problém, že neučíte klasicky?

Ne, to naprosto nebylo. Spíš obráceně - do té třídy, kterou jsem učil já, mi kolegové strkali své děti. Já jsem se jinak zabýval takovou vyšší matematikou, ale když jsem pocítil, jak se dětem líbí to, co děláme, přehlušilo to veškeré moje plány, že bych ještě někdy dělal tu tvrdou matiku.

Rozhovor je součástí širšího materiálu, který vznikl pro Řízení školy.

Milan Hejný je přední český a slovenský odborník v didaktice matematiky. Narodil se ve slovenském Martině, kde studoval až do maturity. Na VŠ v Bratislavě by ho z kádrových důvodů nepřijali, takže vystudoval pražskou matematicko-fyzikální fakultu. Působil na ČVUT v Praze, VŠD v Žilině, MFF UK v Bratislavě. V letech 1975–1979 a 1983-1989 experimentálně vyučoval matematiku na ZŠ v Bratislavě. V devadesátých letech byl náměstkem slovenského ministra školství, od roku 1991 je profesorem na Pedagogické fakultě UK v Praze. Je autorem mnoha didaktických publikací a držitelem spousty ocenění, naposledy byl v rámci výroční ceny Eduína uveden do Auly slávy za celoživotní přínos vzdělávání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.