Děti se hodnotí objektivně. Na známkách se domlouváme, říká oceněná matikářka

Máte ve škole i takové děti, které věří, že na matematiku nemají buňky? Jak s nimi pracujete?

Samozřejmě, že takové děti učím. Mně to nejde, a já neumím logicky přemýšlet, říkají. Když se zeptám, z čeho tak soudí, odpovědí, že mámě ani tátovi matika nešla, takže nemůže jít pochopitelně ani jim. Musí se s nimi pracovat a je potřeba hodně mluvení a vysvětlování, že prostě každý tu šanci má. A když jim pak něco sepne, tak můžu říct – vidíš, že na matiku jsi! Dala jsem si za úkol zrovna u těchto dětí „nachytat“ je na něčem, co jim v matice jde, co se jim podařilo. Zjistila jsem, že když jim věřím a dávám jim to najevo, tak jsou schopni své myšlení posunout. A pak už to jde samo.

Daří se vám v hodinách zapojovat všechny děti? Jak ty talentované, tak i ty pomalejší?

Když jsem učila v matematických třídách, vypadalo to na první pohled jako procházka růžovým sadem, jenže uspokojit potřeby nadaných žáků je dost náročné, snadno se začnou nudit. Díky této zkušenosti jsem se ale ty rychlejší děti učila zapojovat už poměrně dávno. Když se u nás na škole matematické třídy zrušily a já začala učit v hodně diferencovaných kolektivech, hledala jsem způsoby, jak na ně. Tady mi nejvíc pomohly gradované úlohy, které jsou důležitou součástí Hejného metody a umožňují se zapojit opravdu každému. Někdo pracuje na základní úrovni a postupně se posouvá, pro dalšího mám přichystané výzvy. 

Neznamená to pro vás ale, že si každou hodinu musíte chystat v několika verzích obtížnosti?

Chystat si každou hodinu musím, ale k Hejného metodě existuje rozsáhlá didaktická podpora. Nastavuji koncept hodiny, gradované cíle a cesty, volím formy; nicméně úlohy jsou k dispozici, konkrétní příklady sama vymýšlet nemusím. Co se mi hodně osvědčilo, je plánování nikoliv jedné hodiny, ale celého bloku. Což s sebou ovšem nese další výzvy...

Jaké?

Dám příklad. Naplánuju blok hodin například k tématu procenta a dám dětem dopředu materiály a cíle na školní informační systém. Jinými slovy jim ukážu cíl i cesty, které k němu vedou, a pak je nechám pracovat. Samozřejmě jsem ve třídě přítomná pro podporu a dotazy, koordinuji jejich učení, reaguji na potřeby, které vznikají. Výzvou pro mě je, abych jim věřila, že pracují, i když mám pocit, že nějaký žák třeba už tři dny nic nedělá. On pak za den splní všechnu práci, jen do té doby nad tím přemýšlel a nepotřeboval si nic psát. A já se musím udržet, když je kontrola ve čtvrtek, abych se ho neptala už v úterý, jestli to má. Dávám mu tu důvěru. Pokud dojde k selhání, tak spolu vedeme rozhovor a společně hledáme cestu, jak ošetřit situaci pro příště. 

Dnes děti dostávaly vysvědčení. Co mu u vás předchází?

Rodičům vždy v říjnu posílám informativní zprávu o tom, jak jsme si s dětmi nastavili pravidla, systém hodnocení a jaké možnosti podpory mají. Sumativní známka vychází z gradovaných, tematických a numerických písemek. K tomu navíc přistupuje aktivita, sebehodnocení a vrstevnické hodnocení. Vždycky jim říkám, že sumativní známka z písemky odráží aktuální stav jejich vědomostí. Pokud přijdou a řeknou, že se téma doučili a chtějí novou písemku, nemám problém starou známku škrtnout. Ve čtvrtletích si známky navrhují sami, v pololetí a na konci roku známku uzavíráme společně, po rozhovoru. Ptám se, jakou známku si navrhují? Jak známka koresponduje s tím, co vše v hodinách dělali. Než na rozhovor přijdou, vyplní si ve školním informačním systému dotazník, což je taková jejich hloubková reflexe. Společně ho pak procházíme a známku uzavíráme.

U vás prý děti před ostrými písemkami mohou psát i cvičné testy?

Ano, vkládám jim je do systému. Nejdřív jsou nastavené tak, že žáci vidí procenta správných odpovědí, ale nevidí, kde udělali chybu a jak to má být správně, aby se nad tím pořádně zamysleli. Test mohou dělat opakovaně. Tři dny před ostrou písemkou pak cvičný test odkryje řešení. A já také vidím, kdo si cvičný test otevřel a kdo ne. Někdy mají cvičný test k dispozici v papírové podobě a je na nich, zda ho vyplní a donesou ke kontrole. Když se jim pak ten ostrý nepovede, tak si řekneme, kolik času dali přípravě. I takto se budují kompetence. Dvakrát se nepřipraví, potřetí už ano.

Může u vás dostat jedničku ten, kdo si z gradovaných úloh volí vždy jen nejlehčí úroveň?

Ne, pokud nejde o žáka, který plní minimální výstupy. Je to tak, že gradované písemky jsou na celou hodinu a v každé úloze si mohou žáci vybrat úroveň za tři, pět, nebo sedm bodů. Volí si ty, které chtějí řešit. Někdo řeší vše a kroužkuje mi úroveň, kterou mu mám hodnotit. V jednom prostředí si mohou zvolit to nejtěžší, v jiném nejlehčí. Každopádně mají stupnici dopředu a vědí, kolik bodů je na jakou známku. Takže kdo si volí základní úrovně, ten na jedničku nedosáhne, i když to má správně. Ale může přijít a dokázat, že teď už zvládne i něco těžšího a můžeme se o tom znovu bavit.

Není to ale demotivující pro slabší žáky? Vždyť makají, ale ve známce se to neodrazí...

To jejich makání se odrazí ve známce za posun. Kdo je jedničkář a talent od Pánaboha, ale nic nedělá, tak tomu řeknu – já ti nemusím dát jedničku, protože ve školním řádu máme, že hodnotím tvůj posun, a jak tě mám hodnotit, když ses mi nikam neposunul? Tito žáci pak mají sice jedničku, ale k ní komentář, že je pouze za vědomosti. Talentovaní žáci mohou dlouho vystačit s nadáním, ale pak přijde chvíle, kdy už to samo o sobě nestačí a mohou mít problém naskočit.

Ještě se vraťme k tomu známkování. Ve vaší přihlášce do ceny Global Teacher Prize jsem četla takovou formulaci, že se „s dítětem domluvím na známce“. Je opravdu možné za vámi přijít a přesvědčit vás, že si nezasloužím trojku, ale jedničku?

Chci, aby mi žák svoji představu o hodnocení doložil důkazy. Ukáže – tady jsem něco neuměl, ale tady v dalším testu vidíte, že už jsem to zvládl, a taky si vedu složku a tam mám to a to... Já jim vždycky říkám – jestli chcete jedničky a obhájíte si je, tak já vám je klidně dám, mně na známkách nakonec nezáleží. Mám radost, protože mám pocit, že v mých hodinách už to vlastně vůbec není o známkách. Děti už by je ani nepotřebovaly. Myslím, že známky už vyžadují jenom rodiče.

A když vám přijdou děti s tím sebehodnocením a dotazníky, máte pocit, že se hodnotí víceméně objektivně?

V šesté třídě mám 22 dětí a z toho jedno se z mého pohledu nadhodnotilo – prostě to chtěl zkusit. V osmičce jsem se neshodla se dvěma dětmi, které se podhodnotily. Ostatní žáci se hodnotili tak, jak bych je viděla a oznámkovala já.

To je zajímavé, protože leckdo by asi čekal, že když mají tu možnost, tak si hodně dětí nasází jedničky.

Nemám tuhle zkušenost, naopak, děti se vidí opravdu hodně objektivně. Kolikrát jsem až překvapená, jak  všechno dokážou pojmenovat. A víte, jakou výhodu má ještě sebehodnocení? Jelikož je ten vyplněný dotazník přístupný rodičům, tak i oni vidí, jakou známku si jejich dítě navrhlo a na základě čeho. Od té doby, kdy jsem toto zavedla, se mi v podstatě nestává, že by se ozývali nespokojení rodiče. Nepíšou mi, že nejsem fér a hodnotím moc přísně. Obvykle na rodičovských schůzkách stávají u matikářů fronty, ale za mnou přijde jen občas někdo. Minule jsme se s kolegy smáli, že buď mě považují už za úplně ztracenou existenci, nebo – jak doufám – se mi podařilo nastavit systém, který je srozumitelný pro všechny zúčastněné strany. 

Markéta Mylková vystudovala Přírodovědnou fakultu Ostravské univerzity, učitelství pro SŠ obor matematika a biologie. Hned po studiích nastoupila na ZŠ Krnov, Janáčkovo náměstí, kterou sama absolvovala. Od té doby tu působí jako učitelka matematiky na druhém stupni. Od příštího školního roku bude navíc i zástupkyní ředitele pro profesní rozvoj pedagogů.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.