Deváťák Alfred: Přežil jsem základní školství, ale znovu bych to už zažívat nechtěl

Do první třídy jsem se hodně těšil. Nastoupil jsem ve středočeské vesnici do menší základní školy. Paní učitelka mě rychle vyvedla z pocitu, že existuje nějaká spravedlnost. Někoho měla radši, někoho míň. Já odjakživa rád chápu, proč něco dělám, proč něco tak mám udělat nebo proč to tak funguje. Tady mi zalepili pusu a ve druhé třídě mě poslali do pedagogicko-psychologické poradny, kde sice zjistili, že mám IQ ke 130, ale také dysortografii, tedy poruchu učení, která se projevuje chybami v psaném projevu. Stal jsem se „problémovým”. 

Třetí třída byla skvělá. Měl jsem chápající a skvělou paní učitelku. Všechno mi šlo. Bez násilí, sešitů krvácejících červenou barvou. Paní učitelka s námi ale do čtvrté třídy nešla, musela zpátky do první. 

Přestoupil jsem tedy jako čtvrťák do nedalekého města do velké státní školy s nadějí, že tam budu chodit rád. Tam na mě čekalo peklo v podobě zkostnatělé důchodkyně; ruce za záda, číst podle stopek, rychlost, dril, konflikty…Chodil jsem domů naštvaný a někdy taky brečel. 

Pátá třída přinesla přestup do svobodné, až anarchisticky volné školy. Chvilkový pocit opojení bezmeznou svobodou se proměnil v jistotu, že tady se učit nemusím nic, ani kdybych chtěl, protože tam vlastně ani nikdo nic neučil. Tak na tohle jsem úplně povahu taky neměl, já se rád něco nového dozvídám. Ale zjistil jsem aspoň, že nemám problém začlenit se do jakékoliv skupiny lidí, i mezi takové, které si nevyberu. Vždycky jsem si nakonec našel kamarády a měl vyhovující postavení ve třídě. A že se tam občas našli týpci! 

Přišel druhý stupeň. Šestá třída, obecní škola – malotřídka. Jo, tak tady jsem byl rád a říkal si, že druhý stupeň bude paráda.

Modernější přístup, příjemné učitelky, chodil jsem tam s radostí. Sedmá třída začala normálně a pak přišel covid. Přesedli jsme k počítačům. Distanční výuka mně nevadila, až na to velké množství hodin u monitoru. Zase jsem na druhou stranu měl přístup ke všem informacím, hledal jsem v domácí knihovně a vlastně si to užíval. Osmá třída – přežili jsme covid. Začal jsem do toho natáčet seriál. Zažíval jsem radost, práce mě bavila. Jenže – vyměnila se paní ředitelka. Jiný přístup, odchod některých učitelů, ti zbylí byli naštvaní a vyčerpaní papírováním. Neustálý tlak na to, co všechno bychom měli umět. Na dotazy jsme dostávali odpověď – protože je to tak určené v osnovách nebo nemůžu vám na každou otázku odpovídat. Ve třídě nás přitom bylo jen dvanáct. Uvolněná atmosféra zmizela.

Brácha prvňák byl v té době na individuálním vzdělávání, protože ještě víc než já natáčel pro televizi. Byla to jasná cesta i pro mě, jak přežít devátou třídu, protože jsem nechtěl dělat hromadné přijímačky z češtiny a matiky. Na to jsem prostě moc dysortografik. :-))  

Co bude dál? Svůj původní sen – herectví – jsem během covidu přehodnotil na zahradnickou akademii s pocitem, že na herectví můžu jít později. Začala válka na Ukrajině a s upadajícím hospodářstvím to vidím jako dobrou volbu, navíc s uplatněním na celém světě. 

Můj poslední rok školy byl nejšťastnější rok. Řídil jsem svůj život, svoji kondici, svůj jídelníček, svůj čas, svoje projekty. Na učební obor ovocnář, vinař jsem se umístil na prvním místě z 60 přihlášených, a brali nás třicet. 

Když se podívám zpátky, na začátek bych se vrátit už nechtěl. Moje cesta českým vzděláváním byla zajímavá, ale fakt náročná a trnitá. Ovšem na střední se těším.

Alfred žije v Praze s rodiči a mladším bratrem. Oba se kromě studia objevují ve filmech a seriálech. Letos zakončil devátou třídu a v září nastupuje na zahradnické učiliště. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.