Do páté třídy neznámkujeme, žáků je ve třídě i čtyřicet, popisuje učitelka ukrajinskou reformu škol

Jmenuji se Tetiana Krych a pocházím z Ukrajiny, ze zhruba stotisícového Užhorodu. Mám to město moc ráda, nejen proto, že je to můj domov a je moc hezké, ale i kvůli tomu, že stojí doslova jen pár kroků od hranice se Slovenskem. Než začala válka, potkávali jsme se se Slováky v kavárnách, restauracích a supermarketech.

Odjakživa jsem chtěla být učitelkou, takže jsem po střední škole vystudovala učitelství pro první stupeň na pedagogické fakultě. Od absolutoria s výjimkou rodičovské také učím na jedné z dvaadvaceti základních škol, které v Užhorodě máme. Co se týče ukrajinského školství, nemám moc srovnání s českým. Co ale vím, je to, že na Ukrajině hodně záleží na tom, jestli bydlíte na vesnici, nebo ve městě. Já můžu vyprávět o tom, co znám ze svého života a praxe.

Do školky ve třech letech, magisterský titul už ve dvaadvaceti

Když se na Ukrajině narodí dítě, máma s ním je většinou doma do tří let. Pokud se potřebuje vrátit do práce dřív, obvykle má někde v okolí možnost státních jeslí, které berou už dvouleté. Mladší dítě vám nevezmou nikde, a na Ukrajině je obecně patrná tendence nechávat děti doma déle. I když mohou ve třech letech do školky, rodiče se nezřídka rozhodnou je zapsat třeba až ve čtyřech nebo pěti letech, zejména pokud mají doma mladšího sourozence. Já to jako učitelka nevidím úplně ráda, protože když pak takové dítě přijde do školy, je mnohem hůř socializované a méně samostatné než ostatní, ale je to prostě svobodná volba rodičů. Školky jsou tedy od tří do šesti let a otevřené bývají od sedmi ráno do sedmi večer, což samozřejmě neznamená, že tam děti tráví dvanáct hodin denně, ale rozšiřuje to pracovní možnosti rodičů. Ve třídách bývá kolem dvaceti dětí, ale ve městech, kde je velký nával, jich může být i pětadvacet, to potom ale mají učitelku a k ní i chůvu, která pomáhá s oblékáním, jídlem nebo hygienou. Děti si hrají, chodí ven, zpívají, malují a hlavně si zvykají na to, že jsou část dne bez rodičů. Někde se už ve školce začíná třeba s angličtinou, ale není to povinné.

Do školy se chodí v šesti letech a povinná školní docházka trvá devět let. Od první do čtvrté třídy je první stupeň, od páté do deváté druhý. Potom následuje tříletá střední škola, a to buď všeobecná, technická, nebo s praktickou přípravou, například pro budoucí automechaniky, kuchaře a podobné profese. Ještě když jsem já studovala, měli jsme střední školu jen dvouletou, takže jsem šla na univerzitu v šestnácti letech a v jednadvaceti jsem už měla vystudováno. Nyní tedy studenti končí zhruba ve dvaadvaceti. Dřív se na vysokých školách uděloval titul „specialista“, ale už před nějakou dobou jsme přešli na mezinárodní systém bakalářských a magisterských studijních programů, aby naši studenti mohli jezdit do zahraničí a studenti ze zahraničí zase k nám. Musím říct, že na Ukrajině vysokou školu studuje dost mladých, nicméně potom třeba pracují úplně v jiném oboru. Z kamarádek, které jsem si našla během studia na pedagogické fakultě, nás učí jen pár, ostatní pracují třeba jako kadeřnice nebo na úřadech.

Čtyřicet dětí ve třídě ve městě, smíšené třídy na vesnicích

Abych se ale vrátila na základní školy, které ze své praxe znám nejlépe. To, že existují velké regionální rozdíly, jsem už zmínila. Na vesnicích žije často jen pár dětí, a proto bývají třídy věkově smíšené, kdy jedna učitelka musí zvládnout třeba dva nebo tři ročníky najednou. Ve městech zase bývají třídy hodně přeplněné, maximální počet dětí na třídu je čtyřicet. To bych si do budoucna přála změnit, protože i třicet prvňáků je dost horor. I když se snažíte, nemáte prostě šanci dávat nějakou individuální péči, navíc než si děti zvyknou, že nemůžou pořád mluvit nebo šoupat židlí, bolí všechny už v poledne hlava. Já mám teď štěstí, mám dětí ve třídě pětadvacet, ale je to jen tím, že je naše třída tak malá, že šestadvacátý stolek už se tam prostě fyzicky nevejde. Rodiče, kteří si to mohou dovolit, proto často volí soukromé školy, kde je dětí na třídu i méně než polovina.

Děti na prvním stupni mají denně ukrajinštinu a matematiku, od první třídy mají také tři hodiny angličtiny týdně. Už v první třídě se tedy musí naučit obě abecedy, ukrajinskou i latinskou. Mně osobně se hodně líbí to, že máme tři hodiny tělocviku týdně, z toho jedna hodina je plavání. Naše škola měla bazén přímo v budově, což bylo moc fajn, protože jsme nemuseli nikam přecházet. Od páté třídy se začíná s výukou druhého cizího jazyka, obvykle je to němčina nebo francouzština. Ruština se v našich školách většinou neučí, kdo to potřebuje, rusky se většinou domluví. Od šesté a sedmé třídy se pak děti začínají učit fyziku, chemii a biologii. V posledních letech se klade velký důraz na informatiku, už od druhé třídy je ve školách informatika a postupně se děti učí využívat svoje chytré telefony nebo tablety k učení, vyhledávání informací nebo zpracovávání prezentací. Samozřejmě opět je třeba říct, že v tomto jsou napřed školy ve městech, kam nastupují mladí učitelé, kteří umějí jazyky a počítače jsou zvyklí využívat naprosto běžně ve svém životě.

Družina jako brigáda pro učitele? Proč ne

Každá škola má bufet, kde si děti můžou koupit nějaké pečivo a pití k svačině. Tradice je, že to je většinou celkem zdravé jídlo. Potom máme školní jídelny, kde se podávají obědy: polévka, hlavní jídlo a k tomu nějaký zákusek nebo kousek ovoce. Obědy jsou u nás dost levné, ale pokud na ně někteří rodiče nemají peníze, mohou si zajít na sociální odbor, dostanou potvrzení a obědy potom platí stát. Co se týče učebnic, tak knihy jsou zdarma a pracovní sešity se platí, učitel se ale obvykle domlouvá s rodiči svých žáků, kolik a za co jsou ochotní zaplatit, aby se nestalo, že polovina dětí pracovní sešity bude mít a polovina ne.

Žáci prvních tří ročníků mají odpoledne možnost navštěvovat školní odpolední klub. Ve velkých městech bývají otevřené až do šesti, na menších zavírají už ve čtyři. Děti si můžou napsat úkoly a volně si hrát, nebo – opět podle velikosti města a konkrétní školy – si mohou vybrat z nabídky kroužků, jako je zpívání, atletika nebo třeba bojová umění. Někde vedou školní klub vychovatelé, ale dost často jsou to spíš učitelé. Pro naše děti v Užhorodě jsem ho například vedla já. Učitelé si tak aspoň něco přivydělají k platu. Já osobně jsem vedla odpolední klub a ještě jsem pak navečer doma soukromě učila angličtinu, abychom si mohli dovolit lepší život. Pracovat v klubu mi ale vůbec nevadilo, aspoň jsem pořádně poznala děti ze svojí třídy a mohla s nimi strávit víc času.

Reformy přinášejí víc peněz a mladé učitele do škol

Ukrajina není nejbohatší země, musím ale říct, že v posledních letech se na vzdělávání opravdu soustředila pozornost vlády a věci se rychle začaly měnit k lepšímu. Například se rozhodlo, že děti do konce čtvrté třídy nebudou ve školách dostávat známky, pouze slovní hodnocení. Ukrajinští rodiče, kteří prošli přísným post-sovětským školstvím, totiž děti neustále tlačili k nejlepším známkám, takže se žáci brzy naučili učit jen kvůli testům a to jim škodí. Namísto memorování se teď máme soustředit na to, aby děti opravdu chápaly, o čem se mluví. Zavádí se i nové přístupy k předmětům a jejich propojování. Měli bychom se jako učitelé snažit, aby si děti co nejvíc věcí vyzkoušely vlastníma rukama. Toto a ještě mnohem víc zahrnuje reforma nazvaná Nová ukrajinská škola.

Reformou se změnilo hodně věcí i pro učitele, kteří se teď povinně musejí vzdělávat. Já se ale osobně domnívám, že změnu přinášíme do škol hlavně my, mladí učitelé. Když jsem chodila do školy, byla to dost nuda, hodně se psalo a pracovalo s učebnicí. Když si já chystám hodiny, mám pro žáky připravené pracovní listy, písničky, videa, skupinovou práci, také se snažím myslet na ty, co mají vše rychle hotové, aby se nenudili. Myslím, že vzdělávání na Ukrajině jde dobrým směrem. S tím souvisí samozřejmě i prestiž učitelů. Mám pocit, že za dva covidové roky, kdy jsme často museli učit online, prestiž učitelů dost stoupla, protože si rodiče vyzkoušeli, jaké to je, když mají svoje vlastní děti přimět k nějaké práci. Společně s reformami vzrostly i platy učitelů, a to dost zásadně. Když jsem před sedmi lety nastupovala k nám do školy, můj plat byl poloviční než nyní. Zatím nedosahujeme průměrného českého třicetitisícového platu, ale na druhou stranu jsou životní náklady na Ukrajině mnohem nižší než v Česku, takže když zaplatíte, co musíte, zbyde vám tak akorát na celkem příjemný život. Pokud navíc doučujete nebo vedete školní klub, je to samozřejmě bonus navíc.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.