Kosťa a Saša z Kyjeva jdou poprvé do školy v Praze. Možná zlepší české vzdělávání

Je úterní ráno, brzy bude osm a v aule Bratrské školy v pražských Holešovicích to vypadá jako ve většině škol tou dobou. Každý někam pospíchá, jen uprostřed auly stojí nezvykle klidná skupinka. Zatímco prvňák Kosťa vesele poskakuje, dvanáctiletá Saša v huňatém hnědém svetru s příliš dlouhými rukávy stojí se sklopenou hlavou vedle maminky Eleny. Ta drží v náručí ještě nejmladšího Oleksiho. Do Prahy dorazili všichni asi před týdnem z ukrajinské metropole Kyjeva. Manžel paní Eleny tam zůstal, narukovat coby otec od „velké rodiny“ (tři a více dětí) ale zatím nemusel. 

Rodinu přichází přivítat ředitel školy Rostislav Konopa, Sašu zve do ředitelny. Dívka mluví obstojně anglicky, a tak se styčnou osobou prozatím stává učitelka angličtiny. I proto, že právě angličtina je úplně první předmět, který Saša zažije v české sedmé třídě. „Chtěla bys, abychom tě dnes nechali rozkoukat, nebo by ti nevadily nějaké seznamovací aktivity,“ ptá se angličtinářka a Saša volí druhou možnost. Většinu času se dívá do země a nervózně si prohrabuje hnědé mikádo. 

Kosťa se mezitím za pomoci maminky přezul do bačkor a když se dozví, že jeho třída je v prvním patře, prostě sám vyrazí do schodů, loučení vynechá. Podobně si počíná i ve třídě. Neuplyne snad ani minuta a už šplhá na záda statnějšího spolužáka a nechá se od něj vozit po třídě. „Dneska tu máme překvapení. Pamatujete si, jak jsme se bavili o dětech, v jejichž zemi je válka?“ ptá se učitelka Michaela Robková a děti přitakávají. „Tak dneska k nám přišel Kosťa, nemluví česky a budeme si muset najít společnou řeč.“ 

Překvapení je to správné slovo. O příchodu nového žáka se učitelka dozvěděla den předtím v šest hodin večer. Ještě odpoledne byl ředitel přesvědčen, že ukrajinské děti přijme až po jarních prázdninách, které bude mít škola příští týden. Po schůzce s maminkou Saši a Kosti se ale rozhodl jinak „Původně jsem si říkal: do prázdnin už bych to nestihl všechno zařídit, ale když pak ti lidé sedí proti vám a slyšíte, co zažili… Před nálety se běhali schovat do metra, spali ve sklepě… Spontánně jsem jim nabídl, ať děti dorazí hned další den. Potřebují přijít na jiné myšlenky.“ 

Díky Kosťovi mám dobrý den

„Rafíku, ukázal bys Kosťovi, kde máme záchod?“ ptá se učitelka. „Můžu taky?“ volá několik dalších chlapečků, takže nakonec jde na WC celá družina. „Ja nepanimaju,“ reaguje Kosťa na přítok informací od spolužáků, ale nevypadá, že by mu to vadilo. Všechno hned pochopí, nebo mu to děti ukážou. Kdy má v lavici vstát a pozdravit se s paní učitelkou nebo kdy se jde dozadu na koberec do kroužku. Když je nejhůř, učitelka loví v paměti pozůstatky školní ruštiny. Vybere pro Kosťu druhou lavici uprostřed, aby ho měla na dosah, ale každou chvíli za ním přichází také asistentka. „Ja v škole seděl tam,“ informuje Kosťa a ukazuje do řady u dveří. 

Děti ho zahrnují pozorností. Každý mu chce něco říct, každý chce pomáhat. Když už je toho moc, učitelka připomíná dětem, že jim Kosťa nerozumí. „Ale já jsem mu česky řekl, ať si sundá bačkory a on si je sundal,“ brání se blonďatý Tadeáš. 

Přijde ale i smutná chvilka. To když mají děti rozhodnout, jestli mají dobrý, nebo špatný den. Celá třída připne své kolíčky na sluníčkově žluté pozadí, jen Kosťa na zamračené černé. „Asi že je ta válka,“ komentují citlivě děti. Kosťa možná jen neporozuměl zadání, ale i tak to bodne u srdce. Většina dětí naopak svůj „dobrý den“ zdůvodňovala právě příchodem nového spolužáka. 

Chceme koupit Kosťovi aktovku

Je přestávka, děti vytahují svačiny. Kosťa žádnou nemá, přišel dnes úplně nalehko. Asistentka běží pro pití v krabičce a jablko, které škola dostává v rámci akce „mléko a ovoce do škol“. „Moloko, jabluko,“ říká Kosťa a všichni opakují. 

„Máme tu dvě nové děti, neumí česky, tak jim prostě dejte oběd a na nic se jich neptejte,“ volá později ředitel do školní jídelny. Hned taky odstartoval finanční sbírku mezi rodiči. Začala teprve včera, ale ve skleněné nádobě už pár bankovek leží. „Chceme mít raději nějaké peníze připravené, abychom po ukrajinských dětech nemuseli chtít platby za různé akce, kterých se budou účastnit,“ vysvětluje ředitel. 

Rodina Kosti a Saši odjela z Kyjeva vlakem do Užhorodu, na hranicích strávili sedm hodin. Odtud už je do Prahy přivezl český kamarád. Na náročnou cestu se vydali jen s jedním příručním zavazadlem, každé z dětí mělo na zádech ještě batůžek velikosti úměrné svému věku. Aktovku s sebou pochopitelně nikdo nemá, penál také ne. Tedy teď už ano. „Kosťova paní učitelka se zeptala rodičů svých žáků a ti se předháněli v tom, kdo Kosťovi výbavu koupí,“ vypráví Rostislav Konopa. 

Moc toho v posledních dnech nenaspal a stále visí na telefonu, z celé akce má ale dobrý pocit. „Myslím, že bude pro ukrajinské děti lepší, když se asimilují mezi české, než když budou ve speciálních třídách. Co když tam přijde někomu zpráva, že tatínek padl v boji? Psychicky to zlomí celou skupinu. Tady u nás si budou vytvářet jiné než válečné zážitky.“ I rodina Kosti a Saši stála o českou školu. „Neplánujeme v Česku zůstat, až válka skončí, ale když už tady nějakou dobu budeme, proč nevyužít příležitosti, aby se děti naučily nový jazyk,“ říká Kosťova a Sašina maminka Elena. 

Raději integrace

Bratrská škola je malá, v každém ročníku má jen jednu třídu s maximálně dvaceti žáky. Hned den po Kosťovi se Sašou nastoupila do třetí třídy další ukrajinská dívka, o moc víc jich škola nebude moci přijmout. Podobně plná je většina dalších škol v Praze i ve Středočeském kraji, většina ukrajinských rodin však zatím míří právě tam, případně do dalších velkých měst.  

Na to, že ministerstvo by mělo začít situaci koordinovat ve spolupráci s kraji, upozorňují i odborníci. Zatímco v pátek se počet lidí, kteří z válkou ochromené Ukrajiny prchli do Česka, odhadoval na zhruba padesát tisíc, nyní už je to víc jak dvojnásobek. Z velké části jde přitom o děti. 

V pondělí 7. března otevřelo ministerstvo školství spolu s nadačním fondem Děti Ukrajiny první ukrajinské jednotřídky, ve kterých by se měli žáci učit v ukrajinštině podle ukrajinského kurikula. „Tyto smíšené třídy mohou posloužit jako dočasné řešení, je ale třeba připravit i plán integrace do běžných škol, pokud se válka protáhne,“ říká programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký. Podle odhadů společnosti PAQ Research se nakonec zpět do země vrátí zhruba jedna třetina těch, co k nám přijdou. „Vyplývá to ze zkušeností z konfliktů podobného rozsahu. Plány na ‚ukrajinské školství v ČR’ bych viděl opravdu jako sekundární větev. Společnosti se víc vyplatí integrace,“ říká analytik PAQ Research Karel Gargulák.  

Ukrajinské děti mají právo do školy nastoupit hned, povinná školní docházka se na ně vztahuje až po tom, co stráví v Česku 90 dní. Měla by se na ně tak jako na české děti vztahovat spádovost – tedy nárok na školu, v jejímž spádovém obvodě bydlí. Ta ale nemusí mít volnou kapacitu nebo prostě není na přijetí dětí s odlišným mateřským jazykem připravená. Proto společnost Scio připravila mapu, kde se mohou registrovat školy, které děti uprchlíků přijímat chtějí. Mapa v tuto chvíli nabízí zhruba 150 základních, středních i mateřských škol po celé republice. 

Nenechme je zmizet

Ukrajinští žáci budou směřovat také na střední školy, které na to jsou ještě méně připravené než školy základní. Ukrajinské děti se budou muset vyrovnat nejen s výukou v jiném jazyce, ale také například zvládnout přijímací zkoušky. „V současnosti je přitom podpora dětí mluvících jiným než mateřským jazykem na středních školách mizivá a to se podepisuje i na vysokém počtu nedokončení studia nebo na nízké aspiraci při volbě školy,“ upozorňuje Miroslav Hřebecký. Podle organizace META se při přechodu ze základní na střední školu „ztratí“ zhruba polovina dětí s odlišným mateřským jazykem. „Důvodem je nedostatek prostoru pro osvojení českého jazyka a nezvládnutí příliš ‚lingvisticky’ orientovaných přijímaček z českého jazyka,“ říká Karel Gargulák.  

Ředitel školy, kam ode dneška chodí Kosťa se Sašou, se snaží vidět vše pozitivně. „Myslím, že je to po covidu další příležitost ke zlepšení českého vzdělávání. Osobně dlouhodobě kritizuji podobu přijímacích zkoušek i maturit, děti cizinců samozřejmě nemají šanci ani jedno z toho zvládnout. Ministerstvo školství bude muset rychle zareagovat a zkoušky změnit.“ 

A co by jako ředitel školy potřeboval, aby mohl úspěšně integrovat další ukrajinské děti? „Měly by mít možnost v docházkové vzdálenosti navštěvovat kurzy češtiny, to je něco, co jim ve škole nezvládneme poskytnout. A časem by to chtělo nějaké učebnice, ale zatím si poradíme i bez nich. V první fázi jde beztak nejvíc o to, abychom jim dali pocit bezpečí a přivedli je na jiné myšlenky,“ shrnuje ředitel.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.