Do toho nemají děti co kecat! aneb Proč školy zjišťují, že se jim demokracie vyplatí

Ve škole po rekonstrukci vznikly dvě nové místnosti. K čemu budou sloužit? Zasedání školního sněmu začíná a na tři desítky dětí a asi deset učitelů začíná debatovat. Na téma je vyhrazena čtvrthodina a vedoucí sněmu vyslovuje podle pravidel jasný a konkrétní návrh: „Navrhuji nechat obě nové místnosti bílé.“ Rozbíhá se diskuse. Někdo chce místnosti pouze červené, druhý zase dveře v několika barvách, třetí v této souvislosti vysvětluje význam a působení barev na člověka a čtvrtému je to jedno. Vedoucí sněmu dá slovo všem, kdo k tomu chce něco říct, poslechne si argumenty, moderuje a vyslechne všechna přání i obavy.

Nakonec se všichni shodnou, že obě místnosti budou mít bílé stropy, první bude oranžovo-žlutá a druhá krémově žlutá s tyrkysovým výklenkem. V první bude hudebna, druhá bude sloužit jako tělocvična. Žáci jsou spokojení a nadšeně navrhují vybavení jako piano či bicí, hrazdu nebo boxovací pytel a žíněnky. Zároveň ale přebírají i úkoly. Jeden z osmáků si vzal na starosti obstarat piano.

„Když děti něco navrhnou a odsouhlasí, musejí si to i samy sehnat a vymyslet, z čeho se to bude financovat. Samozřejmě máme dětský fond, kam dávají rodiče na dítě stovku měsíčně, nicméně ani ten není nafukovací,“ říká zakladatelka školy Kairos v Dobřichovicích Hana Frydrichová.

Škola Kairos má na vývěsním štítě napsáno rozhodování na základě vzájemných dohod. „Chceme, aby děti nebyly pasivní, ale naučily se, že mohou aktivně přetvářet svět kolem sebe. Prostě že mají svět ve svých rukách,“ říká Hana Frydrichová. Jenže i demokracie se musí naučit a nováčkům ve škole to trvá dva až tři měsíce, než se naučí v systému fungovat. „Dítě třeba vysloví žádost, aby si všichni do školy přinesli svého domácího mazlíčka. To není možné. Klíčové přitom ale je, že dítě při takovém návrhu hned neuslyší, že to nejde, ale vidí, že se jeho návrhem ostatní vážně zabývají,“ upřesňuje Frydrichová.

Týdenní sněm je určen pro všechny žáky a učitele školy, jednou za měsíc se setkávají i rodiče, účast je ale dobrovolná. Když děti vidí, že to není jen na oko, ale že mohou něco změnit, pak se účastní. I když to pro ně znamená převzít nějaký úkol. Piano umí sehnat třeba starší žák, ti mladší většinou vymýšlejí výlety, sestavují pro ně rozpočet a zjišťují, kdy jede autobus. Oříškem někdy bývá vymahatelnost domluvených pravidel. „To pomáhá jen nabídnout, že pokud někdo nesouhlasí, tak může na dalším sněmu navrhnout změnu,“ shrnuje Hana Frydrichová.

Toho učitele nechceme

To, že ve škole rozhodují všechny děti, učitelé i rodiče, je zatím spíše výjimečná situace. Pokud se škola rozhodne podpořit participaci žáků, prvním krokem je většinou založení školního parlamentu. Tam se setkávají volení zástupci tříd a rozhodují často o nabídce bufetu nebo školní jídelny, o podobě tříd nebo chodeb či organizují festivaly či turnaje pro spolužáky.

„V zásadě nejde o konkrétní téma, ale o to, že se děti naučí nést odpovědnost,“ říká ředitel Centra pro demokratické učení Tomáš Hazlbauer, které pro pedagogy nabízí vzdělávací kurzy pro vedení žákovských parlamentů a spolupracuje se třemi stovkami škol v celé republice. I když podle něj ve školách stále převládá pozice v duchu „ať si děti zařídí ping-pong, do učení ať nám moc nemluví“, už se objevují i školy, kde gymnazisté určují, jaký typ výuky jim vyhovuje, jakou debatu chtějí zorganizovat a koho chtějí pozvat. Jedna škola dokonce přemýšlela, že vtáhne žáky i do procesu výběru nových pedagogů.

„Participace dětí na rozhodování ve škole je nesmírně důležitá, škola totiž není jenom příprava na život ale i žitý život. Nelze očekávat, že děti budou žít v autokracii ve škole, a když jim bude osmnáct, najednou se promění v uvědomělé a angažované občany,“ říká profesorka z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Milada Rabušicová, která s kolegy napsala knihu Demokracie ve škole.

Školní parlamenty už fungují ve stovkách škol, ale hlavní otázkou podle ní je, kam participace směřuje. „Nejde jen o to říct, co bude vařit školní jídelna, otázkou je, zda žáky někdo poslouchá, jestli dostanou zpětnou vazbu, jestli je někdo vyzve, aby se podíleli na chodu školy a na způsobu výuky. Jen málokdo z pedagogů si totiž pustí demokracii do vyučování," říká Milada Rabušicová a upozorňuje, že děti nevnímají jen to, jestli můžou říct svůj názor, ale také, jakou míru svobody rozhodování mají samotní učitelé a jestli jsou vyzýváni i rodiče, aby se na chodu školu podíleli. „Existence žákovského parlamentu ve škole a jeho fungování je jedno z kritérií, na které by se rodiče při výběru školy pro své děti mohli zaměřit," uzavírá Milada Rabušicová.

Rozvíjí se nejen děti, ale i učitelé

K těm zkušenějším školám patří i základní škola Masarova v Brně, která provozuje školní parlament už deset let. „Často nám členové školního parlamentu pomáhají ve zdánlivých maličkostech, například když apelují na své spolužáky ve třídě, aby neničili šatní skříňky nebo lavice. Celkově také vnímáme že postoj žáků ke kritice se přenesl z apriori negace do horizontu možností osobnostního rozvoje,“ říká koordinátorka školního parlamentu v ZŠ Masarova Hana Pollaková, která existenci rozhodovací platformy velmi vítá: „Převzít odpovědnost za určité věci vede děti k samostatnosti. Dáváme jim pocítit důvěru, která jim umožňuje plně rozvinout jejich potenciál.“

I další školy si pochvalují, že jim participace žáků může usnadňovat práci. „Co si žáci sami rozhodnou, jednodušeji si zvnitřní, mají zájem to dokončit, následně se o to starat. Získávají pocit sounáležitosti se školou, pocit, že škola je i jejich, nejen učitelů,“ říká ředitel základní školy v Uherském Hradišti Vratislav Brokl.

Školní parlamenty ale dávají i něco učitelům. Ti se naučili trpělivosti v komunikaci směrem k dětem i ostatním kolegům – mlčet, stát se průvodci dětí, umět upozadit svůj názor, neválcovat děti svou autoritou. Dokážou více naslouchat, dávat stejnou důležitost všem názorům, úhlům pohledu různých věkových skupin.

„Nejobtížnějším tématem pro jednání s dětmi bylo určitě rušení zvonění ve škole nebo debaty o zákazu mobilních telefonů ve škole,“ přiznává Vratislav Brokl a dodává, že občas není jednoduché do práce parlamentu nezasahovat. „Naplánujete celý školní rok, uděláte si představu, co by měly děti řešit a ony pak v září přijdou a vymyslí úplně něco jiného. I když právě za to jsem vlastně rád.“ A pro vývoj dětí se to ale rozhodně vyplatí. Vystupují suverénně před cizími dospělými, připravují si sami prezentace, vytvářejí si vlastní názor na základě zkušeností a názory druhých vyhodnocují. Hlavně se ale dokážou orientovat v nových situacích, jsou samostatní a zodpovědní za své jednání.

Když si děti samy staví školu

V pražské německé škole Deutsche Schule Prag jdou v participaci dětí ještě o krok dál. Zakázku přestavby školní budovy nedostal architekt, ale žáci, tedy společně s jejich učiteli a rodiči. „První fáze přestavby probíhá tak, že ti, kterých se to týká, se budou setkávat a pomocí workshopů vymýšlet, jak by místnosti měly vypadat. Studenti řeknou, jak by třídy měly vypadat nebo že nechtějí klasické třídy, ale velké prostory rozdělené pouze sklem nebo třeba zastřešené ateliéry na zahradě. To potrvá půl roku a výsledek bude vlastně zadáním pro architekta,“ popisuje ředitel školy Clemens Rother.

Architekt tedy není tvůrcem prvního nápadu, ale pouze jakýmsi odborným dozorem. „Podstatné je, že i studenti mají možnost do budoucí podoby školy zasáhnout. Musí se ale v rámci tohoto procesu seznámit i se všemi ostatními aspekty a okrajovými podmínkami, aby jejich vstupy byly relevantní a odpovědné,“ říká architekt Ondřej Píhrt z ateliéru SOA, který se specializuje na stavby škol.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.