Finští školáci truhlaří, holky šijí plyšáky. Mají dobré vybavení a učitele, říká ředitel české školy, která se Finskem inspiruje

Proč finští školáci pracují zrovna se dřevem a textilem?

Ve Finsku mají hodně dřeva a silnou tradici papírenského a dřevařského průmyslu, a tak jim to prostě dává smysl. Protože smysl je ve finském školství – na rozdíl od toho našeho – na prvním místě. Zavedli to mimo jiné proto, aby nevznikaly propasti mezi generacemi. Ale dobrý krok je to i z jiných důvodů: děti si tím trénují zručnost, a i když se tím většina z nich živit nebude, je to pro ně seberealizace a mají radost, když se jim podaří něco vyrobit. Nemusí být všechno jen příprava na zaměstnání, škola by měla dětem poskytovat i momentální potěšení. „K čemu jim to bude“ je podle mě past, do které bychom se neměli nechat chytit.

Zavedl byste tedy něco takového i u nás, jak nedávno navrhl Andrej Babiš?

Už jsem zmínil smysl. Abychom to mohli dělat tak, aby to mělo smysl, musela by nám vláda dát peníze na vybavení a na odborníky, kteří budou děti učit. Ve Finsku děti pracují v dílnách vybavených stroji, kde je odvětrávání, mají vlastní lakovnu… Chlapci pracují se dřevem a dívky mají předmět s názvem Textil. Když jsme tam byli, navštívili jsme třídu, kde bylo šestnáct šicích strojů a dívky ze třetí třídy šily plyšové medvídky. Nám plesalo srdce, jak jsou ty děti šikovné, ale hned jsme si říkali, že v Česku nic takového nehrozí, protože na šestnáct šicích strojů žádná škola nemá, a i kdybychom je měli, bude problém s tím, že jsou napojeny na elektřinu. Myslím, že těch klacků pod našima nohama je výrazně víc.

Jak zajistit, aby i české "pozemky a dílny" měly smysl?

Smysluplnost se odvíjí od možností učitele. Pokud má škola nějakého sekáče, který má vystudovánu Pracovní výchovu, tak je to dobré. Takový člověk je však většinou velmi šikovný a každá fabrika mu nabídne práci za vyšší peníze a nižší stresy.

Já třeba mám to štěstí, že mám v pedagogickém sboru paní učitelku, která si poradí i se složitějšími činnostmi. Dnes jsem ji zrovna zahlédl, jak se pečlivě chystá na hodinu, něco v kabinetě stříhá. Pokud ředitel nikoho takového ve sboru nemá, zbyde to na toho, kdo si na to troufne a je otázka, nakolik je mu to blízké. S tím si ve Finsku taky poradili…

Jak?

Tak, že to na pedagogických fakultách vypadá podobně jako v té třetí třídě. I tam mají různé ateliéry a studenti plstí nebo šijí panenky a medvídky. Budoucí učitelé jsou na to připravovaní, všichni.

Druhou možností je brát žáky na „pracko“ mimo školu. Ve finském Oulu je za městem ekologické centrum, kam školy dojíždějí. Během školního roku se tam vystřídají všechny. Děti tam pracují, něco vyrábějí, zacházejí s ohněm. Pěstuje se tak jejich vztah k půdě, k práci a rozvíjí ekologické smýšlení. Tato ekocentra zřizuje město a pracuje v nich pár lidí, kteří jsou opravdovými odborníky. Pro děti je to přínosnější a pro stát míň nákladné, než kdyby měl vytvořit podobné podmínky pro každou školu zvlášť.

U nás ve Svitavách se něco podobného odehrává v Městském muzeu. Jelikož na více školách pociťují absenci odborníka, který by žáky a žákyně vedl k manuální zručnosti, zřídilo město dílny v muzeu a děti tam navštěvují programy, které jim představují řemesla jako je kovářství, sklářství, kamenictví a řezbářství. Funguje to již léta a je to paráda.

Ve škole se manuálním činnostem nevěnujete?

Do určité míry ano. A myslím, že to platí pro všechny školy. To, co předseda vlády Babiš navrhnul, nikdy z „osnov“, přesněji rámcového vzdělávacího programu, nezmizelo. Jen má každá škola svobodu v tom, jak přesně to pojme. My máme předmět Člověk a svět práce, což je pracovní výchova a kariérní poradenství v jednom. Každý ročník má hodinu týdně. Je to zaměřené jednak na výběr povolání, takže děti chodí na různé exkurze, ale taky na pracovní návyky, takže někdy jdou a zametou nebo vyplejí hřiště. Nebo se učí, jak vyměnit píchlé kolo - u nás jsme to zařídili tak, že v takových hodinách přijde paní učitelce pomoci školník.

Co "pozemky"?

I ty v rámcovém vzdělávacím programu jsou. My jsme si je vypíchli do speciálního předmětu Ekologická výchova, ale obsahem je to, co mají jiné školy v přírodopisech a zeměpisech. Snažíme se budovat vztah k přírodě, žáci se starají o byliny a luční květy, které máme na dvorku školy, a chodíme také do přírody. Netvrdím, že je to optimální. Dokáži si představit lepší model, například to ekocentrum za městem. Ale to je o velkých penězích. Tak nějak nevím, co by chtěli do "osnov" přidávat a kterou Ameriku tím chtějí objevit.

Mám obavu ze zkratky, že více manuálních činností na základní škole povede k většímu zájmu o učňovské obory. Především by mělo zůstat na zvážení každé školy, jak témata z rámcového vzdělávacího programu uchopí. Vesnické děti pozemky nepotřebují, protože jedou ze školy domů a tam do večera pomáhají rodičům na statku. Ty by si ťukaly na čelo, kdybych je hnal na pole. A na škole uprostřed města zase těžko učit pozemky, když tam není ani dost travnatých ploch, natož půdy, kde by se dalo něco pěstovat.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.