Homogenní, nebo heterogenní třídu? Kde se učitel dobře cítí, tam dobře učí

„Pro své děti preferuji heterogenní třídu,“ říká Adéla Škutová, matka sedmileté a čtyřleté dcery. „Vidím v tom benefit pro všechny, děti i pedagogy. Učení od větších, trpělivost od menších nebo naopak s nimi. Děti se tak lépe připraví na svět, který se žije všude okolo nich, se všemi věkovými kategoriemi. 

„Je fakt, že málokdy se dospělý člověk ocitne v práci, kde jsou stejně staří kolegové, obvykle ani přátele si nevybírá kvůli datu narození. Naopak je obklopen lidmi, kteří mají rozmanité zájmy, schopnosti, potřeby, vzdělání a samozřejmě věk. Tak funguje naše společnost i celý svět a je to přirozené; tak alespoň argumentují příznivci heterogenních tříd. Zastánci homogenního uspořádání zase nejčastěji vyslovují obavy, že mladší děti budou přetěžovány, zpomalují vývoj těch starších, a že předškoláky takhle nelze dobře připravit na vstup do základní školy. „Upřednostňuji homogenní třídy kvůli starším dětem,“ říká Karolína, matka dnes již čtrnáctiletého syna a dvanáctileté dcery. „Podle mě je ty mladší brzdí v činnostech, a možná že někteří předškoláci ani nechtějí pomáhat malým dětem. Nebo třeba při adaptaci může pláč malých rušit ty větší.“

Někteří rodiče v tom mají zcela jasno, jiní se rozhodují například podle sourozenců, které mají věkově blízko od sebe, a další zase podle aktuální situace v rodině. „V poslední době jsme řešili možnost přestupu do státní školky, aby byl syn ve třídě s vrstevníky,“ říká Michaela Andělová, matka čtyřletého syna. „Nakonec nám nepřišlo až tak zásadní, aby homogenní třída převážila nad pozitivy věkově smíšené dětské skupiny, kterou syn navštěvuje nyní.“

Historické okénko

Až do 50. let minulého století byly věkově smíšené třídy běžné, poté pod vlivem sovětské pedagogiky a ideologických cílů nastalo období homogenního uspořádání, pouze na vesnicích se sem tam objevily věkově smíšené tzv. malotřídky. Výuka probíhala především frontálně, metodou, jež dle odborníků srovnává děti více než kterákoliv jiná a potlačuje individualitu a kreativitu (ovšem má své místo například v komunitních kruzích nebo hodnocení aktivit).

Od revoluce, která navrátila svobodu i do vzdělávání, uběhlo třicet tři let, ke slovu se přihlásily církevní a soukromé školy a školky a nastal rozvoj těch alternativních. U nich bývá obvyklejší heterogenní uspořádání. Tato myšlenka začala pronikat i do běžných školek a v dnešní době vedle sebe existují oba systémy, a není výjimkou, že dítě okusí oboje. „Máme zkušenost jak s lesní školkou – jednotřídkou, tak s tou státní,” říká Eliška Hakenová, matka šestileté dcery a tříletého syna. „Dcera byla spokojená s oběma. Pro nás je důležitý přístup pedagogů a spokojenost dítěte.“ 

Homogenní třídy – mezi dvouletým a sedmiletým jsou velké rozdíly

Zdá se, že většina lidí si dokáže lépe představit, jak se pracuje ve skupině se stejně starými dětmi. Možná je to tím, že nejen rodiče současných školkových dětí, ale i pedagogové patří stále ještě ke generacím, které takové třídy navštěvovaly. Příprava je pro pedagoga méně náročná, i když i mezi stejně starými dětmi mohou být propastné rozdíly a pedagog by na to měl při přípravě myslet. Navíc vzdělávání na základních a středních školách v tomto módu pokračuje.

Do homogenní třídy chodí děti na základě jednoho kritéria – stejného věku, bez ohledu na jejich dispozice, potřeby, zájmy, zkušenosti, rodinné zázemí a řadu dalších faktorů. A je třeba si uvědomit, že pokud je ve třídě více než dvacet dětí stejného věku, znásobí to chování, které je pro danou vývojovou fázi specifické. Zastáncem homogenních kolektivů byl například švýcarský filozof a vývojový psycholog Jean Piaget, jenž tvrdil, že děti se učí nejlépe od svých vrstevníků, mohou se společně učit řešit problémy, než aby je korigovalo starší dítě.

„Školkové děti jsou specifickou vývojovou skupinou, do které se dnes řadí i dvouleté, tedy v posledním roce batolecího věku, stejně jako sedmileté s odkladem školní docházky,“ říká učitel Matouš Vokoun. „V tomto období se rozvíjí řada dovedností a funkcí, jako třeba kognitivní či analyticko-deduktivní schopnosti. Je tedy velmi důležité pečlivě rozdělit kolektiv na „menší“, „střední“ a „starší“ děti. Proto více inklinuji k homogennímu uspořádání s maximálním věkovým odstupem jeden až dva roky.“  

Co dělá jeden, dělají všichni

A co tedy čeká pedagoga v jednotlivých třídách? U těch nejmladších, tří až čtyřletých, případně dvouletých, bývá nižší docházka kvůli vysoké nemocnosti, protože děti si imunitu teprve budují. Dalším důvodem je horší a delší adaptace, protože dvacet pět tříletých dětí svým pláčem, stresem a steskem po rodičích snáze nakazí i ostatní. Výsledkem často bývá, že si rodič nechává takové dítko pár dní doma. Spoustu času zabírají učitelce velmi náročné obslužné práce. Jelikož chybí přirozená inspirace od starších dětí, hra sklouzává ke stereotypu. Na druhé straně si dítě hraje rádo samo i proto, že ještě nezvládá vyslovit svoje přání a potřeby.

„Středňáci“, tedy děti od čtyř do pěti let, by se ve zkratce dali popsat jako neposedové plní energie, kteří mění nálady během pikosekundy. Bývají upovídaní, kladou nekonečné množství otázek. Učí se pravidlům, respektovat ostatní děti a komunikovat ve skupině.

Do nejstarší třídy patří kromě předškoláků i ti s odkladem. Nepotřebují tolik odpočívat, zato vyhledávají kdykoliv a jakékoliv podněty ke hře, která je kooperativní a plná fantazie. Objevují deskové hry, dokážou už dodržovat pravidla a začínají upřednostňovat kamarády podle zájmů a dovedností. Soutěží mezi sebou úplně ve všem, co vás napadne, rádi se předvádí, vytahují nebo dávají učiteli najevo, jak moc se nudí.

Věkově smíšené skupiny – prostor pro individuální přístup

V heterogenní třídě jsou děti obvykle od tří do šesti let, potažmo od dvou do sedmi, ideálně v rovnoměrném počtu. Převaha mladších nebo starších dětí totiž ovlivňuje klima kolektivu. Pedagog musí dbát na to, aby některé děti nebyly nevytížené či naopak přetížené, aby ty mladší nespoléhaly příliš na pomoc a starší zase nezneužívaly svého postavení. Příprava učitele je velice náročná, protože musí vytvářet více variant nebo aktivit s ohledem na věk. Určujícím faktorem pro zdárné vedení je i náležité vybavení školky a překrývání služeb pedagogických pracovníků, aby s dětmi pokud možno nezůstávala jen jedna učitelka. Průkopnicí je italská pedagožka, filozofka a vědkyně Maria Montessori. Podle ní je podstatou takového uskupení harmonické soužití, spolupráce, vzájemná pomoc, respekt a sounáležitost s ostatními. 

„Osobně preferuji heterogenní složení třídy,“ říká učitelka Pavla Cimermanová. „Hlavně na začátku září se v ní pracuje o poznání lépe, než když se vám sejde velká skupina vyplašených a často plačících tříleťáčků. Malé děti také mohou od starších odkoukat mnohé dovednosti. Starší to naopak nutí občas přibrzdit, brát ohledy na menší a pomáhat jim. V naší školce se inspirujeme metodou Začít spolu, tudíž se dětem vždy snažíme nabídnout širokou škálu diferencovaných činnosti, které je nejen baví, ale i všestranně rozvíjejí.“

Školka se tak může stát tím nejpřirozenějším prostorem a dopřávat dítěti to, co současná málopočetná rodina nemůže: sociální zkušenosti jako za starých časů, kdy spolu žily až čtyři generace.

Učitel to musí cítit

Jelikož je mateřská škola přechodem od života v rodině k povinné školní docházce, některým odborníkům a rodičům se jako optimální jeví ještě třetí model, kde by děti byly spolu od tří do pěti let a předškoláci se vzdělávali zvlášť. Možná tomu napomáhá i uzákoněná povinná předškolní docházka. „Mám dvě děti a domnívám se, že pro staršího syna, který bude předškolák, by příští rok byla vhodná spíše homogenní třída,“ říká Lucie Koukolová. „Myslím, že by mu vyhovovaly stejně staré děti, se stejnými potřebami. Pro mladšího syna by byla ale dle mého názoru vhodnější třída heterogenní, kde by se mohl učit od starších dětí novým dovednostem.“

Podle Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání je možné utvářet třídy jak věkově homogenní, tak heterogenní. Je zcela v kompetenci školek, pro jaké se rozhodnou. „Ve většině případů máme heterogenní třídy,“ říká ředitelka Městské mateřské školy v Hořovicích Helena Nesnídalová. „Zavedené dle pevného schématu to ale není. Je to podmíněno zejména věkovou skladbou dětí – nováčků. Pokud nastoupí 70 procent tříletých, heterogenní třídu z nich neuděláte. Dalším významným kritériem v této otázce je tolerance k postojům učitelů.“ Každý učitel má svůj originální styl práce, a to je i alfou a omegou celé problematiky. Vždy bude záležet na osobnosti pedagoga, zda je bytostně přesvědčený o výhodách jedné či druhé varianty. Pokud bude v takové třídě i působit, bude spokojen nejen on, ale i rodiče, a především děti. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.