Málo míst ve školce? Třídy vznikají i na zahradě. Reportáž ze státní školky, kde "chytají hustý bjouky"

Je úterý v půlce května, krátce před osmou hodinou ráno. Ulice Klánovic, klidné čtvrti na východním okraji Prahy, kde vilová zástavba volně přechází ve smíšený les, zasypává pyl ze stromů a rozehřívá slunce. Pod mohutnými duby a buky na zahradě místní mateřské školky je ale stín, takže se zhruba patnácti dětem ze třídy Vlčat, které tam běhají a hrají si, určitě hodí jejich teplé mikiny a dlouhé kalhoty. Kdo by se navíc ještě potřeboval ohřát, má k dispozici oheň, který plápolá vedle dřevem pobité zateplené jurty.

Část dětí si hraje v kuchyňce, která je vybavená opravdovým nádobím, část pobíhá kolem mělkého rybníčku s betonovým dnem v rohu zahrady. Síťkami pročesávají vodu a úlovky stěhují z rybníka do velké zavařovačky, která už je plná vody, rostlin a žabích vajíček. Když se v síťce zachytí nějaký hmyz, větší děti, které už umějí přelouskat nějaká písmena, se ho snaží identifikovat podle rozkládacího Klíče k rozeznávání vodních živočichů. „Myslím, že tohle je šídlo,“ říká znalecky nakrátko ostříhaný hnědovlasý kluk. „Lucko, koukej, chytli jsme hustýho bjouka!“ volá drobná blonďatá holčička s velkýma modrýma očima na Lucii Holatovou, zástupkyni ředitele a učitelku ve třídě Vlčat.

Lucie má dlouhý cop a vedle ní se motá černý knírač jménem Dina, který má žlutý postroj canisterapeutického psa. Je jednou z těch, kteří před sedmi lety stáli u zrodu třídy s lesním programem Vlčata. „Vlčata jsou projektem tehdejšího pana ředitele,“ vysvětluje. „Klánovice neustále rostou, tehdy jsme měli jen čtyři třídy a chronicky se nedostávalo míst. Dvě třídy se přistavěly v budově, a abychom vyšli vstříc i alternativnějším rodičům, zřídili jsme v zadní části pozemku školky přírodní zahradu, umístili tam jurtu a rozjeli třídu s přírodní pedagogikou.“

Lesní třída je super, ale ne pro každého

Část školního pozemku, na níž se usídlila Vlčata, je krytá hustými větvemi dubů a buků. Kromě jurty a ohniště se tu nachází i prolézačka v podobě dvou domků na stromě, už zmíněný rybníček a také zahradní domek s ponkem, svěrákem, pracovním stolem a spoustou nářadí. Na jednom ze stromů je přibitá ptačí budka s ukrytou kamerou. V té právě vyvádí mladé jedna ptačí rodinka a děti mohou dění sledovat na tabletu, stojícím na špalku uprostřed pozemku. Kromě knírače Diny, ptačí rodinky, spousty čolků a „hustýho bjouka“ si děti můžou užít i společnosti králíka, který hopká v drátěné kleci poblíž ohně. Za plotem pokračuje zahrada, na níž si chodí hrát děti z běžných“ tříd. Zařídit prostor pro přírodní třídu nebylo úplně levné, vyšlo to ale laciněji než postavit další třídu z cihel. Velkou část vybavení zaplatily evropské fondy a v Klánovicích si hodně zakládají na vztazích s rodiči, takže i ti se nemalou měrou zasloužili o to, že si děti teď mají kde hrát.

Třída Vlčat je sice stranou, ale zůstává přitom součástí běžného dění školky. Do jejich dílny chodí pracovat i další třídy, Vlčata si zase občas hrají i na společné zahradě. Třída je navíc v provozu jen dopoledne. Za teplého počasí děti venku ještě obědvají, v zimě se už na jídlo schovávají do budovy. Odpoledne jsou Vlčata rozdělená do ostatních „kamenných“ tříd. „Rodiče to oceňují, protože vědí, že se děti dostanou i do běžných prostor a hrají si i s běžnými hračkami, nejsou to úplní divoši,“ říká se smíchem Lucie Holatová. „Předškoláci navíc tráví úterky v budově přípravou na školu. Grafomotorika se sice dá naučit i v lese s klacíkem, počítat můžete i šišky, ale přece jen je fajn, když se naučí správně držet tužku. Většina našich dětí pokračuje tady v Klánovicích v běžné základní škole.“

Do Vlčat chodí devatenáct dětí ve věku od tří do šesti let a kapacita zhruba odpovídá zájmu rodičů. „Lesní třída je super vynález, není ale určitě pro každé dítě, rodiče ani učitele,“ shrnuje lapidárně Lucie Holatová. „Některé učitelky nevědí, jak s dětmi čas v přírodě trávit, navíc jim nahání strach, když si vezmou čtyřletí do ruky opravdovou pilku. Některé maminky potřebují vodit do školky dítě ve střevíčkách a některé děti zase od povahy nemají rády, když se umažou. Nejlepší mi přijde, když si všichni mohou vybrat a svoje rozhodnutí kdykoliv změnit.“ V Klánovicích tak není výjimkou, že dítě stráví v lesní třidě třeba jen rok nebo dva.

Kolik existuje lesních tříd? Nevíme

Výhodou Klánovic je skvělá poloha na samém okraji metropole, navíc školka leží sotva dva bloky od rozsáhlého lesa, kde Vlčata – i přesto, že mají krásnou zahradu – tráví denně nejméně hodinu a půl. Značná část školek ve velkých městech má ale také v dosahu alespoň nějaký park či lesopark a většina z nich leží i v poměrně rozsáhlých zahradách. Ve školkách i dětských skupinách přitom neustále chybějí místa zejména pro ty nejmenší, dvouleté děti. „U nás v Brně umístíme všechny děti, které mají na docházku do mateřské školy nárok – tedy ty, kterým budou tři roky do konce srpna,“ říká Dagmar Hanáková z brněnského magistrátu. Město se navíc snaží stavět nová předškolní zařízení, loni na jihu Moravy přibyly tři třídy. Že by cíleně vznikaly lesní třídy, aby se rozšířila kapacita stávajících školek, o tom v Brně nevědí.

Kolik přesně takových tříd v Česku je, to nesleduje ani ministerstvo školství. „Ve výkazu o mateřských školách se vykazují jako lesní pouze celé subjekty, nikoliv jednotlivé třídy,“ říká mluvčí resortu Aneta Lednová. Ze statistik ministerstva školství ale vyplývá, že o lesní pedagogiku mezi rodiči zájem je, protože zatímco ve školním roce 2019/2020 lesní školky navštěvovalo 967 dětí, v letošním školním roce je jich 1326 a s novým školním rokem je plánováno otevření dalších třinácti lesních školek, z toho jedna je obecní, ostatní soukromé.

Hračky? Ty děti v lese nepotřebují

Zřídit lesní třídu je přitom v mnohém jednodušší než stavět klasické třídy nebo celé školky. Malí „lesníčci“ mohou využívat sociální zařízení a další prostory v budově, přitom jim ale stačí jurta, teepee nebo maringotka. Ta například dlouho sloužila jako zázemí lesní třídě Javorka, kterou v roce 2013 zřídila Fakultní Mateřská škola Sluníčko pod střechou v pražských Stodůlkách, než ji nahradila „zelená učebna“ postavená ze dřeva a z evropského grantu. Školka je sice obklopená panelákovým sídlištěm, nedaleko se ale nachází Prokopské údolí, kde děti z Javorky pravidelně tráví část dopoledne. Když tedy například nesejí semínka do svých zeleninových záhonků na zahradě. Vracejí se na oběd, a pokud si je rodiče do dvou nevyzvednou, tráví zbytek dne buď na zahradě hraním s ostatními dětmi, nebo v různých kroužcích, které školka organizuje. Do lesní třídy chodí šestnáct dětí, a podobně jako v Klánovicích i tady přibližně pokryjí zájem rodičů. Primárním důvodem vzniku Javorky nebyla přitom nedostatečná kapacita školky, i když se v posledních letech samozřejmě hodí mít jednu třídu navíc.

„Já jsem si třídu s lesní pedagogikou vysnila, když jsem navštívila jednu z prvních lesních školek tady v Praze,“ říká ředitelka Helena Zdrubecká. „U nás se její vznik zasekl na požadavcích hygieny, která vyžadovala sociální zařízení a šatny uvnitř v budově. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme Javorce vyhradili část tělocvičny a jejího zázemí a po dvou letech jsme mohli otevřít.“ Stejně jako v Klánovicích i na Stodůlkách pomohly lesní třídu zařídit ruce rodičů a evropské granty. Školkovné v Javorce je přitom stejné jako v ostatních třídách mateřinky, tedy pětistovka měsíčně. „Co se dá, to si vyrobíme. Hračky nekupujeme, děti si přece dokážou krásně hrát se vším, co kolem sebe v přírodě a na zahradě najdou,“ dodává ředitelka Helena Zdrubecká.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.