Uklízení nenařizuji. Jdu do rohu a začnu něco dělat, děti se přidají samy, říká ředitelka waldorfské školky

Mateřské školy bývají ve vzpomínkách dnešních dospělých místem hrůzy, kde se muselo dojídat až k nevolnosti a kde byly velmi nesmlouvavé paní učitelky. Jak hodnotíte dnešní českou předškolní péči?

Obecně je podle mě na vysoké úrovni a je jedno, o jaký vzdělávací proud jde. Ono to je spíš než o metodách o konkrétních lidech. Proto je tak důležité vzdělávání učitelů, ale trochu jiným směrem, než se dneska prosazuje. Měl by to být spíš osobnostní rozvoj. S dětmi by měli pracovat lidé harmoničtí a celiství, pro které je to zdroj radosti a naplnění.

V čem jsou podle vás největší rozdíly mezi waldorfskou a běžnou českou školkou?

Mezi ty viditelné patří třeba to, že waldorfské školky tíhnou k přírodním materiálům, ustálenému rytmu a rituálům. Waldorfské vzdělávání je také komunitní. Školka je prodloužená rodina, s rodiči tvoříme pro dítě jeden svět.

Jak si waldorfská pedagogika definovala potřeby dítěte předškolního věku?

V prvním sedmiletí jde hodně o to, jak dobře, harmonicky se lidská bytost rozvine. Jak jednotlivé orgány dozrají, jakou získají sílu. Když je dítě ve stresu a v nejistotě, zůstane tím poškozeno, jeho sevření se stane pro daného člověka normou. Ve školce klademe důraz na smyslový život dítěte, jeho smyslovou zkušenost. Vnímáme, že dětství má svou specifickou hodnotu a školka nemá být přípravkou pro školu, má svoje vlastní úkoly. Když zkušenost plně projde smyslovými orgány, dítě to připravuje na pozdější abstraktní myšlení. Teď je ve školkách, nejen ve waldorfských, trendem polytechnická výchova. Pracovní stoly, nářadí, malé ponky, práce na zahradě. S tím naprosto souzníme. My máme v naší vesnické školce ovce, slepice, další zvířata. Učíme děti rozumět souvislostem světa na základě jejich přirozené zkušenosti.

Waldorfská pedagogika nepřeje obrazovkám. To s tím souvisí?

Ano, nejde nám o to, uzavřít se do staromilského skanzenu, ale spíš o to, že média jsou zkušeností zprostředkovanou, virtuální realitou, zatímco děti se musí ukotvit ve světě přirozeném. Ve waldorfské školce se například peče chleba, ale smyslem není nastolit náladu starobylé vesnické chalupy. Jde o to, že když se děti podílejí na přípravě potravy, probouzí to jejich sebevědomí. Kromě toho se taky naučí spoustu věcí, zcela bezprostředně. Základní metodou v tomto věku je nápodoba. Když meleme mouku, pevná hmota se promění na sypkou, což je elementární fyzika beze slov. Pak do mouky dáme kvásek, přidáme koření – to je elementární chemie.

Části veřejnosti se waldorfské vzdělávání líbí, ale narazila jsem i na odmítavý postoj a negativní dojem. Čím může podle vás vzniknout špatná pověst některé waldorfské školy?

Waldorfská pedagogika klade na učitele obrovské požadavky. To je ale také zároveň její největší zrada. Waldorfské školy mohou totiž svou barevností, hezkým prostředím nebo vztahem ke spiritualitě okouzlit typy osobností, které pak bohužel nejsou schopné náročné požadavky naplnit. My lidé máme o sobě často klamné představy. Pro některé lidi může waldorfská škola představovat lákavý přístav, kde si vyřeší své osobní problémy. Ale od toho tady my nejsme. Nemůžeme být terapií pro dospělé. Pro práci s dětmi musíme být vnitřně zdraví. Jinak nepomůže ani sebelepší metodika.

Někomu zřejmě vadí i to, že waldorfská škola je „spirituální“, výchova zahrnuje i duchovní rozměr lidské existence.

Je to tak. V západních zemích začíná vznikat mnoho waldorfských škol, které přebírají waldorfské metody, ale spiritualitu odkládají.

A funguje to?

Řekla bych, že moc ne. Jsou to zajímavé barevné školy, ale učitelé v nich dělají věci, o kterých nevědí, proč vlastně.

Jak se spiritualitou zacházíte ve vaší školce?

Dítě je pro nás spirituální bytost do té míry, do jaké dokáže rozvinout důvěru ke světu, ve kterém se pohybuje. Láska a důvěra jsou pro nás spirituální kategorie. Proto tolik pracujeme na tom, abychom vytvořili prostor pro růst dětské důvěry ve svět, ve kterém žije. Dítě se může dobře rozvíjet, pouze pokud je obklopeno polem důvěry. Proto dbáme na rituály. Opakování činností je zdrojem jistoty a bezpečí. Dítě ví, co bude následovat. Kromě jiného to má i praktické výhody, nemusí probíhat instruktáž. Máme přesně strukturovaný den i činnosti. Když máme začít uklízet, začnu ve stejném koutě jako každý den a děti přesně vědí, co mají dělat. Jsou tím nesené.

Takže spiritualita je řád?

Taky a nejen. Cokoli děláme, má se dělat opravdově, s vážností, má to mít váhu každého jednotlivého gesta. Nejde o to šup šup mít to hotové co nejrychleji, protože nás to nudí a otravuje. Tím se děti učí důležité životní strategii – neodbývat věci, dělat vše poctivě. On si to pak život přebere sám, k čemu budu tíhnout, ale já zatím budu vše dělat, jak se patří.

Současná výchova věří ve vysvětlování, hodně verbalizuje. Co si o tom myslíte?

Řekla bych, že to souvisí s intelektualismem dospělých, je to projekce jejich potřeb na jejich děti. Přitom víme, jak často vysvětlování nepomůže ani u nás dospělých. Do šesti sedmi let dítě nemá nadhled nad tím, co dělá. Z psychologického hlediska je ponořené v procesu. Nemá odstup, žije okamžikem. To je ta zázračná hodnota dětství, kterou jim závidíme. Intelektualizaci předškolní výchovy se ve waldorfu záměrně vyhýbáme.

Dnes je moderní svobodná výchova. Jak moc svobodná je waldorfská školka?

O waldorfské škole se říká, že vychovává ke svobodě, klade si za cíl vychovat svobodného člověka. Ale u nás ve školce velká svoboda v obvykle používaném smyslu není. Samozřejmě nemohu říct, že to tak je ve všech waldorfských školkách. A proč to tak máme? Já – dospělý, dětem garantuji, že svět je dobrý. Vedu je, ukazuji cestu. Samozřejmě že jsme omylní a děláme chyby a ony na to pak přijdou, v devíti či patnácti letech objeví, že toho hodně nevíme, nebo dokonce vůbec nic, ale na malé děti máme přenášet jistotu, ne u nich vzbuzovat nejistotu. Ukazovat, že víme, jak žít. Svoboda jednání v pozdějším životě podle mne vzniká z vnitřní jistoty a sebeporozumění člověka. My jako učitelé předškolního věku máme za úkol pomoci dětem tuto vnitřní jistotu rozvinout.

Waldorfskou pedagogikou se zabýváte už třicet let. Jaká to byla doba, začátek devadesátek, z pedagogického hlediska?

Mnoho učitelů nechtělo dělat věci po staru, ale nikdo nevěděl, co místo toho. Já jsem se po návratu z mateřské taky nechtěla vrátit na staré místo. Vnímala jsem, že tyhle rozpaky vedly k určitému rozkladu, pedagogická činnost už ani tam nestála za mnoho. A pak za mnou přišla kamarádka Hana Schmidtmajerová-Müllerová a povídá, „v Jedličkárně je nějaký seminář, přijď“. Bylo to na týden někdy v roce 1991 a ani jsem pořádně nevěděla, o co půjde, ale šly jsme tam nakonec kamarádky tři, všechny po mateřské, a jednu další jsme tam potkaly. Nevěděly jsme, o co půjde a co je waldorfské vzdělávání, ale ten seminář nás okouzlil. Až tak, že dvě kámošky řekly „do roka založíme základní školu“. A já jsem zase slíbila, že do roka založím mateřskou. A podařilo se to jim i mně.

Čím vás ten seminář tak zaujal, vybavujete si to ještě?

To vím naprosto přesně. Před nás se postavili holandští pedagogové, kteří byli třeba i postarší, ale plní dynamiky a naprosto svěží. A začali předvádět „kousky“, třeba násobky tří a pěti s tleskáním a v pohybu. Je to prožitkové učení, které je nyní běžné, ale tehdy to bylo pro nás obrovské novum. Ale mě fascinovali hlavně ti lektoři – jejich nakažlivá vitalita a lidskost.

Waldorfské školky v 90. letech často zřizovala obec či městská část, mnohé byly a stále jsou školami státními. I vaše školka vznikla jako obecní?

Ano, ve státní školce v pražských Malešicích jsme dostali jednu ze čtyř tříd a status „zvláštní školky“, takže program jsme mohli mít svůj. Zájem rodičů byl veliký a jedna třída nestačila, tak jsme hledali další prostory. V roce 1993 jsme otevřeli obecní školku se dvěma třídami na Žižkově. Dostali jsme od městské části přízemí žižkovského činžáku a k tomu na zvelebení tři sta tisíc. Prostory – tři místnosti a vstup – byly úplně vybydlené. Podlahy žádné, okna byla zatlučená dřevěnými deskami. Měli jsme za úkol z toho udělat školku během prázdnin. Bylo třeba udělat topení, tatínkové položili podlahy. V rámci restitucí se v té době nějaké školy likvidovaly, mezi nimi například i ta na Parukářce, kde jsem pracovala, takže jsme nosili internátní železné postýlky přes kopec k nám. Do jiné školky jsme si zase jeli odmontovat dětské záchodky den předtím, než se to demolovalo.

V roce 2000 jste pak otevřeli školku na pražském Jarově, která měla čtyři třídy. Teď jste už dvanáct let ředitelkou soukromé waldorfské školky ve Slušticích u Prahy. Je o školku tohoto typu u místních rodičů zájem?

Máme padesát dětí od tří do šesti sedmi let, místních dětí je asi sedm osm, další jsou z Říčan, Úval, z východního okraje Prahy, ale třeba i z Brandýsa nad Labem a Čelákovic. Zájem o školku je celkem velký, máme převis poptávky, trochu menší než dřív, za což jsme rádi, protože odmítat děti je vždy velmi bolestné. Učím na pár hodin týdně pedagogiku na pražském waldorfském lyceu, kde řediteluje můj muž, a tam je převis velký, z čehož jsou všichni dost nešťastní. Rozhodnout, koho nepřijmete, je hrozně nepříjemné.

Táňa Smolková vystudovala střední pedagogickou školu a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor Sociální a školní pedagogika. Je ředitelkou waldorfské mateřské školky ve Slušticích u Prahy a jednatelkou Asociace waldorfských mateřských škol. Je autorkou knih o předškolní pedagogice Dítě v úctě přijmout nebo Na cestě od lilie k růži.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.