Hrajeme i slovní fotbal nebo běhací diktáty, popisuje svou práci speciální pedagožka

Co si máme představit pod pojmem speciální pedagog?

Záběr speciálního pedagoga je poměrně široký. Na starosti má především individuální vzdělávání dětí a jejich vzdělávací plány. To znamená, že komunikuje se školskými poradenskými zařízeními, které doporučují individuální péči jednotlivým žákům. Zároveň ve škole spolupracuje se školním psychologem, výchovným poradcem a metodikem prevence, s třídními učiteli a s neposlední řadě i s rodiči. Metodicky také vede asistenty pedagogů. Pravidelně dochází do přípravné třídy, kde pracuje s předškoláky.

Jakým dětem přesně se jako speciální pedagožka ve škole věnujete?

Jsou to děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Mluvíme jednak o žácích s neurovývojovými poruchami, se specifickými poruchami učení, logopedickými obtížemi nebo s poruchami pozornosti, kterých je třeba u nás ve škole v Hořovicích úplně nejvíc. 

Důležitou součástí práce speciálního pedagoga je také individuální péče o nadané děti, pro které mnohdy není ve školách pochopení. Jsou brány spíš jako zlobivé nebo roztěkané, protože řada učitelů i zástupců vedení škol se problematikou mimořádně nadaných dětí příliš nezabývá. Soustředí se spíše na děti s nějakým typem dysfunkce nebo jinými nedostatky. 

Novinkou v našem oboru jsou děti, kterých se neblaze dotklo covidové období. Jde o generaci trpící úzkostnými až depresivními stavy. Na vině je izolace a chybějící sociální kontakt. Předpokládám, že půjde o práci na několik let, než se povede tento stav napravit. Děti se musí vrátit do reálného života a naučit se spolu vycházet a komunikovat. 

Vybíráte si děti, se kterými pracujete, vy sama, nebo to určuje někdo jiný?  

U většiny dětí vycházíme z doporučení pedagogicko-psychologické poradny. Speciálního pedagoga oslovují také třídní učitelé. A v neposlední řadě mohu i sama vytipovat dítě, kterému by prospěla intenzivnější individuální péče. Vše samozřejmě se souhlasem rodičů, kteří mají vždy poslední slovo. Speciální pedagog se bohužel setkává i s rodiči, kteří si individuální výuku pro dítě nepřejí. Takovému přístupu popravdě řečeno nerozumím a velice mě mrzí, ale nemohu jinak, než rozhodnutí respektovat, nebo se v krajním případě obrátit na sociálního pracovníka.

Oficiálně je vaší náplní práce pedagogická intervence a speciálně pedagogická péče. Co si pod těmito pojmy můžeme představit v praxi? 

Pedagogická intervence slouží zejména k podpoře vzdělávání žáka ve vyučovacích předmětech, ve kterých mu něco nejde, případně kompenzuje nedostatečnou domácí přípravu na výuku. Typicky jde o děti ze sociálně slabších rodin nebo děti dlouhodobě nemocné, které potřebují doučování, opakování a fixaci učiva, obvykle z českého jazyka. 

Speciálně pedagogická péče je pak zaměřená na konkrétní deficit či na oslabenou funkci, kterou dítě má. Jde převážně o děti s poruchou učení, tedy o dysfrafiky nebo o dyslektiky. Často řešíme také řečové vady, takzvané dysfázie. U žáka s opožděným vývojem řeči se pak ve výukové hodině věnuji logopedickému cvičení, rozvíjím slovní zásobu, znělost hlásek, hláskování, tedy to, pro co není v běžné vyučovací hodině prostor. 

To tedy znamená, že k vám vlastně celý den docházejí děti na individuální hodiny? 

Ano, dopoledne se ve čtyřech výukových hodinách věnuji malým skupinkám od dvou do šesti dětí, je to vlastně takový paralelní školní rozvrh. Pracuji s dětmi všech věkových kategorií od první do deváté třídy. Skupinky sestavujeme podle věku a podle doporučení z poradny. Starší děti chodí samy za mnou do pracovny, mladší si vyzvedám ve třídě. Chodím se také na děti dívat do hodin, protože tam se děti chovají trochu jinak než při individuálním setkání se mnou. Hodně času trávím papírováním. Každé dítě má složku, do které vždy zaznamenávám, jak pracovalo, abych mohla zpětně zhodnotit jeho posun.

Jednou týdně navíc docházím do přípravné třídy, kde je 15 předškoláků, kteří dostali odklad. Chystám pro ně speciální cvičení, aby se na školu mohli co nejlépe připravit. Trénujeme výslovnost, zaměřuji se na logopedické potíže, rozvíjím jejich jemnou motoriku a pozornost. Pomáhám si přitom obrázky zvířat, geometrickými tvary nebo písmenky.

Můžete prosím popsat jednu svou vyučovací hodinu, abychom měli představu, čím jsou tyto individuální hodiny jiné než běžné vyučování? 

Většinou jsme u mě, v mé pracovně. Prvních pět minut věnujeme povídání, co bylo o víkendu, co zažily. Snažím se s nimi navázat kontakt, protože jinak věčně sedí u telefonu, tak se musí trochu rozmluvit. Řekneme si, s čím budeme pracovat, jaké použijeme pomůcky. Mám ráda montessori hračky, které jsou ovšem dost nákladné, a dřevěné pomůcky, které působí na více smyslů najednou. Nejnověji se mi líbí dřevěné autíčko, které dítě ovládá pohybem prstů a rukou. Procvičuje jemnou motoriku a soustředění. V hodinách českého jazyka ráda používám bzučák, který délkou bzučení pomáhá rozlišovat dlouhé a krátké slabiky. Pro výuku matematiky zase sáhnu po barevných počítadlech, po kamínkách, dřívkách a knoflících, které si děti mohou osahat. Skládáme rozstříhané pohlednice, geometrické tvary, užitečné jsou průhledné fólie na psaní nebo stírací tabulky. Snažím se vnímat náladu ve skupině a program hodiny přizpůsobovat situaci, protože každý den je jiný.

Pro nejmenší žáky připravuji intenzivní práci na deset až patnáct minut. Při té procvičujeme čtení, psaní, počítání i prostorovou představivost. Menší děti třeba hledají na kartičkách zvířátka se stejnou počáteční hláskou. Činnosti hodně střídám a zařazuji hravé prvky. Dalších deset minut si hrajeme, třeba karty domino nebo hru Člověče, nezlob se. Potom následuje shrnutí a rozloučení. Na konci každé hodiny po dětech chci, aby řekly, co se jim líbilo, co jim bylo příjemné a co ne, co by změnily. Tím je učím i sebereflexi, aby lépe dokázaly vyjádřit své pocity. Především u předškoláků a mladších školních dětí na to využívám plyšáka. Je to velká žába Ferda, která má u sebe mouchy, z nichž každá představuje jinou emoci – radost, zlost a tak. Dítě si volí mouchy podle aktuální nálady, tím vyjadřuje emoce a neuzavírá se do sebe. To je přesně to, čeho chceme docílit.

Jak se odlišuje práce s malými a většími dětmi? Ty už si asi s plyšákem nehrají…

V péči speciálních pedagogů je nejvíce dětí z prvního stupně. I já jsem se dosud ve větší míře věnovala dětem mladšího školního věku. A po nedávném nástupu do hořovické základní školy jsem měla trochu obavy, jak mi půjde spolupráce se staršími žáky. Ale oni jsou skvělí. Individuální péče jim prospívá, oni to ví, a v hodinách se soustředí. Dokonce i deváťáci, už mají po přijímačkách, a přesto krásně spolupracují. Jedná se například o žáky s dysgrafií nebo dyslexií, takže řešíme porozumění textu, odpovědi na otázky, soustředění a velmi často opakování a upevňování učiva, klidně i z prvního stupně. 

Pro menší děti volím hravější výuku, abych přitáhla pozornost. Chystám didaktické pomůcky, pracovní listy, skládačky, laminuji obrázky. Oblíbený je slovní fotbal a běhací diktáty, při kterých děti hledají krátké věty rozmístěné po chodbě, musí si je zapamatovat a co nejrychleji se vrátit k sešitu a správně je zapsat. Hodně se u toho nasmějeme. Z praxe samozřejmě vím, že když budeme jen sedět u papírů, tak se děti začnou brzy nudit. Snažím se výuku co nejvíce zpestřit, aby děti chodily do hodin rády. A zatím se mi to myslím daří. Děti mají velkou potřebu pozornosti a vyhovuje jim individuální péče. 

Myslíte si, že počet dětí s poruchami skutečně roste, nebo se jim jen věnuje větší pozornost?

Je pravda, že dříve se odborníci tomuto tématu tolik nevěnovali. I tak ale dětí s různými druhy poruch přibývá. Do naší školy chodí 650 dětí, z toho 59 má doporučení od školského poradenského zařízení, takže se bavíme skoro o deseti procentech. Důvody zvyšujícího se počtu diagnostikovaných dětí se nehledají snadno. Podle odborníků jde o kombinaci mnoha faktorů – roli hraje životní styl, průběh těhotenství, strava, stres, zvyšující se věk rodičů. Celkově by se to dalo považovat za civilizační záležitost. 

K práci speciální pedagožky jste se dostala až později. Co to ve vašem případě znamenalo? 

Jsem vystudovaná ekonomka. Obor mi tehdy vybrali rodiče. Měli pocit, že jde o lukrativní záležitost, že se budu mít v životě dobře. Já jsem ale vždycky chtěla pracovat s dětmi. Chtěla jsem být potřebná, pomocná dětem, které mají speciální potřeby. Ve třiceti letech jsem už jako matka dvou dětí poslechla hlas svého srdce a přihlásila jsem se k dálkovému pětiletému studiu speciální pedagogiky v Ústí nad Labem. První rok jsem na studiích probrečela, mladšímu synovi tehdy bylo kolem dvou let. A musím přiznat, že bez manžela a jeho podpory bych to nezvládla. Většinu víkendů jsem strávila ve škole, v týdnu jsem se pak zavírala před dětmi do pokoje, abych se mohla věnovat studiu. Celých pět let jsem zároveň pracovala v oboru, věnovala jsem se péči o klienty Jedličkova ústavu. Vloni jsem studium dokončila. Teď se nadechuji a jdu s velkou chutí do práce.

Jaký je váš recept na úspěšného speciálního pedagoga?

Při práci s dětmi i dospělými preferuji laskavý, intuitivní a nenásilný přístup. Zaměřuji se na práci hravou a zábavnou formou. Často chválím a využívám velkou škálu pomůcek, když vidím v obchodě něco zajímavého, hned to koupím. Poslední pomůcka, kterou jsem pořídila, je Honzíkův slabikář. Nejde ale o slabikář z našeho dětství, je to sada dřevěných koleček s písmenky a obrázky, prostřednictvím kterých dítě poznává abecedu a skládá první slova a věty. Vyrábím i vlastní pomůcky, tisknu, laminuji a stříhám. 

Dosud jsme mluvily jen o školním prostředí. Vy se ale věnujete i vzdělávání těžce a nevyléčitelně nemocných dětí v nemocnici. I to může být náplň práce speciálního pedagoga?

Ano. Já kromě práce ve škole chodím vyučovat i děti na oddělení intenzivní péče hořovické nemocnice, kde leží malí pacienti se středně těžkými až těžkými mentálními a fyzickými retardacemi. Všichni jsou trvale připojeni na plicním ventilátoru, mají tracheotomii, plenky nebo vývody. Lékaři se na oddělení starají také o děti po vážných nehodách, komplikovaných porodech, o děti se svalovými dystrofiemi, s vrozenými vývojovými vadami a podobně. I takto postižení pacienti musí ze zákona nastoupit k povinnému vzdělávání. Každé dítě má právo na vzdělávání a nemůžeme jej vyjmout ze vzdělávacího procesu.

Jak se konkrétně liší práce ve škole a v nemocnici?

Chodím za dvěma dětmi, holčičkou prvňačkou a chlapečkem druhákem. Práci v nemocnici se věnuji dvě hodiny denně. Děti jsou zapsané ve speciální škole, ale vzdělávají se individuálně. Nejde o výuku v pravém slova smyslu, spíš o bazální stimulaci, zprostředkování čichových, hmatových nebo zrakových vjemů. Jde o dotek či pocit bezpečí. Práce je úplně jiná než ve škole. Je plně přizpůsobena dítěti, jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu a naladění. Tam nikdy nemohu jít připravená, protože každý den je úplně jiný. Denně musím reagovat na měnící se okolnosti a podmínky, z nichž mnohé se dají jen těžko předpokládat. Musím počítat třeba se zhoršením zdravotního stavu dítěte.

Jak se vám s dětmi pracuje? Vidíte i u takto hendikepovaných dětí pokroky?

O holčičce, která má středně těžkou mentální retardaci, si mysleli, že vůbec nebude vzdělavatelná. Ona přitom na konci první třídy zvládá celou abecedu, přiřazuje čísla do deseti, modeluje a kreslí vodovkami. Z každé činnosti má ohromnou radost. Když mi pracovní nabídka před dvěma lety přišla, měla jsem obavy. Ale teď vidím, že je to smysluplná práce. Když je lékařská péče na takové úrovni, že dokáže takové děti zachránit, tak já jsem ten, kdo jim může život a pobyt v nemocnici zpříjemnit. Do budoucna bych si moc přála, aby se vzdělávání dětí trvale pobývajících v nemocnici posunulo kupředu. Mým snem je samostatná třída při nemocnici.

Jitka Svobodová původně vystudovala ekonomii. Později se rozhodla se změnit obor a věnovat se dětem. Vystudovala tedy speciální pedagogiku se specializací na etopedii a psychopedii na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Dnes působí jako speciální pedagožka na 1. Základní škole Hořovice a zároveň v Nemocnici Hořovice. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.