Ti nejnáročnější žáci odhalují nejlépe, co v systému nefunguje, říká americká profesorka

Jak jste se vlastně dostala k programu PBIS?

Vždy jsem si přála být psycholožkou, jenže při studiích jsem zjistila, že mě moc nebaví celý den sedět v ambulanci. Začala jsem pracovat u odlehčovací služby, která pomáhala rodinám s péčí o těžce postižené potomky, některé už v dospělém věku. Cítila jsem, že se doma hrozně nudí, tak jsem se snažila s nimi maximum času trávit venku, třeba v bazénu nebo v přírodě. Vyrůstala jsem na koňské farmě, a co jsem se naučila se zvířaty, aplikovala jsem na své svěřence. Když šli do afektu, mluvila jsem klidně; stavěli jsme na vztahu, který jsme si vytvořili. Psychologem v ambulanci se nakonec stal můj manžel a já sháněla práci. Procházela jsem nabídky a upoutal mě inzerát Centra pozitivní podpory chování. Jeho klienti byli opět velice nároční, měli nejrůznější poruchy. Napadali učitele, chovali se agresivně vůči spolužákům, ubližovali sobě i svému okolí. Někteří byli na vozíčku nebo nemluvili, ale bylo vidět, že jsou v obrovském napětí. Přemýšleli jsme, proč se chovají, jak se chovají? Jak je můžeme naučit, aby se dokázali chovat lépe? Nakonec jsem získala doktorát ze školní psychologie a speciální pedagogiky. A u podpory pozitivního chování jsem už zůstala.

Vy jste tedy jedna z těch, kdo stáli u zrodu konceptu zvaného PBIS neboli Intervence a podpora pozitivního chování? Co je jeho podstatou?

Ano, už je to víc než dvacet let. Dali jsme dohromady materiály z aplikované behaviorální analýzy, psychologie, biomedicíny a sociologie, abychom podpořili funkční chování dětí ve škole. Naším cílem je pracovat nejen s nejnáročnějšími žáky, ale se všemi. Přitom je třeba říct, že právě ti nejnáročnější – byť nevědomě – skvěle odhalují to, co v systému nefunguje. Když je ve třídě nuda a frontální výuka, nezvládnou to. Většina to nějak přežije, ale tito žáci usnou nebo si začnou ubližovat nebo prostě utečou ze třídy. Je třeba přijít na to, co nežádoucí chování způsobuje. Dost často je to prostředím, které nenaplňuje jejich základní potřeby.

Má na ně skutečně prostředí tak silný vliv?

Ano, obrovský. Když je ve třídě horko a vydýchaný vzduch, je těžké se soustředit. Ideální je naučit děti říkat věci jako „Můžeme, prosím, otevřít okno?“, ale ne každý na začátku tohle dokáže, někdo prostě vybouchne, protože už to nemůže vydržet. Když je tam hodně dětí, hodně křiku, vede to k podrážděnosti, přetížení. Musíme zjistit, co v prostředí způsobuje různé zkraty v chování, a naučit děti, aby si s nimi uměly poradit. Měli jsme třeba v péči autistu na vozíku, který se roky tak silně tloukl do hlavy, že ji měl už zdeformovanou. Když jsme mu ale dali míček a naučili ho s ním házet, najednou měl jak zaměstnat ruce, přestal se tak strašně nudit a už si neubližoval. Někdy stačí změnit nějakou maličkost a může to mít velký dopad.

Může PBIS pomoci ve všech typech škol?

Ano, je to koncept využitelný pro všechny školy, od školek až po střední. Staví na datech a vědeckém poznání, přitom je na něm ale skvělé to, že si každá třída, škola nebo komunita může nastavit svoje vlastní cíle podle toho, kde je tlačí bota. Řekneme si, kde jsme, kam se chceme dostat a jak můžeme svůj systém změnit. A potom si nastavíme konkrétní kroky a techniky, jak dosáhnout zlepšení, které následně objektivně vyhodnocujeme. Neznamená to, že všichni musejí být stejní a dosáhnout stejných cílů, ale je třeba budovat bezpečné prostředí, kde má každý šanci. Proto děti, které to potřebují, získávají větší podporu.

Co je typické pro školy, které jdou cestou PBIS?

V takové škole musejí platit jasná pravidla, očekávání a rutiny, pro každého bez výjimky, včetně dospělých. A tady to může být zajímavé, protože učitelé někdy mají pocit, že na ně se pravidla nevztahují. Chtějí změny, ale tak, aby se jich to nedotklo. Jenže pokud nechci, aby si děti v hodinách hrály s telefony nebo žvýkaly žvýkačky, tak to také nesmím dělat. A navíc – a to je velmi důležité – tyto školy musí používat data jako podklad k rozhodování, musí mít tým lidí, kteří spolupracují a podporují se navzájem. Musí monitorovat, jak se jim daří, i během školního roku.

Jak se principy PBIS aplikují například při konkrétní práci ve třídě?

Dám vám příklad. Včera jsem se byla podívat na základní škole v Chanově, která se nachází ve vyloučené lokalitě a mnozí tamní žáci jsou Romové. Při hodině angličtiny jsem tam byla svědkem skvělé práce učitelky a mnoha ukázkových intervencí. Udržovala žáky zapojené, neustále podporovala jejich spolupráci. Například chodili po jednom psát na tabuli a sami si hlídali, aby předali křídu někomu, kdo ještě nebyl. Při skupinové práci obcházela jednotlivé týmy a oceňovala konkrétní věci – to, jak se umějí dohodnout, že si navzájem dávají prostor. Byla to velmi přesná, detailní pozorování. Pokud se žáci začali bavit mezi sebou, nemusela nic říkat, stačilo, že se postavila vedle nich. Musím říct, že se mi na tu hodinu moc dobře dívalo. Někteří učitelé říkají, já neučím sociální dovednosti, já učím matematiku. Ale to se přece nevylučuje. Jde o to, nastavit jasná očekávání, předvídatelné prostředí, vytvořit ovzduší spolupráce.

Je účinné podporovat dobré chování místo zdůrazňování špatného?

Ne každé chování vyžaduje neustálou pozornost. Když máte ve třídě kázeňský problém, někdo třeba vykřikuje, narušuje hodinu, prostě a jednoduše zlobí, je dobré se zamyslet nad tím, jestli neustálým řešením a okřikováním náhodou nezískává něco, co se mu hodí. Spolužáci na něj možná hledí s obdivem, protože se postavil učiteli, třída se neučí, takže není třeba pracovat... Když budete víc pozornosti věnovat těm, kteří v hodinách dělají to, co mají, tak těm, co vás ruší, seberete vítr z plachet. Samozřejmě, když vám nějaký žák letí do silnice, musíte zakročit, ale jinak je často lepší raději ocenit ty, kteří problémy nedělají. Na to ovšem jako společnost nejsme moc nastavení, většinou si všímáme spíš negativních věcí než pozitivních. Chce to trénink a vědomou práci.

Pokud by si nějaká česká základní škola přála s PBIS začít, jaké kroky musí udělat?

Klíčové je to, co vám říkají vaše data o průběhu výuky a atmosféře ve třídě, ovšem mnohé školy data nesbírají. Někdy stačí i jednoduchý dotazník, pár otázek o tom, co komu ve škole nejvíc vadí. Napřed si všichni společně uvědomí, jaké hlavní problémy mají. Dalším krokem je určit si cíl, tedy co od každého očekáváte. Chcete se navzájem respektovat, chcete být zodpovědní? Jak to pro vás konkrétně vypadá? Každá škola si „zodpovědnost“ může představovat trochu jinak. Když to víte, můžete si to třeba napsat na zeď na chodbě nebo ve třídě a učitel se k tomu může během výuky vztahovat.

A tím to končí?

Nekončí. Už jsem viděla školy, které měly svoje vize a očekávání vyvedené krasopisně na stěnách, ale v reálu podle nich nežily. Když přijdete do školy, brzy vycítíte, jestli je tam dobré klima. Možná tam není úplné ticho, ale je to proto, že se žáci zapojují, ne proto, že by tam na sebe křičeli. Vidíte, jak vás studenti zdraví, a třeba vás někdo upozorní, že jste tu asi noví, protože nevíte, že po chodbě se chodí vpravo. Tak poznáte, že to funguje. Je to prostě proces.

Je důležité mít konkrétně formulovaná pravidla, jako třeba „na chodbě chodíme vpravo“?

Chceme, aby pravidla byla formulována pozitivně, tedy aby dítě vědělo, jak má vypadat správné chování. Takhle je to potom daleko jednodušší sledovat, vyhodnocovat, připomínat, pokud každý ví, jak se má chovat ve třídě, na chodbě, v jídelně... Jde o pravidla mnohokrát probraná, každý je zná, takže to není jen o tom, že učitel žáky pořád opravuje a usměrňuje.

Máte tu zkušenost, že opravdu stačí mít dobře nastavená pravidla? Nejsou potřeba i tresty?

Podpora pozitivního chování by vždy měla být založena na datech. Pokud neustále trestám nějaké chování a ono se neustále objevuje, funguje mi to? Někdo by teď řekl, že jsou tedy asi potřeba tvrdší tresty. My ale říkáme, pojďme něco změnit. Dám příklad. Pokud v USA dítě chodí do školy pozdě, tak po několika pozdních příchodech je třeba na tři dny vyloučeno ze školy a musí být doma. Takže to, že přichází o výuku, potrestáme tím, že přijde ještě o víc výuky? To nedává smysl. Mnohem větší smysl by dávalo, kdyby takový žák musel zůstat ve škole odpoledne. Důsledky by měly odpovídat provinění, ale zároveň musíme pořád zdůrazňovat, jak se máme správně chovat.

Proč myslíte, že se některé školy potýkají s většími kázeňskými problémy než jiné?

Podle výzkumů i zkušeností je to často problém vedení. Tam, kde stojí v čele školy silný ředitel, mívají lepší chování i výsledky. Některé školy se ale prostě jen nacházejí v chudších oblastech a chodí do nich děti mnohdy ze složitého socioekonomického prostředí, takže déle trvá, než je vidět nějaká změna.

Může PBIS fungovat i ve školách s opravdu náročnými žáky?

V USA máme školy, kterým se říká „alternativní“ a které jsou v podstatě poslední zastávkou předtím, než se dítě dostane do vězení pro mladistvé. Tyto školy dost těsně spolupracují s policií a často se stává, že když si škola se studentem neví rady, zavolá policii, která ho zatkne. Jednou ze statistik, kterou sledují, je tedy počet policejních zásahů ve škole. A právě v těchto školách se často odehrávají ty největší změny. Ze stovek zatčení na téměř žádná – ta změna je prostě neuvěřitelná. Nejde to ale samo od sebe, škola musí nabídnout naprosté většině žáků lekce ze zvládání hněvu nebo sociálních dovedností, takže se nadře mnohem víc než škola v sousedství, kam chodí méně nároční žáci.

Napřed musíte tedy rozmyslet, co chcete řešit, potom si nastavit cestu, formulovat očekávání... Není to časově příliš náročné?

Je. Musíme to ale brát tak, že napřed investujeme čas a energii, abychom později nemuseli řešit tak velké množství problémů. Na Floridě školy říkají, že po prvním roce jim odpadne třetina potíží s chováním. Když se chování žáků o tolik zlepší, znamená to, že máte o tolik víc prostoru pro výuku, což je přece skvělé. Je to náročné, ale vyplatí se to.

Heather Peshak George vystudovala psychologii, speciální pedagogiku a školní psychologii. Působí jako profesorka na University of South Florida. Zabývá se poruchami chování ve školním prostředí a krizovou intervencí. V minulosti vedla mezinárodní Asociaci pro podporu pozitivního chování. V Česku pomáhá školit učitele v metodě PBIS, která podporuje funkční chování dětí ve škole.

Text vyšel v Akademii Lidových novin. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.