Děti dnes častěji zvažují, kým vlastně jsou, říká školní psycholožka. Všímá si i násilí nebo sebepoškozování

Čas školního psychologa se dělí na vyučovací hodiny. Dnes jsem první hodinu strávila na druhém stupni. Přišla za mnou třídní učitelka s tím, že rodiče jedné dívky mají obavu, že v kolektivu nejsou dobré vztahy. Dcera často ráno tvrdí, že ji bolí hlava nebo břicho, ale o prázdninách tyto problémy vymizí. Domluvily jsme se s paní učitelkou, že přijdu do třídy a udělám takzvanou sociometrii – anonymní dotazník, kde se žáků ptám, jestli je v kolektivu někdo, komu ostatní ubližují, kdo je podle nich přátelský nebo co by si přáli, aby se ve třídě změnilo. Zatímco dotazník vyplňují, dělám drobnou osvětu – povídáme si třeba o tom, jaký je rozdíl mezi škádlením a šikanou a jak vypadá kamarádství, na které se člověk může spolehnout. 

Z dotazníku vzejde poměrně přesný obrázek toho, jak kolektiv funguje a pro mě z toho vyplyne, na co bychom se ve třídě měli zaměřit. Děti si v dotazníku stěžují na posmívání a ponižování. Je tu ale řada dětí, kterým ostatní důvěřují, na tom můžeme stavět. Další krok bude třídnická hodina, kde se pomocí her budu snažit kolektiv trochu stmelit a soustředit se na děti, které potřebují podporu. Děti milují třeba hru Místa si vymění všichni, kdo… a teď můžeme klást otázky od lehkých jako kdo má dlouhé vlasy nebo kdo má rád špagety až po zcela konkrétní otázky k tématu, třeba kdo by si přál, aby se vztahy v naší třídě zlepšily.

V rámci třídnické hodiny pak otevíráme téma pravidel chování ve třídě. Děti trefují hřebíček na hlavičku: někdy se bojíme ozvat, abychom nebyli za „bonzáky”. Vysvětlujeme si, jaký je rozdíl mezi žalováním a informováním. Paní učitelka jasně říká celé třídě, že o případném ubližování se potřebuje dozvědět a že je to pro ni pomoc, díky níž se situace může změnit. V rámci třídních pravidel si pak společně vyjasňujeme, jak vypadá respekt k druhým. Žáci živě reagují, je vidět, že téma se jich dotýká. Když někdo bere druhému jeho věci, když ví, že ten druhý se nemůže nebo neumí bránit, když ho opakovaně ponižuje nebo na něj volá posměšnou přezdívkou…aha, to není legrace, i když se to tak na první pohled může jevit. 

Atmosféra ve třídě se uklidňuje, některé děti navrhují, jak by mohli spolužáka nebo spolužačku v takové chvíli podpořit. Na závěr nastává silný moment. Přidáváme do kroužku židli navíc. Kdo má židli po levici, může na ni pozvat někoho ze třídy a říci, co na něm chce ocenit nebo za co mu chce poděkovat. Jsem ráda, že mi pomáháš, když mi něco nejde. Děkuju, že ses mě zastala, když holky komentovaly, jak vypadám. Jsem rád, že máme podobný humor a rád s tebou pařím online hry. Já chci pozvat paní učitelku, protože jsme si s ní skvěle užili lyžák! Odcházím s pocitem vděčnosti za práci všech dětí i učitelů, kteří pomáhají kvalitním vztahům ve třídách.  

Předcházet požárům 

Další vyučovací hodinu jdu do osmé třídy „jen tak na pokec“. Snažím se, aby mi zbýval čas i na tyhle návštěvy, při nichž nehasím požáry, ale snažím se jim předcházet. Ideál je podívat se aspoň jednou nebo dvakrát za rok do každé ze šestnácti tříd. Pokud mě děti ještě neznají, tak se jim představím, povídáme si o práci psycholožky. Říkáme si, že je normální, pokud je nám někdy těžko, něčeho se bojíme nebo nemůžeme spát. A je fajn, když si o tom můžeme s někým promluvit. Vysvětlím jim, že nedovedu učit a nemůžu dávat známky, ale že jsem ve škole spíše takový pomocník pro malé i velké, a nabídnu jim, že mi můžou tykat a říkat mi Veroniko. Zahrajeme si spolu nějakou hru nebo si povídáme třeba o chování na sociálních sítích nebo nočních hodinách strávených na mobilu. 

Čtvrtou hodinu máme schůzku školního poradenského pracoviště. Dnes se setkáváme ve složení ředitelka, zástupkyně ředitelky, speciální pedagožka, metodička prevence a školní psycholožka. Snažíme se setkávat pravidelně každý týden, abychom i v náročném shonu neztrácely ze zřetele péči o bezpečné a pohodové prostředí školy. Povídáme si o tom, co se stalo mezi dětmi, kdo má potíže s učením, které z dětí šlo na vyšetření do poradny a jak upravit výuku pro žáka, které má specifické potřeby. 

Válka na Ukrajině přinesla našemu týmu i nová témata. Vedení školy zavedlo adaptační skupiny pro třicítku ukrajinských dětí a dokázalo pro ně sehnat učitelky, které mluví jak česky, tak ukrajinsky. Učitelé pomohli s přípravou svačin pro děti a pomáhají i s výukou dětí. Kluci a holky z devítky se podíleli na dobročinném prodeji výrobků dětí v rámci dne otevřených dveří. Já jsem si o víkendu vyhledala kurz krizové intervence, abych mohla poskytnout základní ošetření v případě, že se u dětí, přicházejících z války, ukáží nějaké posttraumatické potíže. 

Neptejte se, komu fandím

Už před příchodem nových ukrajinských dětí jsme jich pár ve škole měli, stejně jako ruských. U nich jsme základní psychologickou pomoc zahájili hned v první den války. Učitelé ráno vyhlásili ve svých třídách, že kdo chce, může se o velké přestávce se mnou sejít. Neomezovali jsme to na ukrajinské žáky, ale nakonec přišli téměř výhradně oni. Nejdřív jen seděli a třásli se. Začali jsme společně dýchat, dělala jsem s nimi různá cvičení na zklidnění, ukotvili jsme se do země. Teprve potom mohli mluvit. Povídali, odkud je jejich rodina a mohli říct nahlas, že mají strach. Jelikož mluví všichni česky, mnozí ani nevěděli, odkud jejich spolužáci pocházejí, takže se aspoň vzájemně poznali a propojili napříč třídami. Odpoledne pak přišly i české děti, které potřebovaly sdílet své obavy a slyšet slova podpory. Od té doby nabízím, že každé pondělí odpoledne jsem ve škole k dispozici a může přijít kdokoli, komu současná situace působí nějaké starosti, a chce si o tom popovídat ve skupince s dalšími dětmi. Úlevné je už jen slyšet, že ostatní to mají stejně jako oni. 

Další agendou, kterou přinesla válka, je vyladění vztahů k ruským spolužákům. Obrátil se na mě jeden žák, kterému nebylo příjemné dostávat otázky typu „komu fandíš“. Chtěl by spolužákům říct, že války lituje a nesouhlasí s ní. Ale má vztah ke své rodné zemi, kde zůstala jeho babička, a přirozeně si i tohle chce chránit. Ujistila jsem ho, že tak je to v pořádku a navrhla jsem mu, že zajdu do jeho třídy a popovídáme si o tom. Bylo hezké slyšet ho, jak v kroužku třídy říká, že si válku nepřeje a mrzí ho, že současnou situaci nemůže jako dítě ovlivnit. Spolužáci mu dali najevo, že rozumí, jak obtížné to pro něj je. Ani oni si nepřejí válku a stejně jako on mají rádi svou babičku. Spolužačka s ukrajinskými kořeny pokyvuje hlavou a já vidím, že jsou na jedné lodi. Tam, kde máme ve třídě Rusy i Ukrajince, je moc hezké vidět, že válka jejich vztahy nepoznamenala.  

Nechci být holka

Abych se vrátila k popisu jednoho svého dne, další hodinu mám individuální povídání s holčičkou, která mě oslovila tak, že hodila vzkaz do schránky, kterou jsem k tomuto účelu před svou pracovnou zřídila. Povídáme si o její rodině a pomáhá nám v tom terapeutické pískoviště. Zde pomocí figurek stavíme v bedýnce s pískem každodenní situace v rodině. Každá postavička sedí v jiné místnosti, ve společnosti televize nebo mobilu. Dívka pak sama volí, co by si v pískovišti přála změnit, aby se cítila lépe, a protože hra dává naprostou svobodu, může teď udělat cokoli. Najednou přesune všechny figurky k jednomu stolu, kde společně večeří a hrají karty. Vidím na ní změnu a jistou radost už jen z toho, že pojmenovala své potřeby a má představu o tom, co by chtěla rodičům navrhnout. 

Po obědě mám setkání s kolegyní z učitelského sboru. Radíme se o dětech, ale také o tom, jak komunikovat s rodiči. Odchází s pocitem, že tu odložila jeden tíživý balvan, a s vědomím, že pochybnosti k učitelské profesi patří. Když učitelé mluví v bezpečném prostředí o své práci, pomáhá jim to růst. Začínám se sama těšit na zítřejší supervizi, kdy do školy přijde odborník zvenčí a já s ním budu moci probrat otazníky v mé práci.

Odpoledne můžou přijít i děti – vědí, kdy mě zastihnou, mám ve škole svou nástěnku a již zmiňovanou schránku na vzkazy. Návštěv i vzkazů během druhého roku mého působení postupně přibývá. U menších dětí – zvlášť třeba těch, které nastoupily do školy během covidu – někdy řešíme strach ze školy. Například jedna dívka se bála ráno oddělit od mámy a sejít dolů do šatny. Vyřešili jsme to velmi snadno tak, že jsme vzali maminku na procházku po škole a holčička jí všechno ukázala, i to místo u šaten, kde se ráno bojí. Holčička se uklidnila a maminka také, z ohrožujícího místa se stalo místo známé a bezpečné. Malé děti mívají strach z toho, že ve škole neuspějí – stačí, že jim všichni říkají: počkej, až budeš školák. Starší děti chodí s nejrůznějšími úzkostmi, teď třeba spojenými se stresem z blížících se přijímaček na střední školy. Zítra si chci s deváťáky promluvit o tom, čím teď žijí a jak se dobře postarat o sebe ve chvílích silného stresu. 

Starší i mladší si chtějí povídat o své rodině. Často třeba potřebují slyšet, že není jejich vina, že si rodiče nerozumí. Řeší vztahy se spolužáky nebo se jim nelíbí, že se něco děje ve třídě. Dívky mi chodí povídat o tom, jak se pohádaly s kamarádkou. Fenoménem poslední doby jsou ale také starosti spojené se sexuální orientací a genderovou identitou. Zatímco v mé generaci bylo něco automatické a starosti měl spíš ten, kdo to měl jinak, dnes je naše role a identita méně jasná a méně určovaná zvenčí. Dítě tak častěji zvažuje, jak se vlastně cítí a kým je. Pozoruju, že někdy to souvisí i s rolí rodiče – nechci být v té roli, ve které je máma, takže nechci být holka. Jindy jde o zcela jasné uvědomění vlastní orientace. 

Sebepoškozování a nikotinové sáčky

Dalším aktuálním tématem je sebepoškozování. Fenomén, který ještě získal na síle s covidem a také se vzrůstající oblibou sociální sítě Tik Tok, kde se děti vzájemně inspirují. Když se u nás ve škole objeví někdo, kdo s tím má zkušenost, snažím se zmapovat, nakolik je to závažné a s čím to souvisí. Důvodů je spousta od experimentu přes potřebu cítit víc sebe sama, získat nějaký intenzivní zážitek až po chuť se potrestat nebo k sobě přitáhnout pozornost. Co se týče návykových látek, s tím v naší škole problém moc není, ale vím, že obecně jsou teď mezi mládeží v módě nikotinové sáčky. Vloží se mezi tvář a dáseň, takže je to velmi nenápadné a dá se to provozovat i ve škole. Děti obvykle netuší, že si tímto způsobem mohou přivodit závislost mnohem rychleji, než je tomu v případě cigaret. Je skvělé, když na to jdeme „od lesa” a problémům spíše předcházíme, než nastanou. Naše metodička prevence spolu s jedním z učitelů věnovali každé třídě starších dětí dvě hodiny, kde dětem předali informace o rizicích závislosti a společně si osvojovali způsoby, jak případně mezi vrstevníky odmítnout to, co nechci. 

Obvykle to není tak, že by za mnou někdo přišel a řekl mi: „jsem závislý na nikotinových sáčcích" nebo „řežu se do rukou". Spíš díky tomu, že si s dětmi povídám, někdy odhalím i další věci, které se mezi nimi dějí, a my dospělí o nich nevíme. I to je můj úkol, mít na takové nenápadné signály nastavené citlivé „antény”, protože škola je vedle rodiny prvním místem, kde se případné potíže mohou pojmenovat a začít řešit. 

Všimnout si, že něco není v pořádku

Nástěnka v přízemí se ptá: máš strach o někoho doma? A nabízí kontakt na organizaci Locika, službu dětem, které zažívají násilí v blízkých vztazích. I to je úloha školního psychologa – všimnout si, že někdo je obětí násilí anebo třeba, že u něj propuká duševní onemocnění. Nejsem klinický psycholog, a tak dítě nebo jeho rodiče v takovém případě směruji na další odborníky a předávám kontakty, kde mohou absolvovat vyšetření. Dětem, u kterých vnímám, že by potřebovaly mluvit, ale z nějakého důvodu to nejde se mnou, doporučuji anonymní a bezplatnou Linku bezpečí, kde mohou využít i chat. 

Jeden den v týdnu zůstávám ve škole déle, abych byla k dispozici rodičům, kteří mohou přijít až po práci. Přicházejí třeba ve chvíli, kdy se jim nedaří domluvit se s dítětem na plnění povinností. Bavíme se o nastavení domácího režimu nebo o tom, že není úplně funkční dvanáctiletému synkovi říct „dobře, hraj si na počítači, ale potom si uděláš úkoly“. Říkám rodičům: co kdybyste to otočili? Není možné očekávat, že dítě bude samo od sebe ve všem zodpovědné, potřebuje k tomu dobré vedení. 

Role školního psychologa je zatím poměrně málo zavedená, a proto vyžaduje i postupné „ladění”, aby byla pro školu skutečně užitečná. Každá škola je odlišný organismus. Za největší přínos psychologa ve škole považuji to, že pomáhá zajišťovat psychologické bezpečí systému. To znamená zázemí a klid pro úspěšné vzdělávání. Žáci, jejich rodiče i učitelé vědí, že se mají na koho obrátit v případě potřeby. Moje práce je nesmírně pestrá, dynamická, často velmi náročná, ale také obohacující. Když vidím, že se mi podařilo podpořit důvěru dětí v sebe samé, vidím, že ve škole je moje místo. 

Veronika Francová je školní psycholožkou na Základní škole u svatého Štěpána v Praze. Působí také na katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, kde vede semináře psychologie pro studenty učitelství. Je absolventkou psychoterapeutického výcviku, kurzů krizové intervence a kurzů práce s terapeutickým pískovištěm. Má tři děti, které jsou jí inspirací i v její práci.

Uvedené příběhy jsou modelové a byly vytvořeny podle zkušeností psycholožky tak, aby byly dodrženy standardy etiky školního psychologa.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.