Jak si dáváme nepříjemnou zpětnou vazbu my ze svobodné školy a vůbec – jak u nás rozhodujeme? Sociokraticky!

Jak se u vás řeší, když má někdo s někým konflikt?

Napřed se to ti lidé pokoušejí vyřešit mezi sebou. Pokud se to nepovede k oboustranné spokojenosti, mohou oslovit někoho, komu důvěřují. Když je konflikt hlubší, je v něm zapojeno více lidí nebo je třeba vyřešení z nějakého důvodu odložit, využíváme ve škole takzvaný VOP- výbor pro ochranu práv. To je skupina lidí, dětí i dospělých, kteří se k tomu účelu scházejí. Problém se výboru ohlašuje prostřednictvím vyplněného formuláře.

Příklad z posledních dnů: Místnost, kde pořádáme setkání v kruhu, při kterých rozhodujeme, je propojená s hernou. Oddělené jsou pouze nízkou zídkou a častým problém je hluk z herny během kruhu. Hlavně mladší dětí nezvládají v této místnosti udržet klid, a to ani po opakovaných upozorněních. Řešili to jsme tedy na VOPu a došli k závěru, že je třeba přinést na kruh pravidlo, které určí, že během kruhu není možné do herny vůbec chodit. Dohodli jsme se i na tom, že během kruhu tam dáme židli s páskou a nápisem nevstupovat, ať si i menší děti dokáží nové pravidlo uvědomit.

Jak si dáváte kritickou zpětnou vazbu?

Záleží na situaci a na tom, co se děje. Někdy stačí prosté upozornění, často používáme slovo “stop”. Tím dáváme najevo, že to, co druhý dělá, nám už hodně vadí a má s tím přestat. Líbí se nám postupy takzvané nenásilné komunikace. Podstatou je uvědomit si své emoce a potřeby, ty pak komunikovat a přizvat druhého k spoluúčasti na řešení problému.

Příklad z posledních dnů: Jeden kluk se nerad zapojoval do úklidu a bylo těžké ho sehnat a přimět ke společné práci. Došel jsem za ním, řekl mu, že se cítím naštvaný a moc nevím, co s tím (už jsme to jednou před tím řešili na VOP).  A že bych potřeboval najít způsob, jak se domluvit, aby se do úklidu zapojil. Při tom jsem se od něj dozvěděl, že by potřeboval upravit vymezení úkolů v rámci týmu. Když k tomu došlo, k jednomu z úkolů se zavázal a plní ho.

Rozdávají se u vás tresty, a za co případně?

U nás tresty neudělujeme. Jsme zastánci postupu cestou přirozených důsledků, které dávají mnohem větší smysl než tresty.

Příklad: Někdo rozbije nějakou věc. Trest za tohle by byl, že by se dotyčnému udělilo něco, co s daným incidentem nesouvisí. Lepší je ale umožnit mu chybu napravit formou přirozeného důsledku neboli tak, že dotyčný věc nějakým způsobem nahradí. Snahou je, aby byl důsledek přijat oběma stranami. Tedy i ten, kdo byl na VOP ohlášen jako „viník“, k tomu má co říci a může sám navrhnout způsob, jak situaci vyřešit.

Co když někdo porušuje pravidla?

Zpravidla následuje kritická zpětná vazba, dotyčný může být zastaven “stopkou” nebo jiným slovním upozorněním a může to dojít až k VOP.

Co když někdo někoho uzurpuje?

Je především na uzurpovaném, aby se vymezil, našel si pomoc a řešil to, i když i někdo jiný, kdo je situací nějak zasažen, do toho může vstoupit, zjistit, co se děje a poskytnout podporu. Ne vždy se každý za sebe dokáže postavit.

Máte ve škole takzvanou sociokracii, co to je a proč?

Pravidla a chod školy řešíme na již zmíněných kruzích, které probíhají dvakrát týdně a trvají do čtyřiceti pěti minut. Kdokoliv může přijít s návrhem na nové pravidlo nebo naopak může mít návrh na zrušení nějakého pravidla. O návrzích se poté hlasuje formou sociokracie. Cílem je dosažení „konsentu“ neboli souhlasu, který vzešel z diskuze. Prakticky vypadá sociokratické rozhodování tak, že je přednesen návrh, v diskuzi je dovysvětlen a všichni mají možnost projevit své námitky nebo obavy s návrhem související. Po diskuzi následuje hlasování, které ale není “pro” a “proti”. Ptáme se, kdo je proti, a odpor lze vyjádřit odstupňovaně. Zvednout je možné jednu, nebo dvě ruce. Jedna znamená, že mi na návrhu něco nesedí, ale dokážu ho akceptovat (tím se konsent liší od konsensu – absolutního souhlasu či plného ztotožnění se s návrhem). Když zvednu dvě ruce, znamená to silný nesouhlas, přes který nemůže být návrh přijat. Lidé, kteří zvednou jednu ruku, mohou přijít se zlepšujícím návrhem, lidé, kteří zvednou dvě ruce, by pokud možno měli přijít s alternativním návrhem. To je důležité – nestačí jen něco negovat, je třeba přijít s řešením.

Proč nestačí demokracie?

Sociokracie nám vyhovuje více, protože menšina není nucena do něčeho, co nechce. Proto u nás poptávka po jiném způsobu rozhodování i vznikla. Při většinovém hlasování se nakonec cítily špatně obě skupiny. Menšina byla nucena akceptovat něco, co se jí nelíbilo, a většina zase nebyla v pohodě s tím vymáhat svůj postup proti vůli části komunity, na kterou je schopná se nacítit.

Svoboda a odpovědnost, jak to jde dohromady, narážejí na sebe?

Svoboda je odpovědnost. Tyto hodnoty jsou spolu přirozeně provázané. Ale oběma - svobodě i odpovědnosti - je třeba se učit. Prakticky vzato máme největší střety svobody s odpovědností v oblasti úklidu a hluku. Ne každý má vybudovaný návyk po ukončení činnosti po sobě uklidit a při svobodě pohybu je pak nepořádek nebo neklid docela častý.

V tom máme hodně prostoru pro zlepšení.

Svobodná demokratická škola Donum Felix funguje od roku 2015 jako registrovaná základní škola pro 1. – 9. ročník. Inspiruje se zkušeností podobných škol v zahraničí a úzce spolupracuje s partnerskou školou Jerusalem Sudbury Democratic School. Donum Felix je v Kladně a v současnosti do ní chodí 50 dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.