Jako ředitel jsem měl spoustu nápadů, ale neměl jsem na ně čas. To je největší problém českého školství, říká senátor Jiří Růžička

Co vás ve Finsku zaujalo úplně nejvíc?

Asi to, že finská společnost se před desítkami let rozhodla udělat ze zaostalé země moderní a konkurenceschopný stát, a to tím, že vsadí na vzdělávání. Drží vizi bez ohledu na to, kdo vládne - ministerstvo školství bdí jen nad legislativou a financemi, ale koncepci toho, co se ve školách děje, udržuje na rovné cestě nezávislá vzdělávací agentura. To mě zaujalo, protože to je to, co nejvíc postrádám u nás. V českém systému neexistuje jasná vize, na které by byla shoda. Každý ministr přijde s něčím úplně jiným, a když místo něj nastoupí další, tak vyčerpá polovinu své energie, aby odstranil nesmysly, které zavedl jeho předchůdce.

Co vše jste ve Finsku navštívili?

Chodili jsme po institucích, které se na tom, aby systém fungoval, podílejí – byli jsme na ministerstvu, mluvili jsme s lidmi z té výkonné agentury, byli jsme se podívat na pedagogické fakultě a ve dvou základních školách.

Jak to vypadalo na pedagogické fakultě?

To je úplně jiný svět. Mimo takové ty věci vhodné do novinových titulků, jako je třeba to, že berou jen každého desátého uchazeče - což je opravdu skvělé, protože si mohou vybírat ty nejlepší - mě zaujalo, jak mají ten systém propracovaný a co považují za důležité při přípravě budoucích učitelů. Samozřejmě se věnují i oborové přípravě, ale mnohem víc než u nás se soustředí i na to, aby učitelé uměli pracovat s měkkými dovednostmi a s kompetencemi. Během dvou let magisterského studia stráví praxí neuvěřitelných 540 hodin. Mají nějakou povinnost učit, ale zúčastňují se i různých akcí školy, schůzí, seminářů, jednání s rodiči… Prostě poznávají celkový život školy.

Stráví 540 hodin na stejné škole, nebo je střídají?

To jsem se ptal také. Zajímalo mě, jak dokážou takové množství praxe zaručit. Dozvěděl jsem se, že mají nějaké množství fakultních škol, a když to nestačí, tak oslovují i další školy a zpravidla je to tak, že celá praxe proběhne na jedné škole. To se nedá srovnat s množstvím praxe, které mají čeští studenti pedagogiky. Také je zajímavé, že na bakalářském studiu se druhému oboru věnují ve stejné míře jako pedagogickým dovednostem. U nás oborová didaktika tvoří sedmdesát procent studia, což v praxi znamená, že studenti se většinu času věnují tomu, CO budou učit, ale málo tomu, JAK učit nebo jak se žáky komunikovat.

Jak to, že ve Finsku je o studium pedagogiky takový zájem, kdežto u nás to bývá až škola několikáté volby?

Myslím, že to nesouvisí jen s penězi. Učitelé jsou tam placeni jako ve většině vyspělých zemí, to znamená slušně. Ale podle mě hraje roli i dobrá pověst Finska a finského vzdělávání, být učitelem je prestiž. U nás šedesát procent absolventů ani nezačne učit, a já se vlastně nedivím – a teď nemyslím kvůli penězům nebo malé prestiži. Absolventi pedagogických fakult dostanou dobrý základ v několika oborech, znají základy didaktiky, metodiky, komunikaci, jsou použitelní v lecjaké oblasti a tak jdou tam, kde dostanou lepší ocenění, nejen finanční, ale i společenské. Rozhodně nesdílím představu, že na „peďáky“ chodí jen lúzři, kteří se jinam nedostanou. Spíš je otázka, jestli na místa učitelů nenastupují ti horší absolventi.

Viděl jste ve Finsku něco, co by se u nás dalo hned aplikovat?

Ředitelé to asi neradi uslyší, ale já si myslím, že se dá spousta věcí inovovat už teď. Víceúrovňová výuka matematiky, jazyků, nebo mezinárodní jazykové certifikáty místo maturity… Spoustu věcí lze zlepšit, ale nedělají se. Je to často věc konzervativního přístupu ředitelů i učitelů, ale také toho, že nemají čas zkoušet a hledat. Pomohlo by, kdybychom ze škol sňali to, čemu se říká administrativa, ale není to úplně přesné, prostě spoustu takových těch mimo-vyučovacích aktivit, které leží na bedrech ředitelů i učitelů. Posílit nepedagogické zázemí na školách, aby se učitelé i ředitel mohli věnovat pedagogickému rozvoji své školy.

Když jste byl ještě aktivním ředitelem Gymnázia Jana Keplera, také jste měl takový problém?

Myslím, že ho mají všichni. Měl jsem spoustu nápadů, ale nerealizoval jsem je, protože jsem na ně neměl čas, pak už na ně neměli čas ani moji zástupci, a vlastně ani učitelé. To je podle mě největší problém českého školství, protože než vyplaveme na hladinu, tak jsme zadušení.

Koneckonců i finská paní ředitelka - trošku nerada - přiznala, že toho má hodně. Připadalo mi, že taky nejsou bůhvíjak nasycení „support týmem“, který by jim ulevil. Moje zkušenost ale například z Anglie je jiná. Tam je dalších nepedagogických pracovníků mnohem víc.

Jaké jste ve Finsku navštívili školy?

Dvě základní. Tam mě překvapila jedna věc: oni si hodně zakládají na tom, že děti chodí do spádových škol. My jsme ale byli v jedné škole, která byla zaměřená na výuku jazyků a druhá na hudební výchovu. Ta prý je v Helsinkách jediná a jezdí do ní děti z celé metropole. Čili mají i školy, které nabízejí specifické vzdělávání. A bylo to príma – paní učitelka se ptala: Chcete vidět, jak hraje náš orchestr? Tak jsem myslel, že to bude školní orchestr, ale potom každé dítě z jedné třídy vytáhlo nástroj, byly tam dechové nástroje, bicí, jedna dívka hrála na harfu… A ukázalo se, že takový orchestr je v každé třídě.

Co zajímavého jste ve školách ještě viděli?

Třeba to, jak mají zařízené stravování. Ve Finsku dostávají všechny děti zdarma obědy. Úplně bez výjimky, i ty z bohatých rodin. Jednak si před lety řekli, že je správné nedělat sociální rozdíly, ale má to i další důvod, možná ještě podstatnější: vést děti ke zdravému způsobu stravování. A co bylo ještě zajímavé: děti si samy nabírají, co chtějí, ale také po sobě uklízejí. Mají službu na úklid stolů i na zametání. Dostanou zadarmo obědy, ale zároveň se tím vychovávají a také se na tom samy podílejí.

Jaká je ve školách atmosféra?

O té se v souvislosti s Finskem hodně mluví, ale já to asi neumím ocenit, protože z naší školy jsem zvyklý, že se děti chovají velmi uvolněně, svobodně a jsou v dobrém rozmaru. V těch finských školách byla atmosféra podobná.

Jak finské školy vypadají – teď myslím vyloženě na pohled?

Na první pohled bych řekl, že hůř než ty naše. Obě ředitelky si stěžovaly na to, že by potřebovaly větší prostory. V jedné škole jsme zažili odpolední družinu – děti vyběhly na obrovský dvůr, ale pak začalo pršet, tak se vrátily do školy a naházely všechny bundy na hromadu. Neměly tam ani věšáky, ty mají nahoře u tříd. Boty naházené na chodbě před třídou, do třídy chodí v ponožkách. Na konci každé chodby byla knihovna, a když si to srovnám s knihovnami na většině škol u nás… U nás si s tím hodně hrajeme, obce do škol investují, děti mají zamykatelné skříňky… Ve Finsku asi dbají spíš na to, co s dětmi dělají a jak.

Dozvěděli jste se, jak to mají se společným vzděláváním?

Všichni tvrdí, že se vzdělávají všechny děti společně. Já jsem tam žádné hendikepované děti neviděl, což neznamená, že tam nejsou. Tendence nabídnout kvalitu i těm méně zdatným a méně úspěšným, to je ten typický finský rys, hodně často tam o tom mluvili a je to i podstata jejich úspěchu v mezinárodních testech. Nemají tak velký rozdíl mezi těmi skvělými a mezi lúzry, zatímco u nás je to přesně naopak. Naši nejlepší jsou nad těmi jejich nejlepšími, ale naši nejhorší jsou hluboko pod jejich nejhoršími. Ale to jen konstatuju, neříkám tím, co je a co není správně. Tím, že jsem pracoval s dětmi na osmiletém gymnáziu, tak jsem byl přesvědčen, že mimořádné děti mají mít mimořádnou péči, ale u nás se to rozmělnilo a devalvovalo tím, že už jich je moc. Nedávno jsem byl ve Vrchlabí a tam zrovna řešili, že se jim tam rozmnožila víceletá gymnázia, která jsou nenaplněná, natož aby byla naplněná mimořádnými dětmi.

Přivezl jste si z Finska nějakou přímou inspiraci?

Byli jsme tam s panem profesorem Drahošem, který vede v Senátu výbor pro vzdělávání, a spolupracujeme na mnoha věcech. Teď jsme se po vzoru finské nezávislé vzdělávací agentury pokusili vytvořit jakousi nadstranickou politickou platformu pro vzdělávání, jíž se účastní zástupci všech stran – tedy mimo komunistů a SPD, ty jsme nepřizvali - protože je nám jasné, že i kdyby jedna strana přišla se sebelepším návrhem, tak pokud na tom nebude konsenzus všech, tak se nikam nedobabráme. S kolegou Drahošem jsme měli ještě jinou zajímavou zahraniční zkušenost – před prázdninami jsme byli ve Švýcarsku. A oba nás úplně fascinoval tamní duální model vzdělávání. Víte například, kolik lidí jde ve Švýcarsku po základní škole na učební obory?

To nevím.

Sedmdesát procent populace se vyučí! Ale na to jsou samozřejmě navázány další možnosti růstu, skoro všichni potom někam pokračují a ve výsledku mají víc vysokoškolsky vzdělaných lidí než my. Po tříletém oboru je možnost si během jednoho roku dodělat maturitu, po maturitě můžou na bakalářské polytechnické studium. U nás se vymýšlejí motivace, aby se deváťáci hlásili do učebních oborů, často úplně nesmyslně. Švýcarský učeň uzavře učňovskou smlouvu rovnou s firmou a v té pak minimálně dva až tři dny v týdnu pracuje v reálném provozu, ne že jsou v nějaké dílně a tam šťourají pilníkem dřevěné hranolky… Technologie se neučí ve školách - proč by si školy kupovaly drahé stroje, když firmy je mají. Učňové také od první chvíle dostávají výplatu, i to může být motivace. Začínají být velmi brzy svéprávní a samostatní.

Není do dnešního světa výhodnější mít všeobecné vzdělání?

Ano, já jsem byl vždycky zastáncem toho, že se má posilovat všeobecné vzdělávání. Protože nikdo nemůže tvrdit, že ví, co ti, kterým je dnes patnáct, budou dělat za třicet let. Jednoho chlapce v Curychu jsme se ptali, co má za předměty, když je ve škole jen dva dny v týdnu. Říkal, že němčinu, francouzštinu, matematiku a občanku… tedy přesně ty podstatné věci pro dnešní svět. A co pro mě byl šok – součástí závěrečné učňovské zkoušky je občanská nauka. Pak se nedivme, že ve Švýcarsku funguje systém referend. U nás je občanská výchova to poslední, čemu by se na učebních oborech věnovala pozornost.

Ptal jsem se, kdy s reformou učňovského školství začali. Náš průvodce se na mě podíval a řekl: Někdy v druhé polovině 19. století. Chci tím říct, že každá změna trvá dlouho a my jsme někde něco zanedbali a jestli se to vůbec dá dát dohromady, tak to bude strašná práce. Měli bychom se inspirovat u těch, kterým se to daří – na jaře snad pojedeme do Estonska, ti na tom byli ještě hůř než my, a dnes mají moderní a úspěšný vzdělávací systém - protože jsme se dostali ke zdi, která se už přelézt nedá.

Co se stane, když do ní narazíme?

Budeme se ve srovnávacích testech propadat hlouběji a hlouběji, ale hlavně nebudeme mít lidi dobře připravené pro 21. století. Někteří rodiče vytvářejí vlastní školy a tlačí na různé změny, ale většina rodičů žádnou nespokojenost necítí. Neuvědomují si, že budeme čím dál tím víc zaostávat za těmi, co si vzdělávání nastavili lépe. To není dobrá zpráva pro ekonomiku téhle země, ani pro její lidský a společenský rozměr.

Jiří Růžička (71) je ředitelem Gymnázia Jana Keplera, v tuto chvíli je však uvolněn pro výkon funkce senátora za Prahu 6. Vystudoval tělesnou výchovu a český jazyk na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Učil nejprve na Škole pro děti s vadami zraku v Praze – Krči. Od roku 1978 učí na Gymnáziu Jana Keplera v Praze 6, od roku 1990 je ředitelem. Je spoluzakladatelem Asociace ředitelů gymnázií. V roce 2014 získal významnou cenu Učené společnosti České republiky pro pedagogy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.