Jedna z významných otázek dneška zní: Jak zůstat člověkem ve světě řízeném operačními systémy a umělými inteligencemi? Proto je důležité zařídit dětem přestávky bez mobilů. Aby si mohly povídat. Aby se mohly učit řeč těla a rozpoznávat své i cizí emoce. Aby si šeptem mohly třídit myšlenky. V mnoha školách, kde k tomu již došlo, si to děti pochvalují. Jsou za to moudré nařízení shora rády. Samy cítí, že permanentním díváním se do mobilů přicházejí o něco podstatného.
Zákaz ale nemusí být zcela striktní. Školy by mohly mít speciální místnost, kde mobily povolí. Je ale důležité, aby počet zásuvek byl několikanásobně menší než počet žáků, kteří se budou v digitální oáze tísnit. To zajistí dostatek konfliktních situací, při nichž se mladí hodně naučí. Mnoho z nich objeví, že se bez pětiminutovky na síti obejdou, protože jim to za to nestojí. Místnost by neměla být nijak monitorována školním personálem.
Naproti tomu během hodin by měli žáci mobily využívat co nejvíce. Zejména od 2. stupně ZŠ dále se jedná o jedinou možnost, jak ve 21. století zcela neztratit kontakt mezi náplní školního vzdělání a těmi, pro něž je toto vzdělávání určeno, tedy žáky a studenty.
Probíhá masivní digitalizace veřejného prostoru. Již dnes je většina dospělé (a dospívající) populace zcela závislá na počítačích a aplikacích. Tento trend se nezmění, naše společnost je a bude společností digitální. Platí-li, že škola připravuje žáky na budoucnost, měli bychom brát v potaz vývoj společnosti. Vedle rodičů a školy, dominantních informačních zdrojů 19. a 20. století, se v minulých letech vynořil zdroj třetí: kyberprostor. Internet je chytřejší než všichni učitelé a rodiče dohromady. Není sice moudřejší, ale my v naší společnosti (a rozhodně ve škole) bohužel více hrajeme na chytrost než na moudrost.
Žijeme v informační době. Musíme se učit pracovat s daty, audiovizuálním obsahem, nestálostí, nejistotou, nedaností. Musíme se to učit všichni, neboť informační oceán se vlní a bouří tak rychle a silně, že v něm nikdo z nás neumí plavat. Takže to nemůžeme učit děti. Musíme se to učit s nimi. Třeba během školního vyučování, podobně jako se to učíme během pracovní doby. Každý učitel má mobilní telefon a notebook a každý s ním nějak pracuje. Jen málokdo je ICT odborník. Což nevadí. Kdo neví, zeptá se. Ve třídě už bude sedět někdo, kdo zná odpověď. Anebo na ni všichni společně přijdou. Učení pro 21. století není předávání informací, ale jejich společné objevování, tvorba a sdílení.
Mobily by měly být při hodinách používány stejně přirozeně jako je používáme v neškolním životě. Samozřejmě s vypnutým zvukem, aby nerušily ostatní, kteří třeba svým kritickým myšlením právě pracují na jiném projektu. Jen tak se zajistí, že mezi školou a světem nevznikne neproniknutelná bariéra a ze škol se nestanou informační skanzeny, ale místa, kde mládí poznává život v přímém kontaktu s lidskostí a světem.
Zákazy mobilů v hodinách a o přestávkách jsou prvním dějstvím jedné velké hry. Čekají nás zajímavé časy. Bude to pro všechny pěkně náročná hodina sociálně-emočního učení.
Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz, vyšla mu kniha rozhovorů se zakladateli inovativních škol.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.