Je dobré být vedle někoho tak silného, kdo má smysl života a každý den na sobě pracuje, říká manželka Milana Hejného

Jaký je život s matematikem?

Docela dobrej, dneska (2. srpna 2018 – pozn. autora) máme výročí 58 let. Život to byl pestrý, nenudila jsem se. Nebrala jsem si matematika, ale prostě mužského, takže to je asi jako v každém manželství - něco se vám líbí a něco nelíbí.

Projevuje se v životě s Milanem Hejným jeho obor? Drží třeba rodinnou kasu?

Obor ne, ale workoholismus ano.

A workoholikem byl vždycky?

Vždycky byl pracovitý a cílevědomý. Mně by gaučovej člověk ani nepřipadal zajímavej. Je obdivuhodné, že u toho vytrval, i když se musí potýkat s předsudky a se zakořeněným myšlením. Mění vědomí lidí a to není jednoduché. Kdyby se ale přebíralo jen to, co bylo, tak se ve vývoji nepohneme dál. Doba je jiná, děti jsou jiné. Podle mě nejdůležitější je, aby byly děti něčím zaujaté. Znuděné dítě je to nejhorší, co doma můžete mít.

Vybírali jste školu pro dceru a syna, aby se z nich nestaly ty znuděné děti?

Zuzka šla do té nejbližší, ale to byla jiná doba – dnes jsou školy velmi rozdílné, tehdy byly instrukce shora všude stejné a záleželo na přístupu učitelky. Mišo, ten chodil na matematickou základní školu.

To byla ta, kam váš muž nastoupil, když se synovi v matematice nedařilo?

Ano. Mišo dostával špatné známky, což mu nevadilo, protože mu to nikdo nevyčítal, ale manželovi se nelíbilo, jak je vyučovaný. Tak tam nastoupil jako učitel. Žáci šli pak strašně nahoru, nakonec všichni z té třídy vystudovali vysokou školu. Z toho je jasné, že se naučili určitý stupeň intelektuální práce a získali určité sebevědomí. Jeden z chlapců šel po základní škole na hotelovku, ale i on se nakonec stal inženýrem ekonomie. To je docela skok, že?

Nedrhlo to, mít vlastního otce za učitele?

Většina dětí by si asi něco takového nepřála, ale manžel se synem měli velmi dobrý vztah, takže tam nebyla žádná kontroverze. Miňo přistupoval vždycky ke všem dětem demokraticky. Když měl 75. narozeniny, tak se dvě třídy sebraly, přijely do Prahy, tady přespaly v hotelu, aby s ním mohly jít na oběd. Po více než čtyřiceti letech, co je učil.

Čím si je tak získal?

Měl je rád a dokázal je podpořit. Samozřejmě, že děti občas potřebují usměrnit. Ale především potřebují zažít úspěch. A vlídné zacházení.

Co vy si myslíte o Hejného metodě matematiky?

Trvalo mi, než jsem pochopila, v čem je to tak dobré. Když byl náš Mišo ve čtvrté nebo v páté, zlomil si nohu, měsíc a půl nebyl ve škole a když se vrátil, brali zrovna množiny. Dostal domů asi sto okopírovaných listů s úkoly. Nejdřív je dělal s Miňou a během dvou odpolední udělali asi čtyři listy. Já jsem byla v té době prototyp maminky, která chtěla co nejrychleji mít všechno hotové. Tak jsem to s ním šla dělat já a za dvě hodiny bylo hotovo. Dělala jsem všechno přesně tak, jak se nemá – všechno jsem Mišovi řekla, vůbec jsem ho nenechala přemýšlet. Když má dítě dobrou paměť, tak si to bude pamatovat týden, a když výbornou, tak půl roku. Ale za rok už neví nic. V pedagogické práci by se nemělo pracovat tak, jak jsem na to šla já – honem mít hotovo a odškrtnout si. Je to jako stavba a ta se vám zřítí, když nemáte dobré základy.

Ta metoda není jen o čísílkách, bere celého žáka se vším všudy, i s jeho psychikou. Aby měl sebevědomí, aby věděl, co dělá dobře a co zle, kde má na sobě zapracovat a v čem se nemá nechat utiskovat. Nebát se, nemít předsudky – to jsou důležité věci ve výchově. Na to nemusíte být velký filozof, aby vám bylo jasné, jak důležitá je pro život tolerance, umět se domluvit a schopnost přijít věcem na kloub.

Vy jste pracovala jako zubařka. Má vaše povolání něco společného s tím manželovým?

Byla jsem zubařka, teď jsem kuchařka. (smích) Styčné body byly hlavně naše děti.

Jak jste se vlastně seznámili?

V menze na koleji Budeč, kam chodili jak studenti matfyzu, tak medicíny. Dali jsme se do řeči u oběda.

Čím vás zaujal?

Tím, že se o mě zajímal. To je to nejdůležitější, že se o vás někdo zajímá. A duchaplně vás baví. Že je vynalézavej a není s ním nuda.

Zažil váš muž při své práci nějaké těžké chvíle, při nichž potřeboval vaši podporu?

On má neuvěřitelnou trpělivost. A měl ji i v dobách, kdy bylo běžné, že byl někdo svým šéfem pověřen, aby ho zlikvidoval. Já už jsem se občas bála, že nás to semele, ale on je úžasně komunikativní a snažil se vždycky lidem všechno vysvětlovat, i těm, kteří mu dělali zle.

Teď asi může být spokojen – škol, kde se učí Hejného metodou, přibývá…

To je běh na dlouhou, ne-li nekonečnou trať. Tihle lidi nikdy nemají padla. Pořád je co zlepšovat, pořád se musí pracovat.

Radí se s vámi o něčem? Třeba jak reagovat na kritiku, která se na jeho metodu z některých stran snáší?

Radí. Třeba o tom, co má jít koupit do Kauflandu. Jinak naprosto věří tomu, co dělá, ví, že to funguje, má to ověřené na žácích, takže snese i nepřízeň a negativní odezvy. Ne že by ho to nemrzelo nebo že by se to nesnažil vysvětlit, ale určitě ho to nedonutí zalézt a nic nedělat. Je dobré být vedle někoho, kdo je tak silný, má smysl života a každý den na sobě pracuje. A co si o tom všem myslím já? Že by se měl více věnovat mně.

Nachází si na vás málo času?

Dáme si spolu kafíčko, ale moc vykládat si s ním nemůžu. Ne že by mi přelepil ústa, to on je demokrat. Ale neposlouchá mě, jde mu to jedním uchem tam a druhým ven.

Eva Hejná se narodila v Havlíčkově Brodě, vystudovala gymnázium v Ledči nad Sázavou a stomatologii na Karlově univerzitě v Praze. Jako zubařka pracovala v Žilině a v Bratislavě. V roce 1960 se vdala za matematika a didaktika Milana Hejného, mají spolu dvě děti, tři vnoučata a jednu pravnučku.

Rozhovor vyšel 1.10. v časopise Řízení školy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.