Jednotné přijímačky přinesly desetinásobek práce a větší stres pro děti i rodiče, říká ředitel Malostranského gymnázia

Letos se vám přihlásilo o 200 uchazečů víc než loni, jak si to vysvětlujete?

Nejčastější dotaz na Dni otevřených dveří bývá: kolik jste měli loni zájemců? Rodiče se ptají, aby mohli taktizovat. Takže očekávám, že příští rok budeme mít o 200 míň, protože rodiče vyhodnotí, že tady byl moc velký nával a půjdou třeba do Truhlářské. Což je vlastně úsměvné, protože ty vlny se tak různě přelévají a odhadnout se to moc nedá.

Co když se váš předpoklad nenaplní a příští rok přijde ještě o dalších dvě stě dětí víc?

Tak si pronajmu protější kostel a budou se psát přijímačky tam. U nás už bych je opravdu neměl kam dát, jsme na absolutním stropu kapacity. Všichni starší studenti mají v době přijímaček volno, protože pro ně ve škole není místo. Trpí tím výuka. Taky pořád přemýšlím o tom, jak zastavit nárůst méně kvalitních uchazečů…

Co jste vymyslel?

Letos jsme přidali 10 bodů těm, kdo mají na vysvědčení jedničky a dvojky. Hlásí se k nám každý rok i určité množství trojkařů a to je při těch počtech uchazečů opravdu zbytečné. Obvykle jde o děti rodičů, kteří jsou sami vzdělaní – lékaři, psychologové… - a neumí si představit, že by jejich dítě nešlo podobnou cestou.

Co všechno jsou ochotni pro vzdělání svých dětí udělat?

Hodně. Někteří přicházejí na Den otevřených dveří třeba už s ročním předstihem. To je na jednu stranu hezké, že mají tak odpovědný přístup ke vzdělání, ale zdá se mi to trochu přehnané. Místo, aby dali dítě na nejbližší gymnázium, obejdou jich po Praze několik a dítě k nám pak dojíždí třeba ze Slivence, z Černošic… každý den přes hodinu. Když si ty hodiny za těch osm let sečtete, to je škoda dětství. No a když se nedostanou, tak mi sem potom maminky chodí plakat, zkoušejí nosit lahve, i obálky. Tatínkové podnikatelé nabízejí, že dají každému učiteli notebook, a podobně.

To musí být obrovský tlak…

Začíná to už při podávání přihlášek. Někteří nestihnou termín a pak jsou ochotni udělat cokoli, výjimkou není podplácení poštovních úřednic, aby zásilku antedatovaly... Když to nevyjde, přicházejí rodiče k nám a já jim nemůžu říct „máte smůlu, je po termínu“, já musím s každým sepsat papír s jeho odůvodněním. To je největší neštěstí přijímacích zkoušek – že se na něj aplikuje správní řád, a z nás stát udělal správní orgán. Takže musím napsat dopis na hlavičkový papír a ani si nemůžu napsat jeden a pak ho jen podepisovat a měnit datum a číslo jednací, protože jedna maminka odvypráví příběh, jak nabourali v Brně, druhá jak má rakovinu, třetí jak si Pepíček zlomil ruku na lyžích, a já se musím ke každému tomu příběhu vyjádřit.

Jak jste vybírali studenty před zavedením jednotných přijímaček?

Připravovali jsme si vlastní testy. Dvě češtinářky češtinu, matikáři matiku, pak to po nich pár lidí zkontrolovalo… Chybovost byla samozřejmě větší, ale byl na to taky mnohem menší tlak. Škola si brala de facto koho chtěla. Měli jsme tehdy dobře rozvinutý dyslektický program, takže bylo dáno, že každý rok bereme do každé třídy pět dětí s dyslexií nebo s dysgrafií, ať dopadly v testu jakkoli. Vlastní testy jsme museli opustit ve chvíli, kdy se zákonem ustanovilo, že musí být dva termíny. Nikdy nevyrobíte dva rovnocenné testy tak, aby je nemohl nikdo napadnout, že je jeden lehčí. V tu chvíli jsme udělali to nejjednodušší, co jsme mohli a koupili jsme testy od Scia. Bylo to strohé testování, ale ještě vcelku spravedlivé, rychlé a efektivní. Pak se vymyslely jednotné přijímačky a to je katastrofa, protože dosáhneme stejného výsledku za cenu desetinásobné práce a mnohem většího stresu pro děti a rodiče. Už to, že musejí čekat na výsledky tři týdny, je hrozné.

Proč je to administrativně náročnější než třeba testy od Scia?

Stát na nás převelel celou řadu úkonů, které děláme za něj. Místo, aby se uchazeči hlásili elektronicky, tak nám fyzicky nosí přihlášky, pro naše hospodářky je to čtrnáctidenní práce je přijímat, odchytat chyby, vracet je, znova přijímat, a pak je přepsat do systému a odeslat do CERMATu. Ten nám vyprodukuje rozpis a my zase rozesíláme pozvánky. Tam a zpátky předávání milionů zbytečných údajů. Za poštovné jsme loni dali 80 tisíc, letos to bude ještě víc. Do toho nám rodiče nosí z pedagogicko-psychologických poraden doporučení k uzpůsobeným přijímacím zkouškám, u nás to bývá tak 25-30 dětí. Od letoška nově zavedli, že si každého toho rodiče musíme pozvat a on nám musí podepsat, že jsme ho seznámili s tím, že to, o co žádal, bude dítěti umožněno. Třeba napsat test s asistentkou. Takže jedna paní zástupkyně tráví hodiny a hodiny těmito schůzkami.

Pak se testy napíší, odpoledne se naskenují a odešlou do CERMATu. Protokol o výsledku zkoušky, to jsou čtyři papíry za každé dítě. O tom protokolu píšeme ještě další protokol za celou tu zadávací skupinu. Všechno protahat skenerem, v dnešní době… Pak vyřizujeme takových 15-20 žádostí o náhradní termín - filtrujeme skutečné důvody od vymyšlených. To je další korespondence. Ten pravý masakr začne na konci dubna, když přijdou výsledky. Odvolání, předávání zápisových lístků, zpětvzetí zápisových lístků v případě přijetí na jinou školu, postupné dobírání těch, co podali odvolání a vypořádávání se s těmi nešťastníky, na které se nedostane, kterých bude letos bohužel hodně.

Do toho chodí rodiče kontrolovat testy. Bylo to zrovna u nás, kde loni objevili chyby, které CERMAT uznal a některým uchazečům se tak navýšil počet bodů. O to nadšeněji budou prohlížet testy letos. A když něco najdou, okamžitě si vezmou právníka a podají žalobu. Stojí je to tři tisíce a mají celkem šanci na úspěch. A v tom byrokratickém kolosu se vždycky nějaká chyba udělá.

Jak vy byste děti nejraději přijímal, kdyby bylo na vás?

Nejefektivnější by mi přišlo, kdyby mi do toho nikdo nekecal. K matematice a češtině bych přidal nějaký test studijních předpokladů, to mi přijde víc vypovídající. Jenže to by nesměly být zákonem dané dva termíny. To je populistická hovadina, vyhozené peníze a lidské síly. A zbytečný stres pro děti. Chytrému dítěti stačí jeden termín. Kdyby zůstalo u jednoho termínu, stát, Scio nebo další společnosti by mohli nabídnout nějaký základní test, který by si každá škola doplnila po svém – jste umělecká, tak ať zpívají, jste matematická, tak ať řeší nějakou praktickou úlohu.

Když jsme si ještě dělali přijímačky po svém, zvládli jsme tři testy za tři hodiny s nějakými přestávkami. V současném systému to nejde. CERMAT to tak organizačně svazuje a komplikuje, že třetí test by musel být odpoledne nebo jiný den, což je při dvou termínech šílenství (navíc školy, které mají ještě čtyřleté studium, zaberou i tak ještě další dva dny). Testy CERMATu začínají v půl deváté a končí po poledni, je mezi nimi nesmyslně hodina pauzy. Kdybychom to mohli dělat sami, zvládneme to zase za jedno půldne.

To vypadá, že z toho nejste příliš šťastný.

Nejsem šťastný z toho, že se z víceletých gymnázií v Praze stala pro určitou skupinu lidí záležitost statusové módy. A bohužel ten systém, který stát nastavil, to ještě posiluje.

Má to řešení, jak to znormalizovat?

Dlouho hledám, co s tím. Někdo řekne: zrušte víceleté gymply, nebo snižte jejich počet - tudy ale cesta nevede, o to větší bude zájem. Jediné, co mě napadá, je nastavit mnohem přísnější filtr na začátku. Dát těmi kritérii najevo, že nemá cenu se sem hlásit, když to dítě není fakt zářné. Není to hezké, ale co se dá dělat v situaci, kdy se hlásí půlka třídy, místo aby se hlásilo čtyři pět nejlepších. Letos jsme se to pokusili vyřešit těmi deseti body pro ty, kdo nemají na vysvědčení horší známky než dvojky, ale to v té páté třídě není moc spravedlivé. Kdyby to bylo z devítky, kde děti učí deset různých učitelů, tak tam už se to nějak zkoriguje. Ale víme, že dítě, kterému přísná paní učitelka nasází čtyři dvojky na vysvědčení, může být mnohem lepší než ten, kdo měl celou dobu samé jedničky. Nejlíp je to vidět na angličtině – někdo umí pes a kočka, když k nám přijde, a někteří plynule mluví. A přitom mají všichni jedničku z angličtiny. Dalším testem děti zatěžovat nechci, pohovory v tomhle množství taky nejde udělat spravedlivě. Dnes se musí průkazně hodnotit a jak já odůvodním, že jsem jednomu dal 13 a půl bodu a druhému 11 a čtvrt. To bych byl okamžitě před soudem ze 100 různých stran. Není z toho cesty ven.

Tomáš Ledvinka učil na základní škole a na soukromém gymnáziu český jazyk a základy společenských věd. Pracoval jako vedoucí odboru školství a kultury Prahy 11 a vedoucí oddělení středních škol na magistrátu hlavního města Prahy. Posledních dvanáct let je ředitelem Základní školy a Gymnázia Malostranská. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.